Přístavní čtvrť

Díky bohu, byla noc. Možná by se kdekdo divil, proč mladá žena v přístavní čtvrti děkuje osudu, že její mise vyšla právě na tuto dobu. Jistě. Na tomto místě není nikdy bezpečno. Ale za tmy? To se bojí i jinačí páni. Třeba ten hromotluk, co si vydělává na živobytí nelegálním zápasením. Ani on by se nevydal do náruče stínů a doků, které jsou až v nápadné blízkosti nechvalně proslulé čtvrti Chinatown. To však neplatí o mně. Kráčela jsem svižným a energickým krokem potemnělými ulicemi. Jedna z lamp právě došla na konec své životnosti a zhasla. Možná by někteří lidé věřili, že se jedná o zlé znamení a bylo by nejlepší se otočit na podpatku a vypadnout. Já se jen lehce pousmála. Pro mě je to velmi dobré znamení, pokud něco.

Začala jsem našlapovat tišeji, čím blíže jsem byla cíli. Doky působily opuštěně, ale mohl to být jenom klam. Vkročila jsem do areálu a začala zkoumat cedule umístěné na halách. Díky mizernému osvětlení a mlze husté jako mléko byla viditelnost celkem o ničem. Přesto jsem však nějakým způsobem dokázala přečíst každý nápis a značení. Pokračovala jsem dál. O dalších deset metrů později jsem měla dojem, že se celkem orientuji. Pokud mě paměť neklame, teď musím zajít za tenhle plot. Minout malý domek s cihlovou stěnou, zabočit doleva a o tři sklady později doprava. Poté bych měla vidět budovu s oprýskanými zdmi, vymlácenými okny a nepříliš reprezentativní střechou. Měla by působit nepoužívaně. Opak je však pravdou. Nebudu své čtenáře dlouho napínat. Všechno probíhalo přesně tak, jak jsem popsala.

Stojím před budovou, která nepochybně skrývá mnohá tajemství. Dostala jsem informaci ze zdroje, který mohl být spolehlivý. Ale nemusel. Jsem velmi skeptická osoba. Dokonce jsem na okamžik zaváhala, zda to není past. Díky své věrné sovičce Smiškovi, jsem mohla být klidnější. Nikdo si nejspíš nevšiml, jak tento tichý letec zmizel v díře ve střeše a já následovala pár minut po něm. Vstoupila jsem hlavními dveřmi. Navzdory zdánlivé zanedbanosti této budovy jsem musela uznat, že si majitelé dali záležet, aby byl pouze jediný vstup dovnitř. Povzdechla jsem si. Nemá význam se schovávat a krčit jako krysa v koutě. Vzhůru za dobrodružstvím. Vzala jsem za madlo a křídlo dveří otevřela s nepříjemným zaskřípáním. Uvnitř byla tma téměř neproniknutelná. Přesto mi neuniklo, že můj cíl je velmi blízko. Mezi bednami se nacházela jedna jediná se symbolem čínského draka. A tato jedna jediná byla tím kýženým důkazem, po kterém prahnu už velmi dlouho.Dnes je tedy ten den. Pardon. Dnes je tedy ta noc!

Dveře za mnou práskly a náhle mě oslepilo světlo. Nemůžu říct, že jsem to tak trochu nečekala, přesto jsem se lekla. Zrovna, když to vypadalo tak nadějně. Zamrkala jsem, abych si přivykla na jiné světelné podmínky. Předemnou se objevil zahalený muž s lampou a vůbec mu nepřišlo nevhodné svítit mi do obličeje. Zbylí dva se začali přibližovat směrem od dveří. Jeden z těch výtečníků měl na svědomí to teatrální zabouchnutí dveří. Samozřejmě každý z nich měl u sebe cenný zdroj světla. Uslyšela jsem cvaknutí, které dávalo tušit, že je situace velmi vážná.
"A teď nám řekni hloupoučká, kdo tě posílá? Jestli to vyklopíš hned, odpráskneme tě a budeš to mít rychle za sebou. Jestli jsi masochistka, pak nás čeká zajímavý celovečerní program." oznámil ten muž, který rozsvítil lampu jako první. Dle obrysu jsem mohla odhadnout, že právě on drží v ruce revolver. Podle zvuků za svými zády jsem tipovala, že mě čeká setkání s chladnými zbraněmi. Nůž? Možná dokonce meč, nebo tesák? Musela jsem jednat rychle. Ruka s namířenou zbraní stoupala od pasu výš, až jsem mohla hledět přímo do hlavně, mířící mezi mé oči. Co se stalo dál? Zmizela jsem.

