Spojené království Velké Británie a Irska

Píše se rok 1868 a Velká Británie pod vládou Jejího Veličenstva královny Viktorie, dosáhla největšího rozmachu v celých svých dějinách. Její vliv je tak mohutný a nezanedbatelný, že celé století bývá nazýváno "věkem Impéria" nebo "viktoriánskou érou". Britské Impérium ovládá obrovské državy po celém světě - vládě Jejího Veličenstva se klaní velká část Afriky, Jižní Asie, Austrálie, Kanada a další oblasti. Rozloha Impéria dosahuje 36 milionů kilometrů čtverečních (tedy zhruba jednu čtvrtinu zemského povrchu) a počet jeho poddaných se odhaduje až na 400 milionů. Díky absolutní dominanci na mořích, kdy královské loďstvo může postavit proti jakémukoli nepříteli nejméně dvojnásobný počet jeho vlastních lodí (Pravidlo dvou), prakticky ovládá zámořské trhy Číny, Jižní Ameriky, Siamu i dalších zemí. Často bývají i tyto oblasti označovány za neoficiální součást Impéria. 

Po porážce Napoleona u Waterloo se Impériu nikdo nedokáže postavit a kromě carského Ruska nemá Velká Británie nepřítele, který by ji mohl ohrozit. Prakticky od začátku devatenáctého století existuje stav, který je někdy lakonicky označován jako "Pax Brittanica" - tedy "britský mír". Díky úplné nadvládě na mořích i převaze na souši ovládla Velká Británie velkou část obchodu a spolu s ním se rozšíruje také angličtina jakožto univerzální jazyk, parlamentní demokracie, technika a britská kultura.

Impérium, poháněné parou industriální revoluce, vykročilo do nového století a britský gentleman nyní sebevědomě stojí v africké buši, vyhlíží do indické džungle a rybaří v hongkongských mořích bez obav, že by musel opustit vlastní území. Londýn se stal hlavním městem největší říše, která kdy v historii povstala, největším městem a centrem obchodu i celého světa. Vyslanci cizích zemí poníženě přicházejí složit hold k nohám Jejího Veličenstva a neporazitelné loďstvo a vojsko v červených kabátech střeží klidný spánek britských občanů.

Anglie je srdcem království Velké Británie a Irska a leží zde jeho hlavní město - majestátní Londýn, největší město světa. Celé Britské ostrovy jsou tajemnou zemí mlh a dešťů, nejvíce se to však projevuje právě v Anglii. Právě zde stojí největší a nejstarší kamenné kruhy a dolmeny, o kterých se tvrdí, že z nějakých důvodů shromažďují a koncentrují surovou magickou sílu, nápisy na nich zatím nikdo nevyluštil.

Celou Anglii charakterizuje mírný kopcovitý terén, porostlý deštěm svlažovanou a mlhou sycenou anglickou trávou, na které se pasou v kopcích ovce, a na jednotlivé pozemky jej dělí mohutné a staré živé ploty, které tu často byly, už když zrádce Oliver Cromwell táhnul se svým vojskem proti právoplatnému králi. Pobřeží Anglie lemují strmé bílé útesy čnící z moře jako hradba, kolem které krouží rackové. Pod umělými pahorky tu spí králové na ložích ze zlata a sní svůj věčný sen, zatímco hluboké hvozdy a pobřeží obcházejí duchové, kteří nedošli pokoje. Celý průliv Minch mezi Anglií a Irskem je velkým hřbitovem lodí, které se pustily mezi jeho útesy bez navigátora. Vedle sebe tu odpočívají trosky lodic Anglů, dračích lodí Vikingů, kog i mohutných řadových lodí.

Mírné jižní pobřeží je výletním cílem mnoha gentlemanů i rodin z větších měst. Díky rozvoji železniční dopravy je snadno dosažitelné a zdejší města se proměnila na letoviska, jako je například Brighton. Pláže a promenády, v sezénách plné života a barevných šatů, jsou součástí místního koloritu. Jižní pobřeží je také základnou britského válečného loďstva a portsmouthský přístav je považován za její sídlo. Mohutné lodě křižují průliv a chrání ostrovy před vším vnějším ohrožením.

