Význačné organizace Velké Británie

Anglikánství je nejrozšířenějším náboženstvím v Anglii, Walesu (ve Skotsku je nejrozšířenější církví Skotská církev, která je presbyteriánská, a v Irsku zůstává stále nejrozšířenější katolické vyznání) a dalších zemích Impéria. Je to nejen církevní, ale také společenská organizace, která vlastní rozsáhlé pozemky a disponuje velkými sumami peněz. Lordové duchovní zastupují zájmy církve v Horním parlamentu a jejich slovo je velice hlasité. Duchovní se smějí ženit a pro vikáře je být sezdán součástí dobrého tónu, protože jeho manželka poté organizuje dobročinné akce a čajové dýchánky pro místní dámy. Odlišný je také přístup anglikánské církve k magii jako takové. Na rozdíl od převládajícího názoru katolické církve přijala anglikánská církev magii jako nezpochybnitelný a existující fakt a mága ve službách královny považuje za čestné povolání. 

Nejvyšší hlavou anglikánské církve je britský panovník, který dědičně drží titul Nejvyššího guvernéra Anglické církve. Církev uznává panovníka za druhou osobu po Bohu, a jak Bůh vládne ve svém království, tak královna vládne království na zemi a je absolutní autoritou ve všech věcech - a to jak světských, tak duchovních. Jednotlivé anglikánské země nebo oblasti jsou pod správou primase - v případě Anglické církve je to arcibiskup z Canterbury, nejvyšší autorita anglikánské církve po královně. Další země jsou vedeny vlastním primasem, který je ale podřízen arcibiskupovi z Canterbury (irskou církev vede arcibiskup z Armaghu, skotskou Biskupskou církev, která je zdejší obdobou anglikánské církve, pak její vlastní primas, atp.). Země se dělí na provincie, které jsou pod správou arcibiskupa. V rámci Anglické církve jsou provincie dvě - York a Canterbury, které spravují arcibiskup z Yorku a arcibiskup z Canterbury. Provincie se dělí na mnoho diecézí (Durnhamská diecérze, Guilifordská diecéze, St. Albanská diecéze, atp.), v jejichž čele stojí biskupové. 

Každá diecéze má vlastní katedrálu. V případě, že je diecéze příliš velká, jsou jmenováni oblastní biskupové, kteří spravují svěřené oblasti v rámci diecéze. Diecéze se dále dělí na menší počet arciděkanství (spravované arciděkanem), které obsahuje větší počet děkanství, v jejichž čele stojí děkan. Nejnižští jednotkou církve je pak farnost (většinou vymezená jedním kostelem), kterou spravuje farář - ten je podle místních nebo historických okolností nazýván buď jako vikář nebo jako rektor. Vikář či rektor jsou jmenováni patronem - ať již jde o jednotlivce, spolek, biskupa nebo přímo královnu.

Každá farnost volí svého zástupce (laika) do děkanské synody a členové děkanských synod mají hlas pro volbu zástupců do diecézní synody. Diecézní synodě, složené z volených laiků a ustanovených členů, předsedá biskup. Za rozhodnutí v rámci provincií odpovídá tzv. Generální synoda. Synody jsou jakousi formou vlády jednotlivých spravených území, kde rozhodují o jednotlivých krocích církve, spravují její majetky a finance.

Vojsko Impéria v červených kabátech je dobře vycvičené a vystrojené. Vojáci se upisují na doživotí nebo na dvanáct let, po kterých jsou ale natolik nepřipraveni na civilní život, že se zpravidla ihned znovu zapíší. Díky tomu má armáda ve svém stavu vysoký počet veteránů a zkušených vojáků, ale má malé rezervy, kterými by jejich ztrátu mohla nahradit. Na rozdíl od profesionality a odhodlání vojáků je ve vojsku stále praxí, že hodnost se dá koupit penězi a vybírá se nikoli na základě zkušeností, ale postavení, urozenosti a konexí. Důstojníci jsou velice konzervativní a volí stejnou taktiku, jaká byla užívána za krymské války nebo válek napoleonských. Zkušenosti z americké občanské války byly většinou nevyužity, a zatímco americká kavalerie již je vyzbrojena palnými zbraněmi a chladné zbraně uložila do muzea, britské jezdectvo stále spoléhá na útoky s tasenou šavlí a "demoralizující teror oceli a masy koní". Stejně tak thlavní zbraní pěchoty má být bodák a důstojníci tvrdohlavě volí čelní útoky v rozvinutých řadách, rameno na rameni, proti moderním puškám zasahujícím přesně až na jeden kilometr.

