Vraní klub

V klubu šlo vše jako po másle, většina hráčských stolů byla plná a ty co čerstvě nebyly, už lákaly ve spolupráci s krupiéry další zvědavce do svých spárů hazardu. Volných míst na baru a u přilehlých stolů už také moc nezbývalo, vypadalo to na další úspěšnou noc. Chvíli jsem postával opřený o zdobené zábradlí balkónku vedoucího z mojí kanceláře do vnitřních prostor klubu, toto místo mi sloužilo jako takové nápadné kukátko a zároveň tak bylo výstrahou pro všechny mé muže i hosty, že Krkavec je neustále sleduje.
"Poslední dobou si není na co stěžovat," zamumlal jsem pro sebe nespokojeným tónem. Jistě, měl jsem být naopak nadšený z toho, že byznys funguje, jak má, však jsem to tak přeci naplánoval. Jenže já moc dobře věděl, že přílišný a dlouhý klid je jen ticho před bouří a dříve nebo později se něco neskutečně vyse**. No a mně aktuálně vadilo, že jsem nemohl včas odhadnout co.
Otočil jsem se na podpatku a zamířil zpět do kanceláře, dlouho jsem se však zdržet neplánoval. Pouze jsem si nalil whisky z křišťálové karafy, která mi tu po předchozím majiteli zůstala. Pousmál jsem se a obsah skleničky dlouhým douškem vypil. Následně jsem přes sebe přehodil kabát, který doposud ležel volně pohozený přes jedno z kožených křesel a vykročil k prostorám klubu určeným pouze pro Vrány.

"Na procházku, pane?" oslovil mě klidným hlasem postarší muž, který zrovna vycházel ze sklepa s láhví nelevného vína v rukách.
"Koukám, že si výplatu jako vždy vybíráš krádeží mého alkoholu, Lanci," konstatoval jsem nejprve směrem k němu a vzápětí se před odchodem začal upravovat v zrcadle.
"Znáte mě, pane," ušklíbl se jako dědeček hříbeček. I kdyby někdo z Vran byl této konverzaci svědkem, neuvěřil by. Lance Mosby byl jedním z nejstarších žijících členů Vran, ke kterému jsem měl velmi blízko, byl pro mě v podstatě rodinou, strýčkem. Na starosti měl zejména, aby se ke mně dostala každá zjištěná informace z klubu co nejdříve a vedle toho mi také dělal komorného.
"Nevím, kdy se vrátím, zajímá mě, jak to vypadá na svobodě," vrátil jsem se k Lancově předchozí otázce a mrkl na něj hravě, pak už jen nasadil cylindr a vydal se zadními dveřmi do zavšivených ulic Londýna.
"Ach tak, zařídím, pane," ozvalo se ještě z Lancových úst, jakoby z mých posunků pochopil, co po něm chci.

Kdysi všemi obávaný psanec a pistolník divokého západu by v ledajakém salónu udělal svou přítomností pořádný humbuk, ve Vraním klubu však skutečně své pokynutí kloboukem poslal spíše jen tak ze slušnosti. Tady byl téměř každý psancem, přičemž každou chvílí někdo přicházel a jiný odcházel, na novou zbloudilou duši tak většina těch, kteří si ji všimli, jen letmo zavadila pohledem. V šeru, které převážnou část Vraního klubu svíralo, tak ani nikdo nedokázal zaregistrovat, že tenhle bažant je vlastně jakási seschlá odporná stvůra, kterou od mumie lišilo jen to, v čem byla zahalena. Kromě zdejší zákaznické chásky a spoustou vožralých členů gangu, se zde nacházelo i pár těch zodpovědných, jejichž cílem bylo věnovat pozornost každému, kdo jim není příliš povědomý. Jedním z takových byl pro dnešní večer i Kimbo, který seděl v jednom z vyvýšených rohů nedaleko baru. Svou obrovitost díky sedavé pozici a stínu pod lampou nedával najevo jako jindy, ale ti, co ho znali, si moc dobře uvědomovali jeho přítomnost. Jako obvykle zde působil jako takový totem pořádku. Howlera pozoroval jedním okem, avšak ve chvíli, kdy mu zaleskl revolver u pasu, Kimbo zbystřil. Podle všeho zahalený muž nebyl běžným chudákem bez peněz, co tu bude jenom smrdět. Tenhle si na své živobytí uměl vydělat a měl co utratit.


