Klub Libertas

V nově otevřeném klubu panoval pořádný ruch. Zabouchla jsem za sebou dveře, které za normálních okolností vedly do malého sklípku se zásobami jídla a dobrého pití. Pomocí zlatavého krystalu, který jsem neustále nosila u sebe, jsem však téměř jakékoliv dveře mohla proměnit v portál do svého sídla. Bylo to praktické. Avšak magie bývá vrtošivá a tak se často portál otevře ve dveřích, které máte mnohem dále, než je vám milo. Johanka... tedy krycím jménem Joan D. Abigail, se naučila tento typ magie také využívat a to s lehkostí. A mám takový zvláštní pocit, že bývá v náhodě a riskování zkrátka a dobře šťastnější.
"Dobrý den, slečno Beatrice. Ani jsme nepostřehli, že jste již s námi." oslovil mě jeden z místních zaměstnanců. Pokývla jsem hlavou a věnovala mu široký úsměv.
"Krásný dobrý den přeji. Jak se vám daří? Jde vše podle plánu?"
"Všechno je v pořádku, dokonce se nám podařilo sehnat sud té kvalitní whiskey, kterou jste doporučila." dodal pilný pracant a pospíchal ke dveřím, které jsem jenom pár vteřin předtím otevřela.
"Výborně!" zvolala jsem přes rameno a nechala jej zmizet do dveří, které ještě před chvílí byly portálem do mého sídla. 

Procházela jsem chodbou a pozdravila se s dalšími lidmi, kteří měli na starosti chod klubu. Za čas, až se situace uklidní, jich tu bude jistě proudit mnohem méně. Byly však nutné opravy objektu, nové omítky, a generální úklid. Byla jsem potěšená. Vypadalo to tu mnohem lépe, než od mé poslední návštěvy. Skoro bych to tady nepoznala. Ale to už jsem prošla posledními dvoukřídlými dveřmi a objevila se v hlavní místnosti, přístupné pro hosty. Nečekala jsem takový nával, byť ten šrumec byl slyšitelný i na dálku. Sotva jsem vstoupila, veškeré oči se upřely na mě. Lidi... Zvláštní tvorové. Dokáží být nevinní, neškodní a vzápětí vám vrazí kudlu do zad. Mohou být umělci, vynálezci, zachraňovat životy, ale také se stát mistry zločinu. Tohle všechno, veškeré tyto možnosti se právě dnes a právě tady sešly. Jaké divadlo zahrají? Čím mě pobaví? Neuplynou jejich kratičké životy jediným mrknutím oka? Neutonou v šedi průměrnosti a naprosté nudy?

"Vážení velevážení! Jistě již netrpělivě čekáte, až otevřeme bar a herní stoly. Než začneme, ráda bych pronesla pár slov. Náš klub se liší od těch ostatních, navzdory tomu, že zlí jazykové tvrdí opak. Jinak byste nejspíš ani nepřišli. Je sídlem svobody, sebevyjádření a revoluce. Příhodné okolnosti vzhledem k tomu, co se děje ve světě, že ano?" počastovala jsem zářivým úsměvem dav před sebou. 
"Toto je místo dobrodruhů, místo odpadlíků, ale i notorických hráčů. Je tu vítán každý, kdo dodržuje pravidla slušného chování. To platí pro chudé, právě tak jako bohaté. Bojíte se, koho tu můžete potkat? A co vy pánové? Nejste snad nadšení z toho, že tento klub je otevřen i ženám? Nebo mi chcete říct, že mnohem více, než myšlenka na to, že si s vámi u stolu zahraje karty šílený sériový vrah, vás děsí myšlenka návštěvy vaší drahé manželky?" vznesla jsem vůči gentlemanům stojícím u okna provokativní otázku. Z davu se ozvalo pochechtávání, neboť se dostavil i starý známý pan Hawkins. Jeho žena byla opravdu něco! Dokázala přesně najít tu správnou hospodu, kde se ten starý budižkničemu poflakoval. Kluby tak byly jeho jediným útočištěm. Co když jsem ale právě spustila revoluci a ženy už za pár let, možná i měsíců budou smět vkročit zcela kamkoliv? Pozvedla jsem sklenku s hnědou tekutinou, které ve světle nově otevřeného klubu nechyběla zlatavá jiskra.

"Na zdraví a na budoucí návštěvy každého jednoho z vás! Děkuji vám, že jste přišli. Bavte se!"

Ozval se jásot. Nejspíš z toho důvodu, že na baru se začal ve velkém otáčet alkohol. Konečně! Herní stoly se začaly pomalu plnit. Je libo karetní hry? Šachy? Vrhcáby? Kulečník? Šipky? Máme všechno. Moji zaměstnanci se dali do pohybu a začali se starat o hosty. Někteří dokonce lákali návštěvníky k herním stolům se zcela novými a neznámými hrami. Některé pocházely z dálného východu, jiné zase dokonce z Afriky. V malých přilehlých salóncích první odvážlivci zkoušeli vodní dýmku. Já se posadila poblíž baru, dále od ostatních návštěvníků a pohledem sledovala okolní dění. Měla jsem tak přehled o všem co se kde šustně.

Na velkolepý otevírací galavečer jsem dorazil právě včas. Prostory, které oproti Vranímu klubu byly značně honosněji ozdobené a hlavně osvětlené, vyplňovalo zvědavé londýnské obyvatelstvo téměř do prasknutí. Ačkoliv jsem musel uznat, že z byznysového hlediska je to obdivuhodné a možná jsem tak trochu záviděl, na můj vkus tu bylo příliš těsno. Až se zvědavost ukojí a klub se přepne do běžného chodu, může to být příjemný podnik na trávení dlouhých večerů. Jenže pro koho tenhle klub vůbec byl? Doslechl jsem se různé klepy o jeho unikátnosti, kterým jsem doposud nechtěl věřit, ale hle. Starej Jacob, kterej ve Vraním klubu pravidelně nechává to, co někomu nakrade, se tu ukázal a támhle rybář Jeremiah, jehož jsem dříve ucítil než viděl působí jak pěst na oko. Lůza mezi smetánkou? To nemůže fungovat. Naopak na ženskou společnost jsem v mysli pranic nenamítal, to bylo bezpochyby revoluční, a to převážně kvůli efektivitě takového kroku. Bohatýři totiž ani neměli čas ohrnovat nosy nad prosťáčky ze "špinavých" částí města, byli uchváceni něžnými tvářemi a zaoblenými hruděmi, a ti co předstírali pohoršení, dvakrát tolik.

V okamžiku, co mi u vítacího pultíku kníratý číšník pomáhal ven z kabátu, se mezi hosty zjevila mladě vypadající dáma, která svou elegancí a sebevědomým krokem získala zase moji pozornost. A já byl přesvědčený, že jsem nejzajímavějšího člověka v místnosti nalezl dříve, než jsem jen mohl doufat. Vzápětí svou promluvou potvrdila, co se do posledního okamžiku jen šuškalo. Jakmile se svým monologem skončila, hosté spustili oslavný jásot jako děti, co pod vánočním stromečkem rozbalí svou vysněnou hračku. Nevěřícně jsem zavrtěl hlavou, atmosféra zde byla vskutku o poznání jinačí než u nás a pomalu mě začala ovlivňovat, aniž bych si to prozatím chtěl přiznávat, pookřál jsem. Běžně jsem už jen svou přítomností mezi lidmi dokázal budit rozruch, dnes večer budil rozruch klub a kromě několika párů zvídavých pohledů jsem byl zatím příjemně nerušen.

Mé kroky vedly napříč mořem hostů až k baru, který i přes neutuchající nával pijanů vcelku zvládal přijímat a vydávat objednávky. Tak už vím, kam sáhnout pro personál, až bude nejhůř. Měl jsem v plánu si objednat něco tradičního, ale koutkem oka se mi povedlo zahlédnout před okamžikem představenou klubmámu, a tak jsem si to na poslední chvíli stihl rozmyslet.
Nevýrazným posunkem, spíše jen pohledem jsem ukázal směrem k opuštěnému stolu, který okupovala jen jedna osoba. "Nalijte mi její oblíbené pití..." mladý barman na mě pohlédl zkoumavým a nejistým pohledem, jehož původ jsem se nezaobíral identifikovat, "anebo co si myslíte, že je její oblíbené, dvakrát." Nechtěl jsem slyšet a ani nezkoumal, co se v rozlitých sklenkách nacházelo. Nechám se překvapit.

"Ještě jsem nikdy nezažil, aby si hostitel nepřipil na zdraví se svými hosty," rýpl jsem si troufale, avšak pravdivě do blondýnky a na stůl položil jednu ze dvou sklenek, které jsem za jejich dna do té doby svíral v kožených rukavicích.
"Už jen po tom proslovu musíte mít žízeň," pohlédl jsem jí do očí a mírně pokynul hlavou k nabídnutému osvěžení. Svou zbylou sklenku jsem pak jemně pozdvihl ve znamení přípitku a vyčkával s drobným úsměvem na reakci pohledné slečny nebo paní?

Se spokojeným výrazem ve tváři jsem sledovala nově otevřený klub. Hrála příjemná hudba a lidé se bavili. Od několika stolů zazníval smích, protože lidé krátili čas nad tipovacími soutěžemi. Když jedna z mladých dam předváděla tučňáka pomocí pantomimy, neubránila jsem se uchechtnutí. Někteří odvážlivci, kteří se posilnili alkoholem náhle zapomněli na své společenské postavení a hráli karty i s obyčejnými prodavači novin, či cestovateli z dalekých krajů, kteří by v nich za jiných okolností možná vzbuzovali strach z neznámého. V místnosti se promíchaly různé národnosti, i společenské vrstvy. Tohle místo nemělo prostor pro konflikty a neshody. Muži, ženy, staří, mladí, bohatí i chudí, každý měl přístup do tohoto podniku. Krásná myšlenka, přesto jsem se nemohla ubránit tomu, že je poněkud naivní. Z myšlenek mě však vytrhla jistá osoba, která měla tu odvahu přijít za mnou. Vlastně to bylo celkem příjemné rozptýlení, protože sledovat ostatní jak se baví, to vás po čase omrzí. Nechtěla bych si připadat jako nezvaný host ve svém vlastním klubu. Mladý pán? Trochu očekávané. Ale třeba něčím překvapí.