Armáda v Indii byla po Indickém povstání reorganizována a evropské jednotky Východoindické společnosti, sestávající ze tří jezdeckých regimentů a devíti pěších pluků, byly začleněny do armádní struktury. Zatímco Evropané slouží v indických plucích jako důstojníci, jako vojáci jsou verbováni především příslušníci okrajových etnik a náboženských sekt v opozici vůči hinduistické většině. 

V roce 1858, poté, co se Felice Orsini pokusil zavraždit Napoleona III. pomocí bomb vyvinutých a otestovaných ve Velké Británii, hrozila akutní krize vypuknutí války s Francií. Vedla k velkému vzrůstu dobrovolnického hnutí a tvorbě dobrovolnických jednotek, které měly v případě vypuknutí války bojovat za Impérium. Brzy se účast v těchto dobrovolnických střeleckých regimentech stala mezi vyšší a střední třídou dobrým tónem a sloužila hlavně ke zvýšení sociálního statusu.

Nejvyšším orgánem námořnictva je Admiralita v čele s Lordem Nejvyšším Admirálem, která sídlí v Londýně mezi Whitehallem a Mallem. Admiralita rozhoduje o všech důležitých otázkách, přesunech lodí a flotil, přičemž hlavní přístav královského námořnictva se nachází v Porthsmouthu.

Od alžbětinských dob bylo královské námořnictvo organizováno do námořních eskader, které byly rozlišeny barvami. Admirálská eskadra používala červené prapory, viceadmirálská bílé a záďový admirál modré. Později se eskadry rozrostly natolik, že každá z eskader byla vedena admirálem (s viceadmirály a záďovými admirály, kteří veleli sekcím) a jejich tituly tedy byly Červený admirál, Modrý admirál, atp. Postup po žebříčku byl dán služebním věkem kapitánů a titul byl držen doživotně, proto jediný způsob, jak mohl být kdokoliv povýšen, byl ten, že osoba držící vyšší hodnost rezignovala, nebo zemřela. Lord Nelson byl v době své smrti pouze Bílý viceadmirál. Postupně se stalo praxí jmenování více osob na jednu hodnost nebo povýšení bez příslušnosti k eskadře (této praxi se říkalo zažlutění a kapitán takto povýšený byl známý jako Žlutý admirál). Dělení loďstva do barevných eskader bylo nicméněně nedávno, v roce 1864, zrušeno a dále se ho neužívá.

Rada je oficiálně ustanovena jako poradní sbor královny Viktorie, které je vyhrazeno čestné místo v čele síně Rady. Královna má výsadu účastnit se veškerých jednání a soudních pří, které Rada vede, prakticky se ale na oficiálních událostech Rady neobjevuje - údajně se v přítomnosti mágů necítí dobře. Důležité věci tak většinou projednává na soukromých audiencích, které občas některým mágům uděluje. Jinak je Rada svrchovaným orgánem sama o sobě a rozhoduje o magických záležitostech v celé Velké Británii i koloniích. Vydává zákony, předpisy, soudí soudní pře a trestá prohřešky. Rada je samostatným a nezávislým soudním dvorem, který si navíc sám utváří své zákony (které jsou svázány Tradicí) a smí i trestat na hrdle.

Radu tvoří devět členů, desáté křeslo patří symbolicky královně Viktorii. Místo v Radě je drženo dědičně a jmenování podléhá mnoha předpisům, zákonům a ustanovením, které se utvářely po staletí. Radě předsedá mág ukrytý pod jménem Leo a dalšími členy jsou Angelus, Noctua, Draco, Gryphus, Cygnus, Cornix, Phoenix a Ferrum. Jejich totožnost není všeobecně známa, přesto se ví, že jde o velice mocné mágy. A protože takto schopných jedinců není mnoho, existují samozřejmě odhady na jejich totožnost, jež mohou a nemusejí být spolehlivé. V minulosti se ale poměrně jasně ukázalo, že pátrat po skutečné totožnosti členů Rady je velice nebezpečné, protože takoví zvědavci dopadají velice špatně.