Americký přízvuk a oslovení, které ze sebe Howler vypravil, způsobilo barmanu Fergusovi, který zády vůči baru zrovna leštil skleničky, přeběhnutí mrazu po celém těle. Za normálních okolností by se tenhle starý poloplešatý pán s výraznou prošedivělou bradkou a knírkem už otáčel s uštěpačným komentářem, ale zkušenost nelze zapřít. No a jelikož první, co slyšel, byl zvuk peněz dopadajících na pultovou desku baru, nezdráhal se a sáhl po zákazníkově objednávce do jedné z polic připevněných nad barem. Spolu se zrovna doleštěnou skleničkou pak láhev whiskey položil na stůl před Howlera. Sáhl pod pult pro krabičku cigaret a přidal je k vyskládané objednávce.

"Whiskey jsem si vám dovolil vybrat a cigarety máme bohužel jen značku Newport," pronesl na místní poměry neobvykle gentlemanským tónem. Fergus kdysi dělal v nóbl podniku, ale dostaly ho dluhy a skončil v rukách Krkavce, rád si však ty časy připomínal podobným vystupováním. Jestli to dělal pro vlastní pobavení, ze zvyku nebo z recese, těžko říct. Nicméně až teprve v tuhle chvíli se zaměřil na člověka, kterého zrovna obsluhoval. Tmavě oděný a zahalený, to nebylo nic nového, podobně na tom byla polovina zdejších pijanů, ale přeci jenom na něm bylo cosi neobvyklého. Bar bylo zrovna jedno z mála lépe osvícených míst v podniku a mihotavé plameny tak kousek po kousku odhalovaly nepřirozeně působící kůži zpoza klobouku. Fergusovu pozornost to zaujalo, ale světla bylo málo na to, aby s jistotou mohl říct, jestli se mu to vše jen v té zakouřené potemnělé místnosti nezdá. Rozhodl se tedy přesvědčit sám.
"Je libo oheň?" nabídl Howlerovi vytahujíc krabičku sirek ze své kapsy. Čekal, až plamen osvětlí tomuto záhadnému hostu tvář.

Fergus už se v Londýně střetl se vším možným, ale tvář nového návštěvníka, nebo alespoň to, co z ní zbylo, pro něj byla něčím naprosto nevídaným. Ač se snažil být nenápadný, poněkud viditelně zaostřil ve snaze prohlédnout skrz v hlavě smyšlenou iluzi, ve kterou v nitru doufal. O iluzi však nešlo, sirka zhasla a obličej podivného muže se opět zahalil do roušky stínu. Howler se ale zřejmě věnoval požitku z čerstvě zapálené cigarety, a tak si zvědavého pohledu ani nestihl všimnout anebo se rozhodl ho nekomentovat. Za normálních okolností by asi nechal Howlera okamžitě vyvést, podezření na svrab, lepru nebo jinou odpornou nemoc by bylo na místě, jenže tyhle neštěstí provází i vedlejší příznaky, které se viditelně projevují. Tento host však vypadal jinak úplně v pořádku, žádná bolest, žádné tendence se drbat či škrábat, dokonce se mu i cosi jako úsměv na rtech objevilo. Usoudil tak, že se musí jednat o zranění nebo možná popáleninu, rozhodl se radši se v tom nešťourat. Peníze měl, a to bylo hlavní. "Ty sirky si nechte, pane, budou se vám hodit, tenhle komínek mincí vám je bez problému pokryje," nabídl Fergus Howlerovi dávajíc na vědomí, že odložený obnos peněz bere jako hostův dnešní bank. V tu chvíli ho zavolal z druhé strany baru mladý, ale již, dle potrhaných šatů a výrazu ve tváři, životem otlučený muž se svojí objednávkou. Fergus se přesunul na moment k němu.