"Pak mi tedy nezbývá, než si připít na zdraví a na lepší zítřky." usmála jsem se a pozvedla sklenku s alkoholem. Jeho lehce přidrzlou poznámku jsem vzala sportovně. Napila jsem se a rozeznala svou oblíbenou značku whiskey. Ta, o které jsem se domnívala, že ji ani neseženeme na tento slavnostní den. Vypadalo to, že se zásilka opozdí, ale jako zázrakem vše dopadlo dobře. Možná bych měla zpomalit...
"Jak se vám tu líbí? Co vás vůbec přivedlo do našeho klubu? Čistá zvědavost? Nebo snad něco hledáte? Něco konkrétního?" položila jsem vcelku jednoduchou otázku, která však mohla mít mnohem filosofičtější význam, než by si běžný člověk připouštěl. Byli tu například lidé, hledající uznání. Takzvaní outsideři. Byli tu ti, kteří hledali možnost být tím, kým se cítí doopravdy být. Někteří dobrodruzi tu hledali další podobně naladěné blázny a chystali se vyrazit třebas do Afriky, či Amazonie. Nástěnka s inzeráty se ostatně začala pomaličku zaplňovat. Zahleděla jsem se do dáli a sledovala lokál. Čekala jsem na odpověď tohoto odvážlivce, který neváhal oslovit mou maličkost navzdory tomu, že tu a tam se o mně šuškalo, že jsem trochu divná ženská. Ale co na tom. O každém z nás přece kolují podivné zvěsti.

Popravdě jsem do konfrontace s osamocenou majitelkou Klubu Libertas šel bez jakéhokoliv očekávání, byla pro mě totiž velkou neznámou. Ze svého postavení a prožitých let v tomhle prašivým městě jsem znal kde koho, v kontrolovaných částech Londýna pak každého, kdo byl něčím zajímavý. O důležitých či zámožných lidech z vyšších vrstev jsem povětšinou alespoň slyšel, k setkání s nimi však došlo málokdy. Byť jsem se v pomyslné hře života mohl považovat za sebevětšího hráče, podsvětí bylo elitou mnohdy stále považováno za malý píseček pro dětské hrátky, které je vlastně lepší přehlížet. Však nic nezmůžou. Největší vašnostové se tak s "propadeným šéfem zlodějíčků" z průmyslové čtvrti už jen z principu odmítali jakkoliv spojovat. Tenhle jejich přístup mi na denním pořádku drásal nervy, ale já se naučil být trpělivý a hromaděný vztek proměňoval v produktivitu.

"A že budou," přitakal jsem k přípitku a také se ze sklenice napil. Potěšila mě svým vlídným a uvolněným přístupem, kupodivu to nebyla žádná panička. Zdálo se, že totiž postrádá ty typické moresy dnešních zámožných žen, které jsou vychovávány k jedinému, ulovit si ještě zámožnějšího muže a nejlépe šlechtice. Dokonce jsem začínal věřit, že tenhle klub jen neprovozuje, ale dokonce vlastní. Nevěřil jsem, že by muže napadlo zrealizovat sic ambiciózní, ale tak šílený nápad a už vůbec ne pro radost své drahé polovičky. Neunikly mi ani její holé prsteníčky, když sahala pro sklenici. A právě to pro mne bylo asi největší záhadou, pohledná, zaopatřená a v nejlepších letech, no možná pro některé za nejlepšími lety... a stejně bez muže? Dokonce ani teď jí tu nedělal nikdo společnost a já jsem první, kdo se o to ucházel? V čem byl háček? Poté jsem se zběžně ohlédl po klubu, jako bych kontroloval, zda nás někdo nesleduje. Následně se mi na tváři objevil opět mírný společenský úsměv, který mě v její společnosti provázel. Nezdržoval jsem se optáním a rovnou si naproti blonďatému tajemství přisedl.

No tak to jsem na ten háček přišel rychleji, než jsem očekával. Moc se ptá. Odvrátil jsem na chvilku zrak od její tváře do skleničky, se kterou jsem si pohrával v pravé ruce, kontrolujíc, zda mám dostatek paliva. Musel jsem se uchechtnout. Když se mi podařilo koutky trochu zkrotit, pohlédl jsem zase k ní.
"Líbí se mi to tu, má to potenciál. Asi nejsem přesvědčen, zda vaše filosofie podniku může fungovat, určitě je to něco neotřelého, což skutečně vítám. Se zájmem budu sledovat, jestli dokážete vydržet alespoň tři měsíce," zodpověděl jsem její první otázku s popichujícím tónem v hlase. Neměla to být výhružka, byla to výzva a mě jen zajímalo, jak na ni zareaguje. Vzápětí jsem upil další doušek whisky ze sklenky a významně ji pozvedl, podíval se na sklenku a pak na blondýnku se souhlasným pokývnutím a přesvědčeným výrazem. Na alkohol měla vkus.
"A asi osud," dodal jsem k otázce, co mě do klubu přivedlo, odkládajíc sklenku stranou. Vstal jsem ze sedačky a mírně se naklonil s pravou rukou vpřed. "John... John Delaney."

Pravdou bylo, že jsem skutečně nefalšovanou majitelkou klubu a nebála jsem se této velké investice. Nejspíš jsem neochvějně přesvědčena o tom, že budu slavit úspěch. Bylo to známostmi? To těžko... I když se o mě po Londýně začalo šuškat ledacos, ještě pár měsíců zpátky by po mě neštěkl pes. Nikdy jsem nebyla spatřena v doprovodu žádného muže, tudíž bohatý manžel, nebo milenec nepřipadá do úvahy. Že by silná a emancipovaná žena? Není to až příliš neobvyklé, ba dokonce strašidelné? Kde jsem přišla k penězům? Že bych se zbavila nepohodlného manžela a stala se černou vdovou? Nebo je vysvětlením mé záhady pakt se samotným ďáblem? Bavila jsem se těmi pověrami a nic si z toho nedělala. Co jiného také čekat od lidí? Odjakživa jsem byla v jejich očích někým podřadným. Proč by tomu mělo být najednou jinak?

I když by se mě jeho drzá poznámka mohla snadno dotknout, zareagovala jsem naopak velice pobaveným smíchem.
"Tři měsíce? Vy mi lichotíte. Ale co záleží na jednom klubu? Pokud nebude úspěšný, můžu se o podnikání pokusit znovu. Pokud můj další podnik selže, nezbývá mi, než se poučit a začít opět od nuly. Mám všechen čas světa a nemůžu se dočkat, co mi Londýn v budoucnosti nabídne." usmála jsem se a teprve teď si toho neznámého gentlemana prohlédla. Tohle není někdo šedý a nudný kdo se rozplyne v davu. Tahle osoba mi možná pomůže zahnat nudu. Hmmm. Je brzo na ukvapené závěry. Můj šestý smysl mi našeptával, že to má v hlavě srovnané. Tudíž by mohl potenciálně i nebezpečný. Neprozrazuje o sobě víc, než je nutné.

Přijala jsem jeho ruku a stiskla. Samozřejmě první otázka co mě napadla byla "proč nosí ty rukavice?". Ale nepřišlo mi vhodné se vyptávat. Jistě má svůj důvod. Stejně jako já mám svůj důvod zahrávat si s... No, my víme s čím. 
"Beatrice Bearzatti. Pro přátele stačí Beato." upřesnila jsem. Musela jsem se pousmát tomu, že slovo "přátelé" opravdu vychází z mých úst. Jméno znělo italsky, přesto mi však chyběl ten typický přízvuk v mluveném slovu.
"Máte tedy odvahu přijít a oslovit čarodějnici." loupla jsem po mladém muži očima. Narážela jsem právě na ty různé zvěsti, co o mé maličkosti kolovaly. Těžko však říct, zda to teď myslím vážně, nebo je můj vážný výraz součást vtipu.

Ráznejch ženskejch jsem poznal spousty, ale tahle noblesní milovnice whisky z nich je úplně první taky bohatá. Teda, alespoň se za bohatou vydává. Do jaké míry jsem jí to věřil, byla otázka, kterou jsem si v duchu pokládal i já. Z jejího upraveného zevnějšku a společenských způsobů však bylo jisté, že se nejedná o nějakou vesničanku v převleku, ta by takové divadlo sehrát nedokázala.
"Hmm, málokdo si může dovolit takový luxus, aby se mohl bezstarostně řídit metodou pokus, omyl," pronesl jsem mírně překvapeně a prohlédl si ji zkoumavě ve chvíli, kdy mě i ona prohlížela. Úsměv se mi z úst na okamžik vytratil a já po krátké odmlce dodal: "O to více mě překvapuje, že jsem o vás ještě neměl tu čest pořádně slyšet. Jak se stane, že se někdo, kdo má, jak jste sama řekla, všechen čas světa a dle všeho i peněz víc, než si drtivá většina hostů tady dokáže představit, z ničeho nic objeví v Londýně?"