Výsostným územím Koruny jsou také Normanské ostrovy, které leží v průlivu. Většinou jsou to jen kusy skal, které stále bičují divoké větry, avšak několik větších je obydleno, jsou domovem hrdého lidu a slouží také jako základna námořnictva.

Prvními lidmi na ostrovech byli Keltové, kteří sem připluli na vratkých lodicích z kontinentu. Po nich přišli Římané, kteří svobodné Kelty zatlačili na sever. Po téměř čtyřech stoletích pak tito muži z jihu, kteří tu nebyli nikdy doma a nepochopili zdejší zemi a kouzla, zase odešli a nechali ostrovy otevřené útokům Anglů a Sasů, kteří porazili zdejší romanizované Kelty a rozdělili zemi do sedmi království. Název Anglie původně neoznačoval jediný stát, ale zemi jako takovou - Anglie jakožto "země Anglů". Království se mezi sebou svářila a jen občas se dostala pod jedinou vládu. Jediným státem Anglů se země stala teprve roku 957, kdy král Edred porazil Vikinga Eiríka Krvavou sekeru a stal se králem Anglie. V roce 1016 nakrátko vládu uchvátili seveřané pod vedením Knuta Velikého, kteří předtím dlouhou dobu ovládali východní Anglii. Územím pod jejich nadvládou se říkalo země dánského práva a místní obyvatelé zde museli ohýbat hřbet před lupiči z moře. Přestože Anglové se vzchopili a Edward Vyznavač porazil a zahnal divoké muže ze severu, roku 1066 se v Anglii vylodili Normané pod velením Viléma Dobyvatele. Král Harald se mu postavil, avšak veškeré naděje Anglů zemřely spolu s ním na bitevním poli v Hastingsu, kde vrány a vlci ožíraly jeho tělo. 

Lidé sami sebe jako Angličany začali označovat teprve v průběhu stoleté války - do té doby to byli jen Anglosasové a Normané. Válka růží otřásla anglickou společností, avšak dala jí krále, jehož slovu lidé věřili. To se změnilo za občanské války, kdy lidé věřit přestali a země se rozdělila mezi následovníky krále a parlamentu. Mágové stáli při králi, avšak vládu uchvátil prokletý Oliver Cromwell a svou hrůzovládou proti sobě obrátil všechny. Po jeho smrti lid svrhnul jeho syna a s podporou bývalých příznivců krále i parlamentu opět nastoupil do čela Anglie Bohem pomazaný král. 

Anglie má pohnutou historii, po níž tu všude zůstaly vzpomínky, města a staré hrady, jako kamenné pomníky dávných dob.

Londýn je hlavním městem Království Velké Británie a Irska, srdcem Impéria a největším městem světa. Je sídlem vlády, královny a domovem pro několik milionů obyvatel, stejně jako největším finančním a obchodním centrem celé Evropy. Na bezpečnost občanů zde dohlíží pravidelná a početná Metropolitní policie se sídlem ve Scotland Yardu a královská garda, která chrání život královské rodiny. Přestože je město sídlem aristokracie, obchodníků i úředníků a zdálky se leskne zlatem a odlesky slávy, naprostou většinu obyvatel tvoří chudí lidé, kteří sem přišli z různých koutů ostrovů nebo světa hledat štěstí a doufají v důstojný život. Často nenaleznou ani jedno a musí v bídě přežívat v přeplněných londýnských slumech, kde kromě těžké a nebezpečné práce v továrnách nebo docích není žádná normální práce a bují tu kriminalita. Zoufalí lidé dělají zoufalé činy a hlad a smrt jsou v chudinských čtvrtích na každém rohu. Obyvatelé už otupěli a často jen čekají na zázrak, zatímco umírají v těsných uličkách, kde nebe zastřela londýnská mlha a které dusí nebezpečí cholery a dalších nemocí. 