Počínání zákazníka v klobouku s revolverem u pasu opravdu Kimbovi pozornost zaneprázdnilo. Stal se pro něj zajímavým cílem pro svoji novotu a neobyčejnost. Většina návštěvníků klubu totiž po několikahodinové směně splývala v jednu nudnou jednobarevnou hmotu, ale čas od času se zde objevil někdo, kdo dokázal z té vkrádající se apatie vytrhnout. Takovou osobou byl právě i Howler. Líbil se mu, přestože si ho nedokázal prohlédnout do detailu, bylo znát, že vypadá podivně, jinak... stejně jako Kimbo. Po letech ve freak show už nějaký ten šestý smysl na pošuky a divnolidi vybudujete, no a v tuhle chvíli hučel na poplach. Kývnutí na pozdrav Howlerovi s úsměvem oplatil. Kdyby Kimbo nebyl tichý jako mim, možná by si šel i přisednout a prohodit pár slov. Vlastně možná by si šel i přisednout a poslechnout, co má onen chlapík na duši, ale hlavní překážkou byla práce s jasně daným úkolem, což pro Kimba bylo svaté.

Z balkónu umístěného do vně klubu se linuly pravidelné obláčky cigaretového kouře, který se však zcela ztrácel v již tak jako tak zakouřeném doupěti. Bez cigaret, doutníků a dýmek by to vlastně ani nebyl Vraní klub, mlha, která z podpáleného tabáku hostů i členů gangu plnila prostory byla všudypřítomná. Z nekuřáka se tu jen posedáváním stával kuřák.

Cigaretu jsem típl do popelníku postaveného na malém kulatém stolku, jež mi vedle mého koženého odpočinkového křesla dělal pravidelně společnost a na kterém byla vždy vedle popelníku postavena také láhev s whisky a jediná sklenička. Nejdříve jsem dlouze hypnotizoval poslední kouřové vlnky opouštějící stříbrnou nádobu plnou popela a nedopalků. Poté se můj pohled přesunul na prázdnou sklenici, chopil jsem se láhve a dolil sklenici do půlky. Hlavou se mi honily myšlenky o obchodu, který byl na spadnutí a který měl potenciál otevřít úplně nové obzory nejen Vránám, ale i celému Londýnu.

V klubu bylo rušno, avšak dveře od terasy jsem nechával dokořán. Zvykl jsem si při tomto specifickém hluku rozjímat, mé přemýšlení doprovodil hluboký nádech, který jsem nakonec utopil obsahem křišťálové sklenice. Zaklonil jsem hlavu a opřel se do křesla hledíc na strop.

Tonoucího se ve vlastních myšlenkách a alkoholu mě zachránila až Rin se svým energickým entrée, jehož hřebem byl fotbalové nakopnutí krví prosáklého překvapení. Z neznámého důvodu jsem příchod tohoto překrásného kusu plechu povětšinou dokázal vycítit dopředu a o to častěji, když přicházela s ne zrovna potěšujícími zprávami. I pro tentokrát jsem zrak sklopil ke dveřím o vteřinku dříve, než Rin vstoupila do místnosti.

Prohlédl jsem si ji zkoumavě, mé oči okamžitě sjely k balíku, který třímala v ruce. Na pozdrav jsem neodpovídal, na moment zavřel oči, zhluboka se nadechl a s pozdviženým obočím si počkal na komentář. Než jsem se však stihl vysvětlení dočkat, na novém perském koberci, kterým jsem si rozhodl minulý týden zvelebit kancelář, to začvachtalo a na jeho středu se rozprskla rozsáhlá rudá skvrna. Zatímco se Rin rozjely mechanické panty, zopakoval jsem podobný proces jako před okamžikem. Zavřít oči, nádech, prozatimní klid. Příliš to nepomáhalo, s třemi promilemi v krvi se mi pak o to víc motala hlava.