Tři pánové byli samozřejmě velice zmateni. Nebylo to tak, že bych se stala přízrakem, nebo se pomaličku rozplynula. Bylo to jako bych se ztratila během mrknutí oka. Vzápětí ten, který držel revolver nestačil ani říct popel a už rovnou zastřelil své dva parťáky. Jak? To by také rád věděl. Začal se zmítat a vypadal, že s něčím zápasí. Upadl na zem a válel se v prachu a dokonce i krvi svých umírajících společníků. Bojoval jako lev, přesto marně, neboť se setkal s něčím, co nedokázal pochopit. Kdybyste se podívali zblízka, všimli byste si, že se mu okolo krku ovinul temný stín. Nebyl příliš výrazný, ale neúprosně drtil jeho hrtan tak dlouho, až konečně prasknul. Tělo se naposledy zaškubalo a bylo po všem.

Kousek od jeho mrtvého těla jsem se zjevila já. Bez špetky zájmu jsem mrtvolu překročila a dávala si pozor, abych si neumazala boty v tratolišti krve. Pokračovala jsem ve své práci, jako bych snad ani na chviličku nezmizela. Došla jsem až na konec skladiště, kde byly vyskládány dřevěné bedny, jedna vedle druhé. Zamžourala jsem. Protřela jsem si oči. Poprvé. Podruhé. V ten moment ve mně hrklo.

TA BEDNA S MOTIVEM DRAKA ZMIZELA!!!!!!

"Do pr***le." zasyčela jsem mezi zuby.

Neměla bych čtenáře unavovat celým příběhem. Příběhem o dřině, o čekání na vhodnou příležitost a emoční bouři, kterou jsem právě zažívala. Dokázat něco pořádného, s něčím se blýsknout, to byla moje droga. Stála jsem na místě a ani nezaslechla nic, co by mi mohlo napovědět, že jedna z mrtvol není zdaleka mrtvolou. Znovu a znovu jsem svým ostřížím zrakem sledovala krabice se zbožím. Ano, lze předpokládat, že tu bude více nelegálního materiálu, ale už to nebude taková senzace, jako tip, který jsem dostala. Zamyslela jsem se. Bedna tu určitě byla. Tím jsem si jistá. Mé oči nelze přece oklamat. Musím si celou tu situaci projít znova. Byl tu prostor, aby někdo stihl bednu vzít a utéct? Je tu ale jeden jediný vchod, nutno dodat ještě parádně rozvrzaný. Tudy proklouznout nemohl. Musela bych si všimnout. Tudíž lze počítat i s tím, že daná osoba tak učinila pomocí magie a otevřela portál pryč. Druhá varianta je, že je stále v této místnosti. Pokud je tomu skutečně tak, pak si nemůžu být jistá tím, že jsem skutečně v bezpečí a nic mi nehrozí. Lze říct, že pokud je tu ještě někdo, s největší pravděpodobností se mi plíží do zad, aby dokončil práci, kterou začal.

Elizabeth uvažovala jako gang. Hlavou jí proudilo více možných scénařů, všechny ale vedly ke stejnému závěru. Není v bezpečí. Hlavou jí problikla vzpomínka na krvavou skvrnu, kterou pár vteřin před tím překračovala. Objem krve nebyl dostatečný. Stihla ještě zpochybnit nakolik fatální mohly být výstřely revolveru. Otázkou zůstává, zda je Elizabeth dostatečně rychlá a pod vlivem emocí došla k závěru včas na to, aby se otočila dříve, než zakuklenec provede něco nežádoucího.

Použitá schopnost - Myšlenky zločince - 3 

Elizabeth Way carried out 4 launched of one FATE :

, , ,

První co jsem vnímala byla tupá bolest hlavy a chladná podlaha v mých zádech. Teprve pak jsem s námahou rozlepila oční víčka. Velmi opatrně. Skoro jako bych se obávala toho co uvidím. Noahovi jistě neuniklo, že sotva promluvil, zatvářila jsem vskutku překvapeně. Bylo to snad mým zmatením a dezorientací způsobenou ztrátou vědomí? Nebo jsem poznala jeho hlas? Vlastně byla pravda někde na půli cesty. Byla jsem natolik v šoku, že jsem napřed těkala očima po místnosti, ve které se nacházím. Mysli. Musí tu být něco, co ti pomůže se z téhle šlamastyky dostat. Jak se to mohlo stát? Jak je možné, že sotva jsem si uvědomila, co všechno mi hrozí, tak přišla ta osudová rána do hlavy? Možná jsem vyčerpaná a přepracovaná a tím pádem jsou mé reakce i myšlenkové pochody značně pomalé. Mezitím, co jsem vstřebávala informace o neurotoxinech a plánovaném celovečerním programu spočívajícím v mučení mé maličkosti, došla mi další věc. A sice, že ten hlas opravdu znám. Oči jsem otevřela ještě víc, v údivu. Slyším dobře? A vidím dobře? Aby mě ještě o to víc naštval, dřepěl si na bedně, kterou jsem hledala. Já věděla, že se mi to nezdálo. Moje oči přece nelze oklamat!