Pro svou mlhu je Londýn pověstný. Není to normální mlha, zahalující většinu ostrovů, je jiná. Je hustá, často zbarvená jedovou žlutí nebo zelení a má vlastní charakteristický zápach. Spoluvytváří ji exhalace z nesčetných komínů obkličujících město a chrlících k nebi nezdravý dým. Mlha samotná je však mnohem straší – prý již zahalovala oběti Velkého moru. Když padne na ulice, člověk nevidí dlaň, kterou natáhne před sebe, a jedinými ostrůvky světla zůstávají plynové lampy lemující ulice. Tvrdívá se, že mlha je živá a má vlastní záměry a úmysly. Vyprávějí se příběhy o lidech, kteří se v mlze ztratili, aby je pak už nikdo nespatřil nebo je našli šílené a blekotající. Ještě horší příběhy se ale vyprávějí o bytostech, které žijí v mlze. Začátkem století Londýn zažil mohutný růst, kdy pohltil přilehlá městečka jako Islington, Paddington, Belgavia nebo Soutwark. Celé město se výrazně změnilo s rozvojem železniční dopravy a postupným vybudováním železničních tras až do něj samotného. První spojení do Greenwiche bylo otevřeno v roce 1836 a dnes je Londýn propojen s železniční sítí vedoucí do všech částí ostrova. V těsné blízkosti centra vzniklo šest nádraží – Euston, London Bridge, Paddington, Waterloo, King‘s Cross a Bishopsgate.

Přímo v City pak existuje nádraží jediné, a to Fenchurch street. Londýn tak byl železnicí propojen s menšími městečky a vesničkami v přilehlém venkově, kam se ihned přestěhovaly střední a vyšší vrstvy, aby tak vyměnily těsné špinavé ulice za venkovskou zelenou krajinu. Předměstí, která opustili zámožní občané, se brzy proměnily na přelidněné slumy, kde chudí lidé nižších vrstev přežívají ve strašlivých podmínkách. Myšlenka propojit nádraží mezi sebou vznikla již ve třicátých letech, ale teprve v roce 1854 se započaly práce na vybudování podzemní dráhy mezi stanicí Paddington a ulicí Farringdon přes King‘s Cross, která se měla stát Metropolitní dráhou. Projekt financovala Velká Západní dráha, rovněž dodala speciální vozy, které měly na dráze zajišťovat dopravu. Ražení tunelů a celkové práce pak převzal podivný vynálezce Whiatt se svou armádou automatonů. 

První trasa byla otevřena roku 1863 a zaznamenala velký úspěch. O rok později otevřela Hammersmithská a Městská dráha, spojující Hammersmith a Londýn. Zpočátku jej provozovala Velká Západní dráha, ale už za rok Metropolitní přebrala jejich provoz a ještě rozšířila podzemní dráhu do stanic Moorgate street, Swiss Cotage, South Kensington a Addison Road. Kvůli rozporům s Metropolitní se Velká Západní dráha z celého projektu stáhla a prodala jeho akcie. Další společnost – Metropolitní oblastní dráha, brzy známá jako Oblastní dráha – začala provozovat spojení mezi South Kensingtonem a Westminsterem se zapůjčenými vozy Metropolitní dráhy. Neshody mezi oběma společnostmi se ale v poslední době vyostřují a hrozí, že Metropolitní dráha vypoví Oblastní dráze smlouvu.

Roku 1666, krátce po moru, město zasáhl Velký požár, jemuž padlo za oběť prakticky celé středověké City, které bylo tehdy ještě vymezeno římskými hradbami. Podoba města, kterou můžeme vidět dnes, je výsledkem následné přestavby. Mezi návrhy na znovuvybudování zničených oblastí zvítězily plány Christophera Wrena, které mnoho lidí považuje za nejúžasnější barokní architektonické a urbanistické řešení, jaké kdy bylo navrženo. Město je bohužel nakonec pro jejich nákladnost opustilo a obnovilo zničené město podle původního vzoru, přestože ulice byly rozšířeny a byly provedeny i další změny. Christopher Wren mohl své plány plně uplatnit pouze při obnově kostela Sv. Pavla (známé St. Paul‘s Cathedral) a dalších duchovních staveb. 