"Rin," oslovil jsem svou hrdou svěřenkyni táhlou hláskou s vyrovnaným tónem v hlasu, avšak s kamenným výrazem na tváři, pohled sklopený před sebe k zemi, jako bych přemýšlel, kam vlastně tohle celé směřuji. Tušil jsem, co mě po rozbalení dárku čeká, kdo mě tam čeká. Sklenice od whisky zazvonila o stolek a já s mírným úsměvem pohlédl vzhůru své návštěvě do očí. Svižně jsem se zvedl a několika kroky se přiblížil k ní, přičemž jsem si ve své opilosti dával tuze záležet, abych o rudý balíček nezavadil. Se svou myšlenkou jsem se pak pozastavil a prohlédl si zasněně její tvář, pravá ruka se mi zvedla následně stejným směrem, jako by se jí chtěla jemně dotknout, pohladit, ale upustila od toho těsně před dotykem. V mžiku jsem se otočil a přikročil zpět k balíčku, který byl momentálně středobodem místnosti. Podřepl jsem k němu a bez ostychu natrhl otvor dovnitř, protáhl prsty v rukavicích a následně čapl za pačesy hlavu dobře známého mrtvého muže. Člověka, který byl stěžejním článkem v mém plánu rozšířit vraní imperium o obchod, který v Londýně doposud neměl obdoby, ale co víc a co mi poslední dny vrtalo nejvíce hlavou... jednalo se zároveň o člověka, který mi přislíbil, že mi dokáže ukázat cestu, jak znovu potkat Eleanor, mou milovanou sestru.
"Tady pan Brown..." navázal jsem po dlouhé odmlce tišším hlasem, výraz na tváři se mi pomalu z mírného úsměvu začal proměňovat do přirozenější kamenné tváře. Stoupl jsem si a opět pomalu kráčel k Rin.
"...byl velice důležitý člověk, ale co je podstatné," můj hlas rychle přidával na intenzitě a v tváři se mi začaly objevovat zamračené vrásky, "pro MĚ to byl důležitý člověk!" V tuto chvíli už jsem stál a shlížel na ni jen pár centimetrů od jejího čela, přičemž jí několik drobných slinných kapek dopadalo při mém monologu na kůži.
"Takže už se nikdy! Opakuju N-I-K-D-Y! Nerozhoduj za mě! Jsi jenom obyčejnej stro---" než jsem stihl své opilecké kázání dokončit, v klubu se ozval výstřel, na který jsem měl okamžitou reakci. Doběhl jsem k zábradlí balkonu a čerstvě uříznutou hlavu postaršího muže mrštil směrem do prostoru, kde se nacházel Howler. "Teď tady mluvím JÁ!" zakrákoral jsem, žilka na spánku pulzovala. Můj hlas se rozlehl v ozvěně utichlého podniku. Ačkoliv se to může zdát nemožné, dosavadní ticho se ještě víc prohloubilo a každý přítomný jakoby v ten moment zamrzl.

Konverzace s Rin proběhla opravdu jednostranně, v afektu jsem ani nevnímal její roztřesené rty, zraněný výraz a slzy stékající po líci, dokonce ani těch pár slov, které ze sebe vysoukala ke mně nedorazilo. Směsice emocí, alkoholu, pokřiveného charakteru a snad i ďábel sám stojí za chováním, kterého dokážu i litovat, to ale vždy jen na chvíli, na lítost a slabost není v mém životě místo a už ani nikdy nebude. Nevnímal jsem tedy ani její náhlou změnu ve výrazu, za kterou následoval vnitřní monolog a chování, které jsem důsledku mé neopatrnosti nepředvídal.

Pak už se seběhlo všechno velice rychle...

V těch několika vteřinách, kdy mozkomíšní tekutina jednoho z bodyguardů nahodila půlku stolu s třemi z šesti jeho přísedících, následným rozprsknutím krvavé pavučiny vprostřed sálu doprovázeným hlasitým křupnutím lebečních kostí a odporným zubatým úsměvem shnilé pistolníkovi tváře bylo ticho a mrazivý klid, až do chvíle, kdy dopadl Howler na zábradlí a dokončil svůj pozdrav. Následně se spustila panika, na zem postupně dopadaly zvratky těch se slabšími žaludky, rozezněl se křik a v některých částech klubu začaly lítat pěsti, téměř okamžitě i zuby vzduchem. Spousta z hostů nevěřícně hleděla vzhůru ve snaze přelouskat, co právě viděli a zažili. Nejeden člověk si zkoumavě prohlédl obsah sklenice, ze které pil. Někteří si vzniklý chaos užívali, na jiné už tahle noc ve Vraním klubu byla příliš, přičemž zhruba polovina si dnešní události po probuzení bude pamatovat.

Mírně se mnou trhlo, šlo o reflex smrtelníka. Byl jsem zaskočený, udivený, ale po zběžném prohlédnutí nevítaného hosta ve mně začal klíčit zájem a nadšení, a to z tajemnosti a hrůzy, kterou s sebou odporný muž v klobouku přinesl. Opřel jsem se o zábradlí s kývnutím směrem ke Kimbovi, který doposud navzdory všemu chaosu seděl stále na stejném místě v potemnělém rohu, vyčkávajíc na pokyn. Pokyn přišel a Kimbo reagoval okamžitě, vstal a zpod kabátu vytáhl Webley Revolver směřujíc ho ku stropu, z dalších koutů klubu se obdobně rozpohybovaly další tři stíny, načež se ozvaly čtyři omračující výstřely, které se rozlehly dokonce napříč přilehlými ulicemi.

"Ven!" křikl jsem hned, jakmile v reakci na výstřely celý klub opět zahalilo ticho." V klubu se objevil případ lepry, pro dnešek zavíráme," dodal jsem už poklidnějším hlasem a přenechal vyklizení klubu odpovědným. Několik hostů opouštělo klub dobrovolně, povětšinou rychlým krokem, někteří dokonce prchali. O zbytek se staraly Vrány, sem tam se někdo ohlédl nasupeně na balkon směrem k Howlerovi, ale měli sami dost práce s udržením pořádku a vyhazováním agresivnějších jedinců a nejspíš by jim ani strach v tuhle chvíli nedovolil cokoliv vyslovit v přítomnosti nelidského pistolníka a Krkavce najednou, nemluvě o smrtícím stroji, který jim postával za zády. Kimbo jednou rukou vyzdvihl mrtvolu bodyguarda, přehodil si ji přes rameno a vyrazil do zázemí podniku.

Mohl jsem se opět věnovat dalším dvěma problémům, které postávaly v mé blízkosti. V důsledku vyhrocené situace jsem snad začal i urychleně střízlivět. Sáhl jsem do vesty a provedl již dobře naučený proces zapálení cigarety. Zatímco jsem zapalovač spolu se stříbrným pouzdrem ukládal zpět, otočil jsem se zády k zábradlí a opřel se o něj. Pohled mi dopadl nejdříve na kovboje. Nemocný, nemrtvý, posedlý? O člověka bezpochyby nešlo, co stálo za tím, že jeho zpuchřelá schránka drží pohromadě a skýtá zdravou, i když zřejmě zkaženou mysl? Přišla jsi pro mě smrt?

Mezitím přistoupila i Rin se svou otázkou a značnou nevrlostí v hlase, pohyboval jsem se na tenkém ledě, pod jehož vrstvou plavali hladoví žraloci. Ledový byl i její pohled, který silně vyzařoval jedinou touhu, získat odpověď - plést se nebo potvrdit mrzutou domněnku. Nevím, co v těch pár okamžicích pracovalo více, můj mozek nebo již za ta léta zmožená játra snažící se odfiltrovat alkohol z krve.
"Ztělesněním krásy tohoto světa, jsi a vždy budeš, Rin," odpověděl jsem jí s pohledem upřeným do očí upřímně znějícím tónem, "ať se stane, co se stane. Jen se potřebuji přesvědčit, že se na tebe můžu spolehnout za každé situace." Tušil jsem, že jsem nemohl věnovat pozornost jednomu před druhým příliš dlouho, musel jsem doufat, že má odpověď Rin prozatím uspokojí a docílí tíženého a k adekvátnímu dořešení se dostaneme později. Sepnutím pěsti jsem protáhl kožené rukavice na levé ruce, v druhé si mezi ukazováčkem a palcem pohrával s nepolíbenou cigaretou.