"Těší mě," ústa se mi roztáhly do úsměvu, hledíc do jejích očí jsem ruku sevřel silněji, až se kůže na rukavicích zlehka napnula, "... Beatrice." Mohla jen odhadovat, co jsem tím vším sledoval.
Ano, něco málo jsem o Beatrice také zaslechl, i proto byla mým dnešním středem pozornosti, ale nechtěl jsem to dávat výrazně najevo. Po nepřirozeně dlouhé chvíli, co jsme se představovali, jsem se tedy v reakci na její narážku zazubil a zachechtal, pohled od ní na moment odvrátil a posadil se zpět naproti do křesla. Vzal jsem do ruky sklenku, ve které toho už moc nezbývalo a dlouhým lokem, který vyprázdnil zbylý obsah, ještě prodloužil čekání na moji odpověď. Jakmile jsem whisky dopil, sklenicí jsem slabě, ale slyšně bouchl o stůl a navázal s Beatrice opět oční kontakt s typickým možná i koketním úsměvem.
"O mně se také říká ledacos, třeba, že mám pro strach uděláno," reagoval jsem nakonec vyzývavě pohodlně se usazujíc do křesla. Pravou rukou jsem se opřel v loktu o opěrku sedačky a zavřenou dlaní si lehce podepřel bradu.

Pozvedla jsem obočí. Tohle mě vážně začíná bavit. Nejspíš mě ubohý John už dávno podezírá ze všech těch hrozných věcí, o kterých mluví i místní drbny. Měla jsem dobrou náladu, upila jsem ze sklenky a s úsměvem odpovídala na dotěrné otázky. Věřím tomu, že dáma urozenějšího původu by podobné pošťuchování brala jako urážku a projev nedůvěry, nebo dokonce obvinění ze lži. Já ne. Všechno je hra. Měla jsem spoustu tajemství, ale jaká by to byla zábava, kdyby se jim nikdo nesnažil přijít na kloub? Ovšem tajemství nedávám zadarmo. Výměna by měla být férová.
"Hmmm. No právě. Nedává vám to všechno perfektní smysl? Jestliže si můžu dovolit takový luxus, že se řídím metodou pokus omyl, je opravdu překvapující, že mám prostředky na to změnit místo svého bydliště? Je opravdu natolik podivné, že pokud jsem v Londýně nová, tak jste o mně neměl možnost příliš slyšet? Vlastně ani já o vás. Pane Delaney. Povězte mi o sobě víc. Čím se živíte? Jistě to bude něco zajímavého, obzvlášť pokud máte pro strach uděláno." nasadila jsem naprosto nevinný úsměv, který by většina pánů, toužících se předemnou pochlubit brala jako známku toho, že mi můžou do hlavy nalít tunu nesmyslů a pohádek. Udělat se lepšími, než ve skutečnosti jsou.

Pravdou je, že vzhledem ke svému dosavadnímu životu, jsem byla pořád poměrně do určité míry naivní. Ale rozhodně ne hloupá. Samozřejmě jsem pojala podezření, že jde po mém majetku, nebo tyhle kukuče zkouší na každou ženu, která zaujme jeho pozornost. Očima jsem přelétla lokál. Lidé se bavili a hráli hry. Nikde nic podezřelého a neobvyklého. Nevypadá to, že by měl odvést mou pozornost, zatímco se mi nájemný vrah dostane do zad a oddělá mě přímo v mém podniku? Možná to byl stisk jeho ruky, že jsem cítila na zátylku podivné mrazení. Říkejte tomu ženská intuice, nebo šestý smysl.

"Takže vy tady i bydlíte, Beatrice," přešel jsem její řečnickou otázku vyřčením nového zjištění, levá ruka, kterou jsem se zrovna neopíral, se od boku přesunula na specifické místo pod sakem s jasným cílem, "tak to bych vám doporučil na dnešní noc doprovod, londýnské ulice dokáží být nebezpečné."
Sotva jsem svou radu, která mohla i nemusela být zároveň nabídkou, ruka ze saka tasila, co hledala. Úzké stříbrné pouzdro s jasně vyrytým krkavcem, který díky své struktuře házel od osvětlení v klubu výrazné odlesky. Beatrice mezitím pokračovala ve své promluvě, naslouchal jsem, avšak zrak jsem odvrátil k pouzdru. Po otevření jsem vytáhl jednu z asi tuctu dnes ubalených cigaret, zavřené pouzdro jsem už chtěl instinktivně vrátit do saka, ale s pohledem k Beatrice jsem ho nakonec poslal zhruba do poloviny stolu jakožto neverbální pobídnutí a vytaženou cigaretu si uložil mezi rty. Tentokrát pravačka mi zašátrala v pravé kapse u saka, ze kterého jsem vytáhl opět stříbrné, tentokrát menší "zařízení", které jsem palcem jakoby odjistil. Ze zařízení se zajiskřilo a shora vykoukl podpálený knot. Akorát se Beatrice tázala na něco o mně. Chvíli jsem hleděl malý plamínek zapalovače a následně cigaretu podpálil.

"Já taky vlastním klub," zamumlal jsem s čerstvě zapálenou cigaretou, zatímco palec na zapalovači předvedl podobný pohyb, ale tentokrát na opačnou stranu. Plamínek zhasl, zapalovač zmizel zpátky na svém místě v saku a já si uvolněnou pravačkou po dlouhém potáhnutí na okamžik vyndal cigaretu z úst, uvolněně jsem vyfoukl oblak kouře, zpoza kterého se po rozplynutí zaleskly mé zelené oči sledující Beatrice.
"Vraní klub. Není to sice nic tak nóbl, ale..." jen na vteřinku jsem se zamyslel a dokončil myšlenku, "má duši."

"Zkusit se má všechno, děkuji za nabídku." zareagovala jsem na nabídku cigaret. Pravdou bylo, že mě zaujal motiv krkavce. Jsou to krásná zvířata, nesmírně inteligentní, ale přesto mají špatnou pověst. Dokonce se mohou naučit mluvit. Vložila jsem cigaretu do úst a začala přemýšlet o tom, proč havrani a krkavci mají tak rádi lidské bulvy. No vážně, pokaždé je sežerou jako první. Doslova lahůdka. Není to však příliš vhodné téma ke konverzaci, pokud nechcete svou společnost znechutit, vyděsit a odradit. Zašátrala jsem rukou v kapse a vedle dýmky nahmatala starou dobrou oldschool krabičku zápalek. Ozvalo se škrtnutí a rozzářil se malý plamen. Nevím proč, ale v tom pohybu bylo něco uklidňujícího.
"Neříkejte! Takže jste přišel šmírovat konkurenci?" zasmála jsem se pobaveně. Bylo vidět, že to myslím s velkou nadsázkou. Ale jako motiv jeho návštěvy by to dozajisté dávalo smysl. Měla jsem však radost, že mám to štěstí si popovídat s majitelem londýnského klubu, byť bude asi o hodně jiný, než ten můj. Ožila jsem.
"Co za lidi se tam schází? Jaká tam panuje atmosféra? Hrají se tam hry? Máte tam dobré pití?" zasypala jsem Johna další salvou otázek. Mezitím jsem vypustila z úst první obláčky kouře. Bylo to jiné, než tabák na který jsem byla zvyklá. Ale vůbec to není špatné! Další hřebíček do rakve. Ale na něco se umřít musí, no ne?

Neměl jsem jí za zlé, že se k mé na oko samaritánské radě nevyjádřila. Sám jsem velmi často některé otázky nebo témata bez pocitu viny zkrátka vypustil. Už jsem se ale chystal okomentovat uštěpačnou poznámkou výraz, co jí rozkvetl na tváři, vkročila mi do toho však přijetím nabídnutých cigaret, a tak jsem to raději přešel.
"S tím souhlasím," kývl jsem spokojeně, jelikož se mi tato filosofie vskutku zamlouvala. Zkusit se má všechno, pak už jen, aby byl člověk na danou věc připravený. Ale, tohle rčení se asi vždycky musí brát s trochou nadsázky. Všiml jsem si, že se zběžně pozastavila nad vyrytým symbolem krkavce a v návaznosti na to se ztratila v myšlenkách, nedalo se toho nevšimnout. Snažil jsem se Beatrice během toho, co se soustředila na zapálení cigarety, nenápadně zkoumat pohledem, nalézt na ní něco, co by mi o ní prozradilo víc, aniž by to musela sama vyřknout. A kdyby ne prozradilo, tak naopak postavilo základ pro další otázky o pohledné přistěhovalkyni.
"První večer otevřeno a vy už se považujete za konkurenci," pronesl jsem provokativně držíc konverzaci ve stejném duchu jako Beatrice a neubránil se uchechtnutí. Zdálo se, že ji ale nově nalezené společné téma vcelku nadchlo. Potvrdila to skoro už notorickou salvou otázek.
"Myslím, že by se vám tam zalíbilo, Beatrice," řekl jsem upřímným tónem, přestože jsem o svém tvrzení nebyl zdaleka přesvědčen, "bude nejlepší, když se přijdete přesvědčit sama." Okolo zrovna procházel zamyšlený číšník, který zřejmě nerozpoznal, že jeho host má dopito. Cigaretu jsem ponechal v ústech a mizejícího muže na poslední chvíli pevně chytil za předloktí a přitáhl ho jedním cuknutím zpět k našemu stolu. Přes cigaretu jsem zamumlal krátké přání, přičemž má levá ruka ukázala ke skleničkám na stole: "Láhev." Sevření jsem uvolnil a stejnou rukou následně po dlouhém potáhnutí odklepal ohořelý kus cigaretu do nejbližšího popelníku.