Irské bratrstvo vzniklo stejně jako Fenianské bratrstvo ve Spojených státech na myšlence, že Irsko má právo na vlastní nezávislost a této nezávislosti je třeba dosáhnout ozbrojeným bojem. Zatímco v USA se irští veteráni americké občanské války formují do ozbrojených jednotek, aby přepadali pohraničí Kanady ve snaze tuto britskou kolonii ovládnout a vyměnit ji za svobodu Irska, Irské bratrstvo se začalo připravovat na ozbrojené povstání přímo v Irsku. Organizace se brzy rozšírila nejen po celém ostrově, ale i do Austrálie, Jižní Ameriky, Kanady a do větších měst v Anglii, jako jsou Londýn, Liverpool nebo Manchester. Policie provádí mezi irskými přistěhovalci a nádeníky razie ve snaze dopadnout příslušníky bratrstva, kteří v továrnách provádějí sabotáže nebo výzvědnou činnost, ale svými metodami jen podněcují nenávist proti vládě. V roce 1866 odjel James Stephens, vůdce bratrstva do Spojených států získávat prostředky a bylo zde domluveno povstání, které mělo vypuknout o rok později. Roku 1867 povstání proti vládě v Irsku skutečně vypuklo - ze Spojených států připluli členové Fenianského bratrstva, aby sloužili jako důstojníci v republikánské armádě. Jeden ze Stephensových důvěrníků byl ale ve skutečnosti tajným agentem vlády a povstání bylo rychle potlačeno, přičemž většina vůdců byla pozatýkána. Zatčen byl také vůdce povstání v Irsku, plukovník Thomas J. Kelly, a kapitán Timothy Deasy, který velel fenianské brigádě v hrabství Cork. Oba byli převezeni do Manchesteru, ale při převozu před soud byl vězeňský vůz přepaden asi třiceti členy bratrstva, ozbrojenými revolvery, kteří jim pomohli uprchnout. Dodnes se je nepodařilo lapit, přestože tři členové záchranného komanda byli zatčeni a pověšeni. Ve stejný měsíc se členové bratrstva pokusili osvobodit také Richarda Burkeho, který pro povstání nakupoval zbraně, ale byl lapen a převezen do věznice Clerkenwell v Londýně. Spiklenci za pomoci střelného prachu vyhodili do povětří kus vězeňské zdi, ale neodhadli správně množství výbušniny a exploze zasáhla i domy na druhé straně ulice, zabila dvanáct lidí a zranila sto dvacet dalších. 

Bratrstvo je organizováno do kruhů, které odpovídají vojenskému regimentu. Jeden A (plukovník) má pod sebou devět B (kapitánů), každý B si vybere devět C (seržantů) a každý z nich dále devět D. Totožnost A by měli znát jen B, totožnost B jen jeho C a tak dále, v praxi se toto pravidlo, ale často nedodržuje.

Metropolitní policejní služba, známá spíše právě jako Scotland Yard podle názvu svého sídla, vznikla v roce 1829 jako třetí policejní oddíl na světě (po Paříži a Glasgow) z popudu sira Roberta Peela (odtud přezdívka Peelíci nebo Bobíci). V roce 1839 byla do sboru zařazena Temžská policie a Běžci z Bow Street, dvě dopusud existující polopolicejní služby, a s výjimkou londýnské City (která má vlastní policejní sbor) se tak do kompetence Yardu dostala celá oblast většího Londýna. Do pravomoci Scotland Yardu také spadají závažné trestné činnosti z celé země. Vyšetřování v takovém případě přebírá pověřený inspektor (případně šéfinspektor nebo superintendant) ze Scotland Yardu, pod kterého pak spadají místní policejní síly.

Podle vyjádření vlády britské Impérium nic jako tajnou službu nemá, protože něco podobného se neslučuje s duchem gentlemanství a šlo by o narušení suverenity ostatních států. Neoficiálně však zřejmě podobná organizace se sídlem v Londýně existuje (někeré spekulace hovoří o Klubu diogenes jakožto zástěrce pro její sídlo). Předpokládá se, že je přímo podřízena premiérovi a řídí síť agentů v oblastech zájmu Impéria, kteří provádějí špionáž ve prospěch Velké Británie. Ať již tato organizace existuje nebo ne, vláda má k dispozici přesné informace o pohybech lodí a přesunech vojsk spřátelených i znepřátelených států a vždy je před nimi o krok napřed. Spekuluje se, že tajná služba byla zapletena do loňského skandálu v Berlíně, odkud byly ukradeny plány nové bitevní lodi Graf Höltzer, a snad i do incidentu v Alexandrii, kde byl výbuchem nastraženého výbušného zařízení potopen ruský křižník Molot, který mířil do Vladivostoku a měl posílit ruskou Tichomořskou flotilu.