Od zábradlí jsem se pak lehce odrazil, cigaretu vložil mezi rty a krokem přistoupil k Howlerovi blíže zkoumajíc jeho podivuhodnou vizáž, konec cigarety v mých ústech oživl oranžovočerveným světlem, těsně předtím, než stihl od prvotního zapálení uhasnout.
"Co jsi zač?" optal jsem se neutrálně a doposud zadržovaný cigaretový kouř vyfoukl do jeho tváře. Můj obličej nenaznačoval přílišné emoce, jediné oči snad zvědavost.

Vycítil jsem, jak se ke mně Rin zezadu přiblížila, těch několik vteřin jsem v napětí vyčkával, zdali bude chtít pokračovat v konfrontaci, případně jestli mi rovnou neprožene čepel tělem. Nebylo tomu tak, Rin pouze v tichosti postávala v bezprostřední blízkosti, periferně jsem zaregistroval její krátký pohled směřovaný mým směrem. Povedlo se, šach byl opět zažehnán... prozatím.

Od kloboučníka jsem se odtáhl, avšak nespouštěl z něj oči. Fascinoval mě, sledoval jsem každičký pohyb jeho potrhaných tváří a mrtvé, přesto však lidské grimasy v jeho obličeji. Samozřejmě jsem také poslouchal, co měl na srdci. Jeho odpověď mě příliš neuspokojovala, odpověděl na otázku, na kterou jsem se plánoval zeptat až vzápětí. Moje vyřčená otázka směřovala úplně jiným směrem, až tolik mě momentálně nezajímalo, co tu pohledává, ale odkud pochází a co je za kreaturu. Viditelně jsem však zpozorněl při poslední sdělené větě, na kratičký moment se mi stáhlo obočí a svráštilo čelo, ale téměř okamžitě se výraz v mé tváři proměnil zpět do neutrální podoby, nakonec mi dokonce ucukly koutky do úsměvu.

"Volil bych svá slova opatrněji, bratře," utrousil jsem především, s chladným klidem v hlase. "Základy společenského chování máš, přesto bych na nich před další návštěvou trochu zapracoval," utrousil jsem na úkor jeho rozporuplného vystupování a pokývl směrem za balkon do míst, kde před chvílí ležel muž s rozstřelenou lebkou, "myslím, že George by býval moje doporučení kvitoval."

"V Londýně si dělej zlýho bratra, jak chceš, nebudeš první ani poslední," v půlce věty jsem se již otočil směrem do kanceláře, přičemž jsem Rin letmo pohlédl do očí, věděl jsem, že více není třeba. "Koneckonců, bylo by ode mě sobecké, abych ostatním nedopřál si užít trochu zábavy," pokračoval jsem ve svém monologu při kulatém stolečku ozdobeném popelníkem, láhví whisky a dvěma skleničkami, whisky jsem pak začal rozlévat a pohlédl po delší době směrem k Howlerovi. "Tady jsi však na území Vran, které se rozléhá od tohoto klubu až po přístavní čtvrť," dolil jsem druhou sklenici a po mírné odmlce se dostal k pointě, "tady platí úplně jiná pravidla." Vzal jsem jednu ze sklenic a druhou nechal položenou na stejném místě. Opět uhasínající cigaretu jsem vložil do úst a dlouze potáhl, zbytek nedopalku následně uhasil v popelníku. Vyfukujíc dým z úst jsem pak nastavením ruky ke sklenici pobídl Howlera, aby si dopřál. Opřel jsem se o opěrku přilehlého křesla nechávajíc prostor protistraně.