Tabákový kouř na mě působil skutečně uklidňujícím dojmem. To mi připomíná, že jsem chtěla objednat zásilku opravdu zajímavého zboží, které by mohlo být časem v Londýně populární. Ale dost už přemýšlení o práci. I když pravda, že právě co se tabákových výrobků a alkoholu týče, je to vlastně spojení práce a koníčku. Člověk se pak těžko ubrání. Zvykala jsem si na Johnovu přítomnost, ale divný hlásek mi v pozadí stále našeptával, že jsem si z téhle záhadné knížky prohlédla sotva obal. Možná mám přečtené první věty z úvodní kapitoly. Znovu jsem se rozhlédla po lokále a tentokrát jsem viděla, jak si dva pánové cosi říkají a hledí směrem k nám. Teď mi však řekněte, kdo z nás dvou je alfa a omega jejich zaujatého rozhovoru? Ozvala se rána. První společensky unavený pán spadl ze židle. Ty pohybové hry jsou vskutku zábava. Zatímco se škrábal nazpět, ozvýval se od tohoto stolu bujarý smích. Odpověděla jsem na Johnovu poznámku o konkurenci.
"No samozřejmě! Nic se nemá podceňovat. Beru vážně váš podnik, vy zase ten můj. Přesto si myslím, že jejich zaměření bude trochu odlišné, takže si vlastně mohou i nemusí konkurovat. Když jste mě hned první večer poctil návštěvou, pak se ráda přijdu podívat na váš klub. Ano, jsem si jistá, že se mi tam zalíbí, obzvlášť pokud má jak vy říkáte - duši." pousmála jsem se. V Londýně byly kluby pro střední vrstvu i smetánku. Byly zaměřené na různá odvětví zábavy, či businessu. Avšak vím přesně jaké to je, když něčemu schází duše. Sebekrásnější fasáda to nezachrání.

Lahev? Nebude to zjevně poprvé, co se dopravím do bezpečí svého domova sice rovnýma nohama, avšak s vynaložením nemalého úsilí. Přišlo mi pozoruhodné, jak je John vůči číšnikovi kontaktní. Neobvyklé narušení osobního prostoru. Vlastně docela drzé. Ale třeba mu chtěl jenom dát najevo sympatie. Lidé jsou přece velice pestří.

Ke klubu jsem ukazoval záda, byť jsem se zpravidla nerad ocital v pozicích, kde se mi nedostávalo přehledu. Život v podsvětí mě totiž naučil, že není radno podceňovat potenciálně nebezpečné situace. No a s tím, co za směsici lidí se tu dnes nacházelo, opatrnost byla opravdu na místě. Z nějakého důvodu jsem však zůstával ledově klidný, ať už se za mými zády dělo cokoliv. Možná jsem měl opravdu pro strach uděláno, jak jsem se dnes již Beatrice zmiňoval, možná jsem rád riskoval anebo jsem možná jen nebyl nepřipraveným hlupákem? Kdoví.

K jejímu vyjádření o konkurenci a následnému zdánlivému nadšení z nabídky k návštěvě Vraního klubu jsem se upřímně zasmál. Šlo o žertovný smích, ale nikoliv vysmívavý. "Ve Vraním klubu jste tedy vítána, Beatrice," prohlédl jsem si ji celou od paty až k hlavě, respektive ty části, které byly z mého úhlu viditelné a pobaveně dodal, "doufám, že jste ráda středem pozornosti." Beatrice byla bez řečí určitě krásnější než průměrný návštěvník, vlastně i nadprůměrný návštěvník mého klubu, ale hlavně šlo o to, jak působila a co nosila. Její elegance prosvítí tamější temnotu jak jasný úplněk a osazenstvo se promění ve vlčí smečku.

Číšník byl zrovna nějaký nepříliš zkušený mladík, který v tom abnormálním slavnostním šrumci byl rád, že nekolabuje. V návaznosti na mé přitáhnutí vytasil vylekaný, ale současně i duchem nepřítomný kukuč. Z jeho reakce jsem vlastně ani nebyl přesvědčený, jestli moji objednávku dokázal zpracovat. Hlavou ale souhlasně zakýval a vykoktal ze sebe: "A-a-no, pane." Nakonec ještě vrhl pohled po Beatrice a krátkými rychlými kroky utekl směrem k baru, za jehož rohem si ho odchytl jakýsi snědý obrovitý muž kolem 30 let, s krátkým kudrnatým sestřihem a strništěm, celý oděný v černém obleku, dokonce i jeho košile měla odstín tmavě uhelnaté barvy. Nebyl to nikdo z personálu, byl to host, který vyčníval jak inkoustová skvrna na čistém bílém papíře.

"Beatrice, jsou čarodějnice hodné nebo zlé?" pronesl jsem otázku vracející se k již jednou otevřenému tématu, "a jaká jste vy?"
Zpoza baru se, sotva jsem dokončil druhou větu, naším směrem nevydal roztěkaný mladík, ale právě zmiňovaný mulat třímající objednanou whisky. Zdálo se, že jeho obrovitá ruka láhev ze dvou třetin pohltila. Houpal se kupředu dlouhými kroky v klidném rytmu. Láhev přede mne položil na stůl. Beatrice nevěnoval vůbec pozornost, ale na mě se opatrně otočil a pohlédl mi tázavě do očí. Jeho siluety jsem si všiml již, když mě míjel z pravé strany. Pohled jsem mu opětoval a jemným pokynutím hlavy ho poslal k odchodu, což bez sebemenšího zvukového projevu a změně ve výrazu vyslyšel. Kudy prošel, tam si ho lidé nenápadně prohlíželi, nebo se o to alespoň snažili. Opřel se o bar za námi a pozoroval dění.

Z láhve jsem pak naklánějíc se na stůl dolil nám oběma. Z cigarety už zbyl jen popel v popelníku. Využil jsem příležitosti, že jsem byl zrovna nakloněný kupředu a své stříbrné pouzdro si ze stolu uklidil zpět do saka. Pro teď jsem se věnoval jen alkoholovému opojení a opět se se sklenkou v ruce pohodlně usadil.

Středem pozornosti? Zamyslela jsem se. Ano i ne. Mívám své dny. Neuniklo mi, že si mě John prohlíží od hlavy k patě. Na takové reakce jsem byla vcelku zvyklá. Velice brzo jsem se naučila těžit z odvádění pozornosti jinam. Mé vzezření v kombinaci s rozporuplnou pověstí odemykalo nejedny dveře. Hlavně pánové mi kolikrát všechno odkývali s nesouvislým blekotáním a pohledem upřeným my víme kam. Pomalu jsem upíjela ze své sklenky. Vrány... Vrány... neslyšela jsem to už někde? Všechno mi nějak splývá.
"Věřte mi, nebo ne, jsem zvyklá být středem pozornosti. Snad si nemyslíte, že mě drzé pohledy okolí dokáží zastavit? Těším se na návštěvu vašeho klubu. Určitě to bude zajímavá zkušenost." pousmála jsem se. Možná tam něco dokonce okoukám a něčemu se i přiučím. Když jsem se zmínila o drzých pohledech, bedlivě jsem sledovala kam hledí v danou chvíli John. Vztáhne si tuhle poznámku i na sebe? Sázet se sama se sebou a pozorovat jeho reakce byla zábava opravdu k nezaplacení.

Nebohý číšník, který evidentně nebyl ve své kůži rychle zmizel. Stihl na mě vrhnout pohled, který jsem mu oplatila spokojeným úsměvem. Těžko říct, jestli vám v takové situaci pomůže nalézt klid, nebo vás znervózní ještě více. Pohlédla jsem na svého společníka, který mi položil neobvyklou otázku. Pobaveně jsem se uchechtla.
"Přijde mi zvláštní mluvit o čarodějnicích. Žádnou neznám, přesto si myslím, že se ničím neliší od ostatních lidí. Je absurdní dělit je tudíž na dobré a zlé. Záleží na úhlu pohledu. Každý z nás je hrdinou ve svém vlastním příběhu. Ale pokud si poslechnete verzi jiného vypravěče, může se z vás stát nelidské monstrum mrknutím oka." dodala jsem vážně a zamyšleně. Na okamžik jsem se ve vzpomínkách vrátila do minulosti. Abych zaplašila nepříjemné vzpomínky, kopla jsem do sebe zbytek whiskey. Vzápětí se mi na tváři objevil zářivý úsměv od ucha k uchu. Tváře mi zčervenaly. Je to snad množstvím vypitého alkoholu?
"Raději dělím lidi a čarodějnice na nudné a okouzlující. Jak to vidíte vy? Už jste nějakou čarodějnici potkal?" pokládala jsem další přímé otázky. Tahle záhada mi však nejspíš žádné konkrétní odpovědi nedá. Tím pádem mám jenom právo se domnívat, že tahle osoba ví o čem mluví. No nebyla by to roztomilá náhoda narazit na někoho, kdo má v podstatě stejné koníčky? Ano, příliš velká náhoda.

Jeden z číšníků se na okamžik přiblížil a něco mi pošeptal do ucha. Přikývla jsem. Samé dobré zprávy. Úsměv mi z tváře nemizel.

"Nepochybuji o tom, že jste zvyklá na ledacos, ale zvyklá a ráda jsou dvě různé věci. Začátkem večera jsem měl možnost poznat, že před lidmi se vystupovat nestydíte, ale také jste si krátce na to našla tento osamělý koutek," pokrčil jsem rameny a provokativně dodal, "ne vždycky a všude se dá schovat." Kde byla pravda, věděla jen sama Beatrice, ale asi by byla masochistka, kdyby se dobrovolně stavěla do role majitelky a moderátorky večerní zábavy. I když, slušňačka na pohled, já bych se vlastně ani nedivil.

Její odpověď se mi líbila, donutila mě se zamyslet. Současně nešel přeslechnout neobvykle vážný tón v hlase, který krátce nahradil její celovečerní hravou melodii. Zbytek whisky v ní taky zmizel nečekaně rychle. Nemusel jsem bych být extra empatický, abych pochopil, že ta odpověď byla poněkud osobní. Nekomentoval jsem to a namísto toho jí oplatil úsměv, který na mě zazářila.

"S tím souhlasím... já už zaslechl více podobně nelichotivých verzí o mé osobě. Jedna pravdivější než druhá," pronesl jsem zcela vážně a po krátké dramatické odmlce se s vyceněnými zuby rozesmál. Zatímco se přichomýtl jeden z číšníků k Beatrice, vstal jsem z křesla kopajíc do sebe zbytek obsahu své skleničky. Zvolna jsem doléval blondýnce whisky, přičemž se mě v obdobně klidném tempu vylezla odpověď na její otázku, na tváři opět mírný úsměv.

"Já považoval donedávna čarodějnice za výplod fantasie... věřte mi, nebo ne," zopakoval jsem její nedávná slova, konečně jí dolil poctivě až po okraj a s pohledem do jejích očí myšlenku dokončil, "dneska jsem asi potkal první, protože mi vykouzlila úsměv na tváři."

Aniž bych čekal na její reakci, chopil jsem se poloplné láhve a vydal se směrem pryč. Poznal jsem na sobě, že je čas odejít, až moc jsem se tu uvolnil.
"Příště je to na mě!" už zády mávajíc s láhví ve vzduchu jsem na ni s jasným vzkazem křikl, že za dnešní útratu neplatím a současně potvrdil pozvánku do Vraního klubu. Neobtěžoval jsem se s nasměrováním - kdo Vraní klub hledá, najde. K odchodu mě doprovázel přerostlý mulat. Z různých krajů klubu se pak skrze chumly lidí z ptačí perspektivy systematicky prosýpalo několik čistě černě oděných osob a pokud nás nikdo nezastavil, dveřmi do ulic jich nakonec během pár minut prošlo tucet a jeden. Klub otevřený všem? Hodně štěstí.

Pobaveně jsem se ušklíbla. Ano, mít ráda a být zvyklá jsou opravdu dvě rozdílné věci. Těžko se před panem Delaney z něčeho vykrucovat, neunikají mu žádné detaily. Nepřehlédl ani zdánlivý rozpor v mém chování. Skutečně jsem byla schopná na začátku večera bez problémů využít své charisma a oslovit dav hostů. Zaujmout je a snad i pobavit. Ale poté mě společenská nálada zase opustila a já se uklidila k baru. Trochu jsem doufala, že budu skrytá očím zvědavců, neboť se můj nejoblíbenější stůl nacházel v zákrytu honosného závěsu. Nerada jsem si přiznávala, že mi zkažení mých plánů o osamnělém popíjení pranic nevadilo. Pokud by se John neobjevil, jak dlouho by mě bavilo sledovat lidi z povzdálí? Nepřišla by zase jedna z těch melancholických nálad? Co na tom záleží? Dnes jsem se skvěle pobavila. 

"Ty nelichotivé verze si jednoho dne ráda poslechnu. Schválně kdo z nás dvou je větší antikrist." zasmála jsem se takovým stylem, že to zaujalo i vyjukaného číšníka, který na mě nepokrytě zíral a v důsledku toho zakopl. Uf, to měl těsné. Ty horké nápoje vylité do klína našich vážených hostů by nebyly právě ideální. Měla jsem však dobrou náladu a tak bych to mladíkovi vůbec nevyčítala. Rozhodně by mě vzniklá situace rozesmála ještě víc. Nikdo z vás vážených a velevažených hostů nemá tušení, že týrat vás, to bude rozhodně největší potěšení, jakého se mi může dostat.

Johnova poznámka byla pro mě nečekaná a trochu mě uzemnila. Tak tady má konečně někdo i odvahu flirtovat? Skutečně neobvyklé chování. Nebylo fér, že jsem neměla ani možnost zareagovat. Zmizel. S poloplnou lahví. Alkoholik jeden. Ne tedy že bych neměla dost a sklenička dolitá poctivě po okraj byla aktuálně tou největší výzvou. Úsměv který mi zůstal na tváři byl z kategorie těch přiblblých a opilých. Bylo mi fuk, jestli to bude někdo z přítomných komentovat. Beztak si to nikdo nedovolí. 

Dopíjela jsem whiskey, zapálila zlatou dýmku a strávila ve svém podniku posledních pár minut. Zábava pokračovala v plném proudu, ale jak se čas nachýlil, hosté pomalu odcházeli. Až na pár výjimek vypadali nadšeně a v živých rozhovorech se předháněli v tom, kdo z nich vyzkoušel více exotických tabáků, jaký nápoj byl nejlepší a zda se jim dařilo v pokeru. Dodala jsem si odvahy a obrátila do sebe poslední zbytek alkoholu. Za celou dobu si nikdo nepřisedl a neměl touhu se mnou vést debatu. Což mi vlastně pranic nevadilo. Náhle jsem si uvědomila, že věc, kterou mi ještě před Johnovým odchodem jeden z číšníků pošeptal do ucha nesnese odkladu. Hinne vykonal pořádný kus práce, ale závěrečnou tečku za větou musím udělat já. Nic naplat, vrhnu se do toho okamžitě. Johnův odchod mi hrál do karet. Pokud by trval na tom, že potřebuji doprovod, nevím jak bych skrývala své tajné cestičky do světa mezi světy. Poslední lok a půjdu. Odložila jsem prázdnou sklenku a energeticky vstala ze židle.

Já to opravdu přehnala...

Nasadila jsem zářivý úsměv a odešla středem místnosti s rovnýma nohama. Své okolí jsem už vůbec nesledovala, neboť se všechno slévalo ve zlatavěčernou čmouhu. Vypadla jsem na vzduch a rozhodla se trochu projít. 
"Můj ty smutku." uniklo mi skrze zuby, když jsem opřela o zeď abych nabrala rovnováhu a chvíli popadala dech. Hlavně pomalu. 

Chladný vzduch mi byl na mých rozpálených tvářích více než příjemný. Stiskla jsem ve své kapse krystal a vnímala energii, kterou vyzařoval. Otevřel se portál. Naštěstí nedaleko. Šla jsem po hlavní třídě asi deset metrů, poté zabočila doleva, minula fontánu a tři zavřené obchůdky. Ten čtvrtý podnik měl také zavřeno, ale protože jsem za jeho dveřmi vyvolala portál, mohla jsem vzít za kliku a bez obtíží vstoupit. Očima jsem zapátrala jaký nápis se nachází na vývěsním štítu. Ušklíbla jsem se. Bylo to velmi příhodné. Zablesklo se a dveře se opět zabouchly. Pokud by teď někdo pospíchal za mnou v marné naději, že mě dožene, mohl by s klikou lomcovat sebevíc, ale jednalo by se pouze o obyčejné dveře vedoucí do zamčeného pohřebního ústavu.

Bylo to už pár dní, co tento klub otevřeli. Přesto však ruch neutichal. Poznal jsem to ihned, jak jsem se blížil. Nevěděl jsem co je na něm tak super, ale nejeden z mých pacientů o něm nadšeně vyprávěl. Tudíž jsem se dnes rozhodl místo zaplivané putyky vyzkoušet něco nového. Ptáte se asi, jak jsem poznal, že je narváno i na dálku? Nebylo to jenom dílem hluku, který se prodral i skrze zavřená okna, něco málo mi napovídala i skupinka lidí, kteří popíjeli a pokuřovali přímo u vchodu. Nadšeně si vyprávěli o tom, že vyzkoušeli jakousi novou karetní hru, která k nám přišla z Německa. Pustil jsem to jedním uchem dovnitř a druhým ven. Vešel jsem do lokálu a nasál tu příjemnou vůni. Nervózně jsem se rozhlédl, zda spatřím prázdnější stůl. 

Nakonec jsem po pár minutách marného bloudění tam a zpátky uviděl, jak jistý muž skládá noviny a odchází. Okamžitě jsem se na to volné místo vrhl. Vůbec mi nevadilo, že tu zůstala prázdná sklenka, špinavý hrnek a nevynesený popelník. Netrvalo dlouho a přišla velmi pohledná servírka a s úsměvem se otázala co si dám. Uh, žádám lehčí otázku.
"Máte cider?" 
Přikývla. Byl jsem zachráněn. Mezitím, co jsem čekal na pití jsem si prohlédl první stránku novin, které zůstaly na stole. Psaly se tam nějaké bláboly o hrozbě šílených nekromancerů. Samozřejmě tomu nikdo nevěnoval pozornost. Takových kachen si přečtete do roka deset tuctů. Ale... Já věděl své. Radši jsem noviny zahodil a zapálil si cigáro. Nebudu si kazit popracovní volno.

Po cestě domů se mi přihodila velmi zvláštní věc. Jistou výměnu názoru jsem již stačil vstřebat, ale tak nějak se dostavil velmi zvláštní a velmi příjemný pocit zadostiučinění a upřímné radosti. A to se mi už velice dlouho nestalo. Jasně si to říkalo o menší... oslavu. Ano, moc dobře jsem věděl, že si to v blízké budoucnosti vyžeru, ale proč se tím zaobírat teď? Vždyť co jsem radil té milé dívce v kostele? Jaký bych to byl kněz, kdybych se neřídil radami, které sám kážu.

V jistém šupleti svého bytu jsem schovával láhev mešního vína, ale dnes... Dnes si to žádalo něco ostřejšího. Nechápejte mě špatně, nejsem alkoholik a v minulosti jsem ani žádnými alkoholickými obsesemi netrpěl, jde spíše o ten zážitek, rituál. A k takovéto příležitosti jsem mohl využít i nově otevřeného klubu. Kněz přece nevleze do první smradlavé putyky, na kterou narazí. Jak bych vypadal?! Už tak budou řeči o tom, že jsem šel do klubu, ale co... Nic špatného nedělám! Proto jsem se otočil čelem vzad a vydal se tam, kde přibližně by se nový klub měl vyskytovat. Trefil by tam i slepý a to podle gentlemanů a dam, jejichž koncentrace se se snižující vzdálenosti od klubu jen a jen navyšovala. Poměrně zvědavý jsem koukal kolem sebe, ale rozhodně jsem si kryl kapsy kabátu. Malé ponaučení z dřívějška.

Prorvat se dovnitř mi zabralo dobrých pár desítek minut. Vůbec bych nečekal, že bude nově otevřený podnik takto přelidněný. A jen co jsem se dostal dovnitř, byl jsem doslova u vytržení. Opravdu překrásný klub plný různorodé klientely, což nemusí být zpravidla špatné. To vše se ukáže až časem. Bohužel, popularita klubu byla velká a to mělo za následek jediné, neměl jsem se kam usadit. Lehce zaražený a mírně dezorientovaný, jsem se proto začal procházet po klubu a šťastnou náhodou jsem narazil i na procházející servírku.

"Pardon, slečno? Mohu poprosit sklenici whiskey?"

Vypadne ze mě přidušeným hlasem, u mě celkem nezvyk. Tak trochu jako ta zaběhlá ovce zůstanu postávat u jednoho ze stolů zatímco si prohlížím jak interiér klubu, tak i jeho osazení.

Rozjímal jsem o tom, že jednou najdu lék na rakovinu. Stanu se slavným a bohatým a odjedu odtud pryč. Zatraceně daleko. Někam, kde stále svítí slunce a kde nebudu potřebovat zimní kabát. Jo, to by bylo fakt bezvadný. Všichni by mě obskakovali, jedl bych samé exotické lahůdky a kochal se výhledem na moře. Nicméně jak jsem tak rozjímal o slunečné obloze, objevil se mráček. Respektive stín. U mého stolu stál docela impozantně stavěný gentleman a i když jsem mu viděl jenom do zad, doslova jsem cítil, že to bude zamračený morous. Na lidi mám čuch.

"Tak si dřepněte ne? Beztak je to všude zabraný." odstrčil jsem nohou prázdnou židli, aby si i zjevně poloslepý brejloun mohl všimnout, že je tu skutečně ještě jedno volný místo.
"Já stejně nejsem moc povídavej. Nebudu rušit." slíbil jsem, i když byla pravda, že čím víc jsem měl upito, tím jsem býval upovídanější a hlučnější. Od pohledu mi však přišlo, že tenhle člověk si přišel dát drink, maximálně dva, něco opravdu malého k snědku a pak si půjde po svém. No vážně, to přece poznám.

Zapálil jsem si další cigáro. Vzápětí mi na stole přistálo objednané pití. Vzal jsem sklenici plnou cideru do ruky a dobrou půlku do sebe vyklopil naráz. Cizinec tak nemohl mít žádné iluze o tom, že by se mnou vést distinguované debaty o kultuře, nebo dění v parlamentu. Je otázkou jak dlouho budu vůbec nějaké kloudné debaty schopný. Protřel jsem si zarudlé oči a navzdory své únavě jsem po tomto osvěžujícím loku vypadal vcelku spokojeně.

Vskutku zajímavá klientela, dokonce i ženy. To bylo velmi příjemnou změnou. Byli tu gentlemani ze všech společenských vrstev, dámy, slečny. Opravdu velmi zajímavé místo. Skutečně tedy muselo platit to, co se o klubu povídá. A pak navíc ještě název samotného klubu. Z hlubokých rozmluv, které vedu pouze ve své hlavě, mě vyruší až hlas kohosi za mnou. Hbitě se otočím a zpozoruji vyzáblého gentlemana, který pravděpodobně takového podniky velmi často navštěvuje. "Oh! To budete velmi laskavý. Všemocný dík!" Lehce kývnu na znamení díku a jen co kolem mě projde rozjařená servírka, hned se začnu soukat na volné místo. Kabát nesundávám, pouze jej rozepnu a nechám sklouznout o něco níže. Hřbetem ruky odsunu stranou pozůstatky po předešlém štamgastovi a trochu nejistě si přeměřím pohledem i muže, který nyní sedí naproti mě.

"V pořádku. Rozmluvy se mnou by vám asi žádný užitek stejně nepřinesly." Mírně pozvednu koutky úst, jak si představím, že by některý z notorických alkoholiků chtěl filozofovat s knězem. To asi nebylo úplně reálné, ovšem sdílet stůl? Proč ne! Jen co si neznámý gentleman zapálí cigaretu, zpražím ho nehezkým pohledem, který se snažím tak trochu maskovat. Síla zvyku, znáte to. A to už na stole přistanou objednané drinky. Po vzoru svého hostitele uchopím sklenici a lehce usrknu. Obličej křečovitě stáhnu, jak pocítím pekelné jazyky prostupujíc až hezky dolů do žaludku. "Oh.. Ta píše!" Neodpustím si poznámku a lehce se sklenicí v ruce zakroužím. To aby kostky ledu začaly vydávat ten překrásný zvuk, při kterém naráží samy o sebe a zároveň i o skleněné stěny sklenice.

"Chodíte sem často?" Vypadne ze mě jen tak.. jako by se nic nedělo. Ale ono se děje! Skrze obroučky brýlí nepřestávám sledovat drobného muže a pro jistotu si raději opět usrknu. To vše doprovázeno dalším nehezkým gestem, které dává jasně najevo, jak silnou whiskey jsem si to vlastně objednal.

Sleduju každý jeho pohyb. To jak se posadí, to jak si rozepíná kabát a samozřejmě mi neuniká ani jeho nebetyčné nadšení z toho, že otravuji ozvduší tabákovým kouřem. Samozřejmě jako správný ignorant to nechám být a vesele si pokuřuju dál. Přes obroučky jeho brýlí vidím, že si mě také přeměřuje pohledem. Je tohle duel v zírání? Nebo nedej bože chlastací duel? Jamile mi přijde na mysl tahle kacířská myšlenka zavrtím hlavou a nepokrytě se zasměju. Ve stejném okamžiku se totiž tato pozoruhodná existence napila whiskey, která byla zjevně silnější než on. Vlastně jsem mu trochu záviděl.
"To je otřepaná balící hláška." odpovím na jeho dotaz o tom, jak často sem vlastně chodím. Zahledím se neznámému muži do očí a maličko se pousměju. Sice otřepaná, ale čert to vem. Nevypadal jsem, že by mi to vadilo. Vzápětí se ušklíbnu.
"Jen žertuju. Jsem tu poprvé, protože jsem dostal doporučení od několika pacošů, že to stojí za to. Co vy? Zasedl jsem vám oblíbené místo, které zahříváte každý večer? Se sem docela hodíte." začal jsem ho patřičně pošťuchovat, jak mívám ve zvyku, když mám v krvi decentní množství alkoholu. Tehdy se můžete spolehnout, že vám budu pokládat naprosto idiotské otázky a kolikrát předstírat, že je myslím naprosto vážně. Měli jste vidět, jak se tvářil dneska ráno ten dědek, když jsem se ho ptal, jestli si přeje abych mu zachránil levou, nebo pravou nohu.

Znovu jsem se napil a očima vyhlížel servírku. Možná jsem si měl rovnou objednat ty cidery dva. A whiskey taky není vůbec špatný nápad. Měl bych mu ukázat, jak se to správně pije.

A opět ten (ne)příjemný pocit pálení při cestě do žaludku. Velmi skvostné pití, ještě že je to dnes jen výjimečně. Podobně jako má společnost se neupejpám a křížení pohledů se nikterak nevyhýbám, ba naopak. Ještě to vše okořením mírně pozvednutým obočím, jak zkoumám, co z něj vypadne. Vypadá celkem neškodně, ale zdání může klamat.

"Balící hláška?!" Zopakuji šokovaně a naruším tak svůj poker face. Informace, kterou jsem skutečně nečekal. "Eh.. To, to se moc omlouvám, jestli jsme se nějak špatně pochopili. Já jen.. přišel jsem si dát sklenku něčeho lepšího, to je vše." Okamžitě zarazím jakékoliv náznaky čehokoliv nečestného a ještě mezi muži, bůh chraň! I od soutěže v zírání raději upustím.

"Žertujete? Oh... Dobrotivý bože, díky za ty dary!" Pozvednu pohled kamsi do stropu, jak vysílám všemocný dík! Společenské faux pas se tentokrát nekoná, nebo alespoň prozatím. "Pacošů?" Zopakuji s jistým zalíbením v hlase. "Takže vy jste lékař?" Přeměřím si gentlemana pohledem, jako bych to už za tu krátkou chvíli neudělal snad stokrát. Ani stoprvní přeměření nic nového nepřinese a že by se mi chtělo věřit, že tahle vyžle je lékař, to už vůbec ne.

"Já a oblíbené místo?" Od srdce se zasměji, až to v mém hlase pořádně zaduní. "Tak to opravdu nehrozí. Jsem na tom stejně jako vy. Přivedla mě sem spíše zvědavost a jisté... postranní úmysly." Spiklenecky se ušklíbnu a pohledem sjedu dění v lokálu. "Spíš jsem zde dnes jen na takové miniaturní oslavě čehosi, co se mi už dlouho nepřihodilo. A doma nemám nic.. Nic odpovídajícího důležitosti mého úspěchu." Zaobaluji a zaobaluji, přeci mu všechno nevykecám jen proto, že spolu sdílíme stůl při popíjení.

Začnu se nepokrytě pochechtávat. Tohle mě vážně pobavilo a osvěžilo. Měli jste vidět ten jeho zděšenej výraz. Ale samozřejmě že jsem žertoval. Navíc tohle vůbec nebyl můj typ. Dopil jsem a sotva se tu ochomýtl číšník, objednal jsem si další pití. Proč taky ne, že jo. Týpeček se tvářil jako malý harant, který nechce spolknout medicínu proti kašli. V nejhorším to po něm dojedu.
"Už to tak bude. Lékař. Praktik. Ale patologie je můj koníček. Je to jediná možnost kdy vaši pacienti poslouchají a neodmlouvají." přikývnu smrtelně vážně. Ano, občas to byla zkouška trpělivosti a nervů. Občas, když jsem se chtěl nějakého hypochondra zbavit na dlouhou dobu, předepsal jsem mu medicínu, po které měl týden v kuse naprosto jiné starosti, než mě otravovat s tím, že ho tajdle píchlo a tadyhle bolí.

"Vy a postranní úmysly? Nepovídejte." nahodím zase stejný vilný výraz, jako když jsem mu vyčetl lacinou balící hlášku. "A smím být tak smělý a optat se co vlastně oslavujete?" neskrýval jsem svou zvědavost. Sice jsem soukromě také něco slavil, ale nebylo to vůbec veselé téma k povídání a nechtěl jsem na ty trable byť jen na okamžik myslet. O chvíli později mi na stole přistálo pivo a panák zelené tekutiny. Panáka jsem do sebe obrátil rovnou. Nálada dobrá, ale necítil bych, že by to se mnou něco pořádně dělalo. Rezistence je mrcha. Tak proč si to neozvláštnit tím, že začnu míchat všechno z nápojového lístku?

"Praktik? Tak to je výborné, to vám gratuluji. Zajisté jste špička ve svém..." Nedokončím větu, jelikož až nyní mi dojde poznámka o patologii. Nasadím poker face a raději si usrknu whiskey, které začíná být ve sklenici zoufale málo. "Ach tak... Tak to je vskutku impozantní koníček. A asi i celkem tichý." Rozhostí se trapná chvíle ticha, kterou přerušuje pouze humbuk v nejbližším okolí spolu s řinčivým zvukem tříštícího se skla pocházejícího někde zpoza mých zad. Představa vyhublého floutka, který radostně tancuje kolem mrtvého těla a ještě jej... znesvěcuje pod záminkou lékařských praktik. Bylo mi z toho najednou tak nějak divně.

"Máte pravdu, nepovím! Nikdo nejsme svatý. To vám ale zajisté nemusím vysvětlovat." Odpálkuju ho uštěpačnou poznámkou s lehkým úsměvem na rtech. Zdá se být jako prima společník, ale ve skutečnosti to bude pěkně úlisný had, za to dám ruku do ohně! "Co že to vlastně oslavuji? To je dobrá otázka." Zamyslím se a pravicí si začnu projíždět plnovousem. "Řekněme, že jsem se po dlouhé době postavil za zájmy ostatních i svých. Tak nějak proti proudu, jestli mi rozumíte." Hodím po doktorovi spiklenecky očkem a kopnu do sebe poslední zbytky whiskey. Tentokrát už bez jakýchkoliv caviků!

"A co vy, doktore? Asi byste neměl takhle kombinovat vše, co teče a obsahuje líh. Nebo je to nějaký nový medicínský postup?" Napůl zvědavě napůl rýpavě nadhodím otázku a rozhodně se neostýchám pokračovat dál. "Nebo vás trápí svědomí? Nějaký pacient, který nezná mez? Klidně povídejte, věřte, že u mě zůstane tajemství tajemstvím." A abych toto tvrzení podtrhl, přejedu prsty po kolárku těsně pod svým ohryzkem. Možná si toho všiml, možná taky ne. U alkoholiků člověk nikdy neví. "Vy se věnujete útrapám těla, já zase ducha." Nahodím spokojený výraz.

Usmíval jsem se jako měsíček na hnoji. Ta reakce byla u všech stejná. Jakmile jim řeknu, že se hrabu v mrtvolách, okamžitě zmlknou. Možná bych mohl začít nadšeně vyprávet o všemožných detailech.
"Ano... to ticho." dodám zasněně hned poté, co se odmlčí. " To ticho na práci miluju. Možná vám to přijde divný, ale někdy si s nimi i povídám. Sice neodpovídají, to jenom když mám fakt hodně vypito, ale člověk má potom pocit, že není sám. Vyprávím jim historky, co jsem zažil, co musím nakoupit a tak." uznale jsem pokýval hlavou. Byla to všechno pravda. Proč bych lhal? Vy byste se nebáli sami v márnici? Není lepší si s nebožtíkem pokecat a navázat tak trochu osobnější vztah?
"No to je výborný. Tak to vám gratuluji! Ani nevíte kolikrát jsem musel i já stát proti všem a jít proti proudu! To je samé omezování rozletu, zákazy provádění pitev a tak! Tohle mi řezat nemůžete, to mrtvé tělo zkoumat nebudete, chceme ho řádně pohřbít... Ne, ruku si amputovat nedám vy řezníku! Hrůza! Rozveďte to prosím! Jaký boj jste vyhrál vy?" otočím debatu opět k nově nalezenému společníkovi, který jistě bude mít stejnej pohled na svět jako já. Jeho otázku ohledně alkoholu raději přejdu mlčením a až teď si všimnu, že je to nefalšovanej černoprdelník. Tady. A lemcá whiskey. No tak to je bomba. Možná těch útrap ducha má taky občas plnej kotel, tak musí chudák upustit páru.

Když se tenhle... slušně řečeno zvláštní doktor rozpovídá o tom, jak rád miluje ticho ve své práci, okamžitě mi vyletí ruka do vzduchu. Musel jsem si objednat další sklenku, tohle střízlivý nezvládnu. Nebyli jsme ve zpovědnici, ale... Tenhle člověk potřeboval alespoň trošku ulevit a já byl zrovna po ruce. Ne dobrovolně, ale co už. Vždyť jsem služebníkem božím.

"No.. Asi to bude znít zvláštně, ale máme to hodně podobné. Vy se obracíte k mrtvým, kteří s vámi nepromluví. Já zase rozmlouvám s bohem, který taktéž není moc sdílný. Oběma nám to pomáhá v tom, jít dál a vykonávat naše poslání." Pokusím se diplomaticky shrnout náplně našich povolání. "Člověk musí dělat vše, co jen může, aby ulevil svému svědomí potažmo duši." S jistou lítostí pohlédnu na doktora, který do sebe háže vše, co mu přijde pod ruku. Asi si na něm ta medicína vybírá svou daň.

Když se nebohý doktor pokusí navázat na stejné téma a vlnu, kterou jsem tak trochu nechtíc vypustil, už se sápu po svém drinku. Ubohá servírka nestihne sklenici ani položit na stůl, jak jsem se po ni začal sápat, po té sklenici, a hned jsem do sebe hodil další hlt ohnivé whiskey. Se zaskuhráním, jak ta mrcha zase zaštípala v hrdle, jsem stáhl rty koukl na doktora. "No.. Přiznám se, že s tím už se tak úplně ztotožnit nemohu. Ale v podstatě narážíme na ty stejné problémy. V podstatě!" Dovolím si zdůraznit, než sklenici s whiskey položím před sebe a na malou chvíli se ztratím v myšlenkách, jak hypnotizuji stůl. "Totiž... Nejsou to lidé, se kterými mám problém... Nebo tedy." Lehce nakrčím čelo a otráveně protočím oči. "Ne tak docela. Jsou to předpisy a především korupce a pokřivený pohled na svět jako takový." Tak! A je to venku, zatracená whiskey!!!

"Důležitý je mít se na koho obrátit. Někdy si říkám, jak dlouho duše mrtvého zůstane na tomto světě, než odejde. Jestli mě občas slyšej..." potáhl jsem z další cigarety a tvářil se na mou víru jako starý vysloužilý filosof. Jestli mě slyšeli, pak mám tam nahoře, nebo možná v pekle pár známých. Ne snad?
"V podstatě, ty samé problémy. Je to tak. Ale nesouhlasím s vámi, že nemáte problém s lidmi. Nebýt lidí, není žádná korupce a žádnej pokřivenej pohled na svět. Krucinál, jak já to chápu. Lidi jsou nekonečnej zdroj problémů. A nemyslete si, pro vás je představa toho, jak se hrabu ve vnitřnostech určitě nechutná, možná dokonce kacířská, ale víte proč to dělám? Protože věřím, že to má smysl. Čím líp porozumíme tomu jak funguje lidský tělo, tím víc chorob dokážeme vyléčit. Když duše odešla, co záleží na tělesné schránce? Když se člověk modlí a věří, co záleží na tom, jestli to dělá v honosném kostele, nebo špinavé ulici? Nevidíte to stejně?" nadhodil jsem další problematiku, která by mohla být vděčným tématem k rozhovoru. Vždycky jsem se na tyhle věci chtěl zeptat, protože víra byla pro mě velkou neznámou.

Příjemné povídání. Když už nic jiného, alespoň jsme si mohli jeden druhému postěžovat. Starosti jsou zkrátka v každým oboru. Ale můžou za to lidi! Na tom trvám.

Spokojeně přikyvuji, jak whiskey začíná působit a můj rozum tak trošku popouští uzdu fantazii. "Máte svatou pravdu. Je důležité mít se na koho obrátit a tak trochu si ulevit, odlehčit břímě, které s sebou vláčíme." Uznale pokývnu a šup tam s další troškou whiskey.

"Co se duše týče... Měla by tělo opustit v okamžik smrti, ale jestli to tak skutečně je. Kdo ví." Pohodím rameny, proto vážně! Kdo to může vědět? Jen bůh. "Je to tak, všude je něco. A většina problémů pramení velmi často ze stejných nedostatků, ač jsou sebevíc skryté." Doplňuji doktorovu rozmluvu. Teprve až při poznámce o lidech se zarazím a tiše naslouchám. Jeho slova proniknou hluboko, tak hluboko, že mě to až donutí pořádně se nad tím vším zamyslet. Prsty si začnu přejíždět po rtech i vousech, jak se snažím na celou věc podívat i z doktorovy perspektivy.