Zachrčela jsem. Možná jsem se pokusila o nějakou sprostou nadávku. Nakonec jsem si to ale rozmyslela. Jestli je pravda to, co si myslím, je tohle setkání o to podivnější. Jaké ale nešťastné okolnosti, takhle jsem si to nepředstavovala. Snažila jsem se uklidnit. Čím víc se budu zmítat, nedej bože panikařit, tím rychleji začne jed působit. Nezbývá mi, než hrát jeho hru a doufat, že bude milosrdnější, než jsem byla já vůči jeho kumpánům, co se mě pokusili zabít. Nadechla jsem se a pokusila se promluvit znovu. Mé svaly mě nechtěly příliš poslouchat, ale nakonec byl můj druhý pokus o poznání úspěšnější.
"Kdo... na mě vztáhne ruku, s tím nemám slitování... Škoda, že... se nemůžeme setkat... za jiných okolností... Tati?" věnovala jsem Noahovi tázavý pohled. Možná mě udeřil do hlavy až příliš silně, možná je to tak, že jsem si ho popletla s někým jiným. Ale také je tu jistá šance, že jeho schopnosti, které jsem podrobila důkladnému zkoumání opravdu nejsou zcela běžné a naučitelné pro běžného mága. Právě tak, jako je tomu v mém případě. Chtěla jsem věřit, že jsem ho našla. Po všech těch letech. Přece jsem se v tomhle nemohla mýlit.

Znovu jsem zavřela oči. Tentokrát jen z toho důvodu, abych skryla slzy. Slzy bolesti, vzteku, zoufalství a totální frustrace. Možná to skutečně není on. Pak je velice bolestivé přijmout prostý fakt, že jsem ve svém pátrání nepokročila ani o kousek dále. Neschopnost. Totální propadák. Jsem marná a nepochybně zbytečná i pro celý podělaný Scotland Yard. Místo, kde mě stejně příliš nerespektují. A druhá možnost, která mi vytanula na mysli? Co když mi lže? Proč to dělá? Stydí se za mě? Chce utéct daleko od starostí a jakési "zodpovědnosti"? Vždyť už nejsem dítě! Není mi pět let. Nechtěla jsem nic víc, jenom... znát pravdu. Možná dohnat ztracená léta. Všechno si vyříkat a odejít s klidem v duši. Krutý vtip osudu. Nebude mi to umožněno. Dnes není ta noc, kdy vyřeším případ pašeráků opia. Dnes není ta noc, kdy se dozvím pravdu o svém původu. Dnes není ta noc, kdy ohromím někoho z Rady mágů. Můj život visí na vlásku. Ještě nechci umřít. Pořád jsem toho tolik nedokázala a stále mám stovky snů, které si chci splnit. Protože jsem však v této době neměla informaci o již podaném protijedu, cítila jsem se každou minutou hůř a hůř. Hrdlo se mi sevřelo. S námahou jsem otevřela ústa a alespoň se představila. Jaké ironické, pokud to budou má poslední slova.
"Elizabeth Way... alias Noctua." zašeptala jsem tenkým hlasem outsidera, který stále hledá své místo ve světě a touží po trošce uznání a respektu. Dnes tomu tak nebude. Možná se někdo může divit, že jsem svou identitu vyzradila tak snadno. Ale spoléhala jsem na to, že pokud by byl Noah zodpovědný za mou smrt, Angelus by ho vykostil, což si tento záhadný cizinec z daleké Německé říše rozhodně nedovolí. Pod vlivem podivuhodných chemikálií mi však tělo už vypovědělo službu. Upadla jsem do nepříliš poklidného spánku. Možná to bylo štěstí, protože jsem se alespoň neztrapnila emočním výlevem a nutnosti vyprávění o každém jednom selhání, které mě dovedlo až do této politováníhodné a vskutku patetické situace. Marně mi tak Noah pokládal další otázky, odpovědí mu bylo akorát ticho přerušované neklidným dýcháním a nesrozumitelným mumláním. Má poslední myšlenka byla prostá.

Prosím, chci ještě žít!