Londýn, jako hlavní město mohutného Impéria, se stal cílem přistěhovalců z kolonií a chudších oblastí Evropy. Ve městě jsou malé komunity Číňanů a imigrantů z Jižní Asie, kteří tu nezřídka provozují různá opiová doupata a obchodují s omamnými jedy. V East Endu je velká a uzavřená komunita aškenázských Židů, kteří zde žijí již po mnoho generací a tvoří kolorit města. V posledních letech do města přišlo mnoho seveřanů – Norů, Švédů a Finů, ti často pracují jako přístavní dělníci a málokdy umí dobře anglicky. Po Velkém bramborovém hladomoru se do Londýna přestěhovalo obrovské množství Irů, kteří tvoří zhruba čtvrtinu celkové populace a gaelština je na ulicích slyšet často. City of London je oblast jižně od řeky, tvoří historické jádro města a je domovem specifického nářečí Cockney, kterým zde lidé mluví a které je pro ostatní Angličany velmi nesrozumitelné. Skutečné hranice City vyznačuje oblast, kam až lze slyšet zvony z kostela Saint Mary-le-Bow. Této oblasti vévodí Tower, starodávné sídlo králů, shlížející na Temži, stejně jako věhlasné Londýnské muzeum.

West End je umístěn západně od City, na jihovýchodě je vymezen Temží, na severu je mu hranicí Piccadilly, na západě náměstí Grosvenor a na východě samo City. West End pohltil dřívější město Westminster, které leželo od Londýna přes řeku Temži, a stal se domovem vyšší společnosti. Oblasti kolem náměstí Leicester, Covent Garden, Oxford Street, Regent Street, Bond Street, Knights Bridge a Hyde Parku jsou považovány za dobrou adresu a je tu umístěno mnoho gentlemanských klubů (především v oblasti kolem St. James), sídel obchodních domů a ministerstev nebo třeba ambasád jiných států. Na břehu řeky Temže je dominantou celého města monumentální budova Parlamentu Spojeného království a slavná hodinová věž, známá jako Big Ben.

East End je umístěn na sever od řeky Temže (a tedy na sever od City) a na východ od Charing Crossu, tedy West Endu. Během první poloviny století se sem přistěhovalo velké množství lidí a postupně se East End stal synonymem pro chudobu, přelidněnost, nemoci a zločinnost, která tu jen bují. Je tu mnoho imigrantů z různých zemí Evropy a na ulicích zní směsice jazyků, pro tuto oblast typická. Gaelština a irský přízvuk je tu snad častější než normální angličtina a v oblasti žije početná židovská komunita. Doky u Temže jsou oblastí londýnského přístavu, jsou svébytnou oblastí v celém městě. Břehy řeky jsou lemovány sklady, dílnami, moly a množstvím mokrých (kam lodě připlují a jsou naloženy nebo vyloženy) i suchých doků (kde jsou lodě budovány nebo opravovány). Mezi největší patří Západoindické doky, Londýnské, Východoindické, doky Svaté Kateřiny, Královské Viktoriiny doky, Královské Albertovy doky a mnohé další. Oblasti Temže, ve kterých leží londýnský přístav, bývaly dříve mokřiny a rašeliniště. Dodnes například Isle of Dogs zůstal z větší části v této podobě a je málo obydlený. Doky potřebují velké množství pracovní síly pro nakládání a vykládání zboží, stejně jako odborníky se dřevem a v přidružených výrobách. V jejich blízkosti proto žije velké množství lidí, kteří jsou na práci v nich závislí. Každé ráno nabírají zástupci dělníky na daný den v hostincích nebo jiných určených místech. Zda dělník na tento den získá práci a tím pádem i peníze na jídlo a přenocování, je hlavně dílem náhody. Oblasti doků nejsou s městem dobře spojeny, zdejší komunita dělníků je tak hodně isolovaná a vyvinula se zde jedinečná nářečí a zvyky.