"Máte pravdu a zároveň ji nemáte." Začnu se svým vlastním monologem. "Nebýt lidí, neměli bychom žádnou civilizovanou společnost. Rozumím vašemu rozhořčení a úhlu pohledu na celou tuto problematiku. Asi jsem se špatně vyjádřil." Zakroužím sklenicí se zbytečkem whiskey po stole, jak se v hlavě snažím poskládat správně své myšlenky. "Nejsou to lidé, kteří způsobí všechny problémy světa. Jsou to drobné nedostatky, které se v člověku usídlí a postupem času, pokud si jich člověk nevšimne, začnou klíčit a kazit charakter člověka. Je to stejné jako prvotní hřích. Dokud k němu nedošlo, bylo vše téměř dokonalé." Vskutku to je lékař, jeho inteligence se nedala zapřít. Ač bylo jeho vyjadřování podpořeno značnou dávkou alkoholu, pálilo mu to. "Rodíme se do tohoto světa čistí a nevinní, jsou to právě až nástrahy života, které nás činí hříšníky." Zafilozofuji.

"Právě proto, aby se to nestalo, musí člověk najít něco, co je větší než on samotný. Stát se součástí celku, nepovyšovat se. Být skromný a uctivý. Bohužel dnešní společnost je přesným opakem. A vaše praktiky? Rozumím jim, nezamlouvají se mi, sám bych je nepraktikoval, ale chápu, že za tím vším vidíte vyšší poslání a to následujete. To je správné. Otázkou je, do jaké míry a jak daleko zajít s těmito praktikami." Povzdechnu si a přelétnu letmo osazenstvo klubu.

"Z mého učení vyplývá, že člověk není jen duše a tělo, nejsou to dvě části, je to celek. A tak se k němu musím i chovat. Všichni jsme božská stvoření a když tělo opustí duši, neznamená to, že na těle již nezáleží. Jen si to vemte, kdyby se to obrátilo. Nezáleželo by na tom, že někdo zneuctil vaši duši? Ano, tělo zetlí, rozloží se. Prach jsme a v prach se také obrátíme. To pro mě ale neznamená, že po smrti a odchodu za našim pánem si mohu s tělem dělat, co se mi zlíbí. Je to barbarské. Minimálně z mého pohledu. A z pohledu církve, samozřejmě." Dokončím svou velmi rozsáhlou rozmluvu a vyschlé hrdlo svlažím poslední troškou whiskey. Už nepálí, potvora, jen příjemně štipká.

Přišlo mi to celý ujetý. Tahle situace. Konflikt víry a vědy. Dva hodně divní lidi u jednoho stolu, kteří zdánlivě nemůžou mít vůbec nic společnýho. Pořádně jsem se napil. Začíná to být čím dál tím víc zajímavější. Už teď vím, že dneska budu parádně na šrot. Za normálních okolností bych každého kněze, který začne mluvit o nevinnosti a hříchu poslal někam. Bůh mi byl totiž vesměs ukradenej. Aby taky ne. Tenhle kněz o tom mluvil ale jinak. Nebyly to ty prázdný pánbíčkářský žvásty, co vytáhl z Bichle, nebo jak tomu říkaj. Mluvil evidentně za života. To jsem vycítil. Taky si něčím prošel. Stejně jako já. Zaplašil jsem myšlenky na své vlastní hříchy a raději se věnoval poněkud abstraktnějším myšlenkám. Zamyšleně potáhnu z cigarety. Chvíli se malinko zamračím, jak mi ta opilá kolečka šrotujou v hlavě. To co mi tady říkal, mohl bych na to namítat tisíc a jednu věc.

"Hmm. Takže veškerý špatnosti, co člověk natropí, by mohl svést na ty nedostatky, který se v něm usídlí a začnou klíčit. Pravda. Když má člověk fakt na prd minulost a lidi se k němu nechovají hezky, tak má asi právo na to bejt trochu pošahanej, nemyslíte? Přesto si myslím, že je na každým z nás jak s tím naloží. Nástrahy nenástrahy. Každý rozhodnutí činíme vědomě. Pak můžeme litovat, nebo taky ne." pokývu hlavou a znovu si dám loka. Tyjove začínám cítit, že si musím dát bacha na to co říkám. Nechci aby se mi začal plést jazyk.
"Já vás vlastně vobdivuju. Protože já sám nevěřím ničemu, co neumím analyzovat, strčit do zkumavky, změřit, nebo uříznout a naložit do lihu. Ale vlastně souhlasím s tim, že duše a tělo jsou jeden celek. Jediný v čem se rozcházíme je to, že po smrti je tělo v mých očích záhada, kterou můžu rozpitvat, zkoumat a prohlásit za biologickej materiál. Vlastně to vidíte... taky mám svoji víru. No a pokud ve jménu svojí víry člověk koná dobro, tak záleží tolik na tom jestli věří v křesťanskýho boha, nebo šamanismus, nebo jen a pouze ve vědecký poznatky? A naopak. Pokud se někdo schovává za Boha a přitom páchá zlo, tak přece nezůstane nepotrestanej. Totiž v mejch očích docela určitě, protože já na Boha nevěřim. Pardon, ale respektuju vaše rozhodnutí tomu zasvětit celej život. Obdivuju to, já bych to nedal." zamumlám a znovu si přihnu.

Když se kolem proplétal číšník a ptal se, zda mám všechno, požádal jsem jej, ať nám donese rovnou celou lahev. Něčeho pořádného, jestli si rozumíme. Dnešek je totiž výjimečnej. Potkal jsem kněze a pěkně se s ním zkáruju. To člověk jen tak nezažije a na to se napijem!

Byl to vskutku podivný den. Nejdříve mě málem okradou, pak si Tripp podpálí kalhoty a nakonec... Nakonec usmlouvám finanční dar pro sirotčinec. A teď?! Teď filozofuji v klubu s lékařem, jehož jméno je mi doposud záhadou. A to nejhorší na tom bylo, že se mi to líbilo! Že by ta whiskey působila víc, než jsem si byl ochotný připustit? Moc dobře jsem věděl, že já i doktor máme svou pravdu a nebylo tak nutné jeden druhého přesvědčovat, bral jsem to celé spíš jako filozofickou debatu. Debatu k rozšíření obzorů. Rozhovor s někým, kdo je můj protipól. A světe div se, skutečně mě to bavilo.

"Máte pravdu, ale zamyslete se." Požádám jej o chvíli strpení. "Právě jste řekl, že záleží, jak s útrapami života naložíme. Že volbu činíme vědomě. S tím naprosto souhlasím." Klesnu na hlase. "Ale teď mi řekněte! Jak může člověk, který nezažil ničí laskavost či vlídné slovo zvolit rozhodnutí, které bychom my dva označili jako morální či přijatelné. Není jeho chyba, že se v životě nesetkal s pochopením a přijetím. Zná jen to špatné, proto se tak chová. Přizpůsobil se a chce jednoduše vyváznout. Dělá to z něj hned špatného člověk?" Nechám otázku chvíli viset ve vzduchu. "Dle mého skromného názoru rozhodně ne. Nemůže ovlivnit to, jaký měl život, s kým se setkal a především s čím se setkal. Proto dle mého názoru nejsou jádrem problému lidé samotní, ale spíše okolní vlivy, život, jakkoliv to chcete pojmenovat." Rozhodím ruce, jak zapáleně vysvětluji své myšlenkové pochody.

"Rozumím, jste pragmatik a vědec. Potřebujete hmatatelný důkaz své pravdy. To je naprosto pochopitelné. Proto spousta věřících zápasí s vírou. Odevzdat se a věřit je totiž velmi nelehký úkol." Respektuji a chápu doktorovo rozpoložení. "Každý máme svou pravdu a je dobré, že každý v něco věříme. Špatné by bylo, kdyby tomu tak nebylo. Není nic horšího, než člověk, který tápe ve tmě." Zalamentuji. "Asi byste ode mě čekal, že jako kněz vám zde začnu kázat, jak je náš pán bůh všemocný a že jste pochybovač, rouhač, kacíř a já nevím co vše. Ale neudělám to. Pokud je totiž náš pán skutečně všemocný, v což samozřejmě věřím, z nějakého důvodu vás stvořil takového, jakým právě jste. A kdo jsem já, abych zpochybňoval jeho činy? Pokud je bůh skutečně všemocný, pak nás takové, jací jsme, stvořil z nějakého důvodu. S nějakým posláním. A ač vaše pitvy nechápu, i tak to může být dílo boží. Protože to poslouží něčemu většímu, něčemu, co prozatím já či celá společnost nejsme ochotni nebo dokonce připraveni akceptovat." Trochu jsem se při tom filozofování rozohnil, jak kolem sebe vášnivě pohazuji rukama. Teprve až při poznámce o bohu jako zámince zmírním a svou divokost začnu krotit.

"Zlo má mnoho podob a některé tyto podoby mohou svému osudu unikat déle, než je zdrávo. Ale troufám si říct, že každý je svého štěstí, chcete-li osudu, strůjce. Každého doběhne to, co provádí a jak se chová. A nemusí to být hned, zítra či za rok. Ale rozhodně se vše zlé i dobré vrátí. Minimálně v to já věřím. I když s tím není úplně jednoduché žít, věřím v to. Celým svým srdcem!" Zaklepu si pěstí na hrudník.

"Mnohokrát děkuji, za vaši poklonu. Velice si ji vážím." Ocením gesto a obdiv doktora na můj způsob života. Nad přinesenou lahví whiskey jen vyvalím oči, div nevypadnou zpoza brýlí a hbitě překryji svou sklenici dlaní. "Děkuji, ale myslím, že pro dnešní večer jsem měl dost." Rázně odmítnu jakýkoliv další doušek alkoholu.