Podzemní místnost

Tak jako každý den jsem vstoupila do potemnělé místnosti. Na stěnách byly pochodně, které jsem už však nevyužívala. Místo toho jsem s sebou nosila petrolejovou lampu. Ostatně komu tady budu svítit ve chvílích své nepřítomnosti? Zjevně to tady životem příliš nehýří. Trochu jsem se otřásla. Místnost byla rozhodně chladnější, než zbytek mého sídla a samozřejmě také mnohem více bezútěšná. Nebylo však zbytí. Pokud chci dokončit rituál, musím využít tuto komnatu a to podivné zařízení. Pokud tedy nazývat kamenný oltář s rakví jako zařízení.

Stále nemůžu uvěřit tomu, že se o to opravdu pokouším. Kráčela jsem po černém mramoru a očima sledovala bílé nápisy a symboly na podlaze. Zůstávaly stále nenarušené, což je klíčové, pokud chci uspět. Zatím však nikdo nebyl úspěšný, nebo o tom alespoň nevím. Mohla bych být právě já ta první? Zaplaším však vzpomínky na časy minulé. Je nutné hledět do budoucnosti. Vystoupala jsem po schodech a stanula před rakví.

Zajímavé bylo, že se okolo ní koncentrovalo teplo. Tento neobvyklý fyzikální jev mi dával tušit, že se skutečně něco zajímavého odehrává v jejích útrobách. Pokud bych však neodolala své zvědavosti a pohlédla dovnitř, veškerá práce s přivoláním by přišla vniveč. Stejně je to šílené, zahrávat si s něčím takovým. Důvod proč to zkouším a rovnou nezavrhnu tuto teorii jako naprostý nesmysl je prostý. Přivolání jako takové funguje. V minulosti jsem už vyzkoušela pomocí svitků přivolat předměty z jiných místností, které jsem označila symbolem. Je to vlastně velice jednoduchý proces. Člověk se musí akorát soustředit, aby opravdu dokončil summoning té požadované věci. Rozhodně by nebylo praktické těsně před pouliční bitkou místo pistole omylem přivolat knihu receptů.

Tohle je ale zcela jiná liga. Tentokrát přivolávám něco napříč světy. Možná fakt, že se nacházím přesně mezi světy, jak to nazývali zdejší obyvatelé, poskytuje malou výhodu. Pořád se však nejedná o ztracené hodinky. Jedná se o živou bytost. Hmmm. Živou? Musela jsem se usmát od ucha k uchu. K tomu má zatím daleko. Sklonila jsem se nad rakví a pohlédla na malý otvor v jejím víku. Vhodila jsem dovnitř svitek se jménem a uzavřela kryt. Přesně tak. Mrtví lidé samozřejmě nemohou mít nikde po těle můj symbol, ale jméno funguje jako velice silná pečeť na zesnulou duši.

Sebrala jsem se a odkráčela ke dveřím. Rituál může trvat dlouhé dny, možná i týdny. Krev uvnitř se zdá být stále čerstvá, neboť přímo nad rakví jsem slyšela zvuky zčeřené hladiny. Někomu by se možná z představy rakve plné lidské krve udělalo poněkud nevolno, ale byla jsem zvyklá už na ledacos. Jestli však bude rituál neúspěšný, kde vezmu další zdroje? Raději jsem zaplašila nepohodlné myšlenky. Ještě příliš předbíhám a navíc, možná... možná... Příště už na řešení tohoto problému nebudu sama.

Místnost se příliš nezměnila od mé poslední návštěvy. Překvapivé. Nicméně něco bylo jiné. To něco nebylo ničím menším než onou rakví po okraj naplněnou krví a dalším obsahem, o kterém vážně nechcete být podrobně informováni. Víko nadskakovalo v nepravidelných intervalech a okolo se koncentrovala podezřelá rudá záře. Ve vzduchu viselo dusno a bezpochyby i potenciální průšvih. Jakmile jsem vkročila, věděla jsem že je ten správný čas. Stačí provést finální zaříkávání, nezpackat to, nedovolit si jeden jediný přeřek a použít pár kapek čerstvé krve. 
"Hmmmm. Bohužel tu není nikdo jiný, než já." pravila jsem mrzutě, i když mě bytost, která se právě měla zrodit nemohla ještě slyšet. Mohla bych přivolat Trevora, ale bůhví jak dlouho by mu trvalo, než by se uráčil dostavit. Jsem příliš netrpělivá a nemám chuť se za ním vracet a přivléct ho sem. Na to věčné stěžování a kňučení nemám náladu.

Přistoupila jsem k oltáři a vystoupila po schodech až k rakvi. Pokud bych snad doteď pochybovala, že je správný čas, v tomto okamžiku už nebylo pochyb. A možná ani cesty zpátky. Uchopila jsem do ruky obřadní dýku a sevřela její ostří v levé dlani. Z mých úst začala proudit slova nejasného původu a významu. Pro nezasvěceného člověka to mohlo znít, jako bych mezi zuby cedila velice peprné nadávky. Budu upřímná, je pravdou, že jsem se naučila mnohá zaříkávání a kletby, ale význam některých slov mi stále unikal. S každou další větou se rozzářilo více a více magických symbolů nakreslených na mramorové podlaze. To bylo dobré znamení. Teď nesmím přestat, ani kdyby se tu objevil celý Scotland Yard.


Vyslovovala jsem ta slova velmi pečlivě, jedno po druhém, tak jak jsem měla naučené. Četla jsem tu pasáž snad milionkrát. Jestli teď udělám chybu, pak se možná můžu rozloučit se životem. Možná jen moje úsilí přijde vniveč. Ale zcela jistě se budu cítit neskutečně hloupě. Už teď si připadám jako naivní dítě, které se snaží udělat něco zakázaného. Dost! Soustřeď se na ta zaříkávání a neplň si myšlenky balastem!

Každá další věta způsobila, že se rozzářily nové magické symboly. Pomalu se to podivné světlo přibližovalo ke mně. Už je u schodů. stoupá výš, stupínek po stupínku. Teď se nachází přímo u rakve. Posledních pár vět. Slov... Najednou jsem stála uprostřed rudého a dusivého dýmu. Víko rakve odskočilo a v ten okamžik jsem uchopila obřadní dýku a prudce ji vytrhla ze své levačky. Následovala nemalá sprška krve. Doufala jsem, že kapky dopadly tam kam měly. Zablesklo se. Světlo mě oslepilo. Nezbylo mi než doufat, že jsem něco nezvorala. Příště bych se neměla s tou krví tak rozvášnit. Pálí to jak čert. Příště to nebudu já.... Dammit!

Ticho. Jako když utne. Otevřela jsem oči a dívala se na bytost, která se celá zmatená a zesláblá sápala z rakve. Stopy po krvi a tělesných ostatcích byly tytam. Lze tedy předpokládat, že rituál zpracoval opravdu všechno a to proto, aby tu mohla znovu po staletích stanout... Johanka. Je to vážně ona? A kdo jiný ty hloupá. Však jméno bylo napsáno jasně. Navíc myšlenka a přání jsou hnací motor pro magii. Bylo rozhodnuto o původu první přivolané bytosti už dlouho před tímto vzácným okamžikem.

Měla dlouhé vlasy, které jí divoce padaly přes ramena. Rozhlížela se okolo sebe a nejspíš si stále neuvědomovala kde je. Ani kdo je. Věnovala jsem jí přátelský úsměv. Ono to funguje!!! To mě podrž. Ti mágové byli naprosto neschopní!
"Vítej zpátky ve světě živých, má milá. Nesnaž se přepínat své síly. Všechno má svůj čas. Jsem Beatrice a dala jsem ti možnost žít znovu. Možná lépe, možná hůře. To hodně bude záležet na tobě samotné." oznámila jsem světici vřelým a přátelským tónem, kterému rozhodně nechyběl entuziasmus. Pak se naše oči setkaly poprvé. Jestliže jsem pochybovala o tom, zda byla přivedena duše té správné dívky, teď mě zachvátil takový nepopsatelný pocit že... 

Ona je skutečná. Otevřela ústa, ale vydalo se z nich jenom zachrčení. Přistoupila jsem blíž a poklekla, abych měla obličej na její úrovni. Zblízka vypadala opravdu... zázračně. Nemám natolik bohatou slovní zásobu, abych dokázala najít ten správný výraz. Plánovala jsem tento rituál dlouho a představovala si různé věci. Přivolaná monstra, bezmyšlenkovitá zombie, která chtějí jenom tupě zabíjet. Démony, duchy, věci, které ani nemají humanoidní rysy. Ale stal se zázrak. Právě teď a tady. Její aura způsobila, že mi z tváře zmizel provokativní úsměv a opustila mě i touha zmást ji nějakým chytrým filosofickým blábolem.
"Johanko?" zvídavě jsem naklonila hlavu na stranu. Zdálo se, že se mi snaží něco říct.
"Hmmm? Co prosím?" pobídla jsem ji ke zopakování jejích prvních slov.
"Žízeň..." zasípala Johanka. Pak navzdory svému křehkému a nevinnému vzezření popadla mou pořezanou ruku silou zkušeného zápasníka a udělala něco nevyslovitelného. Cítila jsem, že mě síla opouští. Byla jsem natolik v šoku, že jsem se nezmohla na nic. Ani říct své oblíbené "fuck".

Stačilo pár vteřin a zmizely i mžitky před očima. Mé vědomí si mohlo odpočinout v neproniknutelné černotě. Kdo ví na jak dlouho. Kdo ví, zda ne napořád...

Bylo zvláštní probudit se poté, co mě náruč smrti kolébala dlouhá léta, pravděpodobně i staletí. První nádech pálil v plicích a zpanikařila jsem. Možná jsem odsouzená k okamžitému zániku? Avšak druhý nádech byl již mnohem snesitelnější. Mé vědomí bylo částečně v útlumu, jinak by mi nejspíš šok a hromada otázek způsobily infarkt. Mé tělo bylo nejisté, klepala jsem se a snažila se dostat pryč. Rakev? To jako vážně? Byla jsem pohřbená zaživa? Co to má vůbec znamenat? Jakmile mé oči zaostřily, pohlédla jsem na noblesní ženu před sebou. Věnovala mi přátelský úsměv a její slova byla tak trochu uklidňující, ale i lehce provokativní. Nevím, co si o ní myslet. Mám však větší starosti sama se sebou.

Poté co si mé plíce zvykly na dýchání a začaly mi postupně fungovat všechny smysly, uvědomila jsem si dost zásadní potřebu. Mám žízeň, jako bych strávila celý den na poušti. Svět mi před očima začal zase černat. V tom okamžiku však ta záhadná dáma jménem Beatrice přistoupila blíž. Pak už nevím co se odehrálo.

Procitám znovu a tentokrát snad definitivně. S hrůzou si uvědomuju, že Beatrice leží přes okraj rakve, zlomená jak růže ve větru. Držím její levou ruku a z nějakého záhadného důvodu piju její krev. Moment. Cože to prosím pěkně dělám?!!! Proč? Co se to se mnou děje? Co má tohle všechno znamenat? S hrůzou její bezvládnou paži upustím. Ozve se tupá rána. Zoufale s Beatrice zatřesu a snažím se najít známky života. Dýchá. To je dobré. Pro začátek. Můžete mi to někdo vysvětlit?! Opravdu se stal boží zázrak a já byla přivedena zpět k životu? Proč první věc co udělám zahrnuje něco tak odporného?
"Proč? Co se stalo?" hlesla jsem. Nepoznávám svůj hlas. Své vlasy, své ruce, zkrátka nic. Co jsem? Kdo jsem? Znovu jsem zatřásla s bezvládnou ženou a modlila se, aby se probudila. Jestli mi někdo může dát opovědi na mé otázky, je to právě ona. Zatím však nevypadala, že by mohla vést smysluplnou konverzaci. Rozhlédla jsem se po místnosti. Byla šerá, studená a na zemi jsem si všimla prapodivných symbolů. Kouzla? Čáry? Jako bych je někde už zahlédla. Ostrá bolest hlavy mě pak přiměla přestat přemýšlet. Hádám, že všechno má svůj čas. Kde je boží znamení, když ho nejvíc potřebuji? V ten okamžik jsem se začala bát, že pravda je velice drsná a bezbožná.
"Tohle musí být dílo samotného ďábla." špitla jsem. Co se mnou bude? Jsem produktem černé magie? Nástrojem apokalypsy? Budu tu navěky uvězněná, odsouzená k tápání v temnotách? Uslyším vůbec někdy ještě hlasy andělů a svatých? Náhle mě však vyrušilo zamumlání.
"Co... co prosím?" optala jsem se té zvláštní dámy s neskrývaným zmatením v hlase.
"Ho.... z toho vynech! To jsem... dokázala já... Já sama. Nikdo jiný!" pravila Beatrice neobvykle pyšným tónem na to, v jak ubohém stavu se nacházela.

Pomohla jsem jí na nohy. Pro jistotu jsem Beatrice podpírala, kdyby se náhodou v důsledku ztráty krve rozhodla poroučet k zemi. Brblala něco o tom, že příště všechno udělá jinak. Že jsem první a bude nás rozhodně víc. Bylo toho tolik co mi chtěla říct a dopodrobna vysvětlit. Avšak tato místnost se nejevila jako to nejvhodnější prostředí pro filosofické debaty. Proto ji opuštíme a ubíráme se vstříc neznámým dobrodružstvím.

Vpotácela jsem se do místnosti. Množství alkoholu v krvi mi neusnadňovalo práci, kterou jsem se chystala vykonat. Ale znamení pro vyvolání další legendární bytosti z dob dávno minulých jsou více než příznivá. Není čas otálet. Kráčela jsem po mramorové podlaze směrem k strašidelnému zařízení. Krev uvnitř doslova vřela. Každým dalším krokem jsem cítila kouzla a čáry více a více pod kůží. Dodržela jsem stejné postupy jako v případě přivolání Johanky, přesto však pouhopouhé jméno přivolávané duše změnilo atmosféru k nepoznání. Uchopila jsem do ruky rituální dýku a zamračila se. Nebyla jsem schopná si zařídit jinou oběť. Opět to musím být já. Pár kapek čerstvé krve ještě nikoho nezabilo, ale proč se týrat, když na to můžu mít lidi? Sevřela jsem čepel ve své dlani a začala odříkávat slova.

První symboly na podlaze se rozsvítily. Pochodně na stěnách samy od sebe vzplanuly jasným plamenem. Ve vzduchu se začala vznášet vůně střelného prachu. Neměla jsem ani čas se tomuto úkazu podivit. Pekelně jsem se soustředila na správnou výslovnost slov, která by běžným smrtelníkům ba dokonce ani většině ctihodných mágů nedávala sebemenší smysl. Pravdou je, že se jedná o rituál vskutku prastarý, vyvíjený po stovky let. Proč jsem tedy první, kdo ho úspěšně dokončil?



Pokračovala jsem v zaříkávání. Víko rakve začalo nadskakovat. V mé blízkosti se objevil dusivý černý dým. Přesto jsem však nemohla přestat mluvit. Rituál musí být dokončen, jinak je otázkou, co by se stalo. Dýchala jsem pomalu a zvolna, i jedno zakašlání může být otázkou života a smrti. Náhle vůně střelného prachu zeslábla a do popředí se dostala sůl. Sůl? Co to s ním má společného? Magické symboly na podlaze už zářily všechny. Jejich nepřirozená záře dávala tušit, že se stane něco velkolepého. Poslední tři věty, dvě, jedna...

Víko rakve odskočilo a ven se vyvalil červený dým. Tělo uvnitř jsem neviděla, přesto jsem se však řízla do dlaně a zkrápěla ho čerstvou krví. Zavřela jsem oči. Tentokrát jsem věděla, že mě čeká ten oslepující záblesk, kdy do těla vstoupí duše zemřelého. A opravdu. Stalo se tak. Dým zmizel jako mávnutím kouzelného proutku, právě tak jako veškerý materiál uvnitř rakve, ze kterého byla vytvořena nová tělesná schránka. Uvnitř už zůstala jen jedna jediná lidská bytost. No dobrá, možná není úplně lidská, ale hýbe se!

Už už jsem se nadechovala, že legendu divokého západu přivítám nějakým chytrým postřehem, položím mu otázky o tom, kam budou směřovat jeho první kroky, zda chce žít lépe, než ve svém prvním životě a jistojistě by mě napadla další nálož filosofických témat k probrání, ale jakmile se osoba uvnitř rakve posadila, nezmohla jsem se na nic.

Kde se sakra stala chyba?!!

To co vylezlo jen ztěží připomínalo lidskou bytost. Kůže, pokud to můžeme vůbec nazvat kůží, vypadala, že co nevidět odpadne z kostry, na které visela. Co mě však vyděsilo nejvíc, byly ty oči. Oči, které se na mě upřely naprosto bez výrazu a jediné známky emocí. Byla to diametrálně odlišná zkušenost než se slavnou Johankou z Arku, která navzdory nečistému rituálu zůstala světicí a její přítomnost a svátost prostoupila celou touto místností. Tentokrát jsem však přivolala démona. Popletla jsem slova? Může za to použitý materiál? Pozdě bycha honit, jestliže se jedná o ghoula, nebo zombie, pak můžu čekat, že co nevidět zemřu. Zůstala jsem stát v šoku, němá a velmi rozpačitým výrazem ve tváři.

Byla jsem smířená s tím, že mě čeká souboj na život a na smrt s jakousi podivnou bytostí, která nejspíš vylezla ze samotných pekel. Snažila jsem se rovzpomenout na zapuzovací kouzla, přemýšlela jsem, zda je nějaká možnost zpackané přivolání odvolat, nebo bych se snad měla pokusit seslat ochrannou bariéru? Než jsem se dokázala rozhodnout, která z možných cest bude nejlepší, podivná mumie se přesunula blíž. Její dlouhé a kostnaté prsty se natahovaly po mém krku. Možná bych mohla začít křičet a panikařit, ale buď jsem došla k závěru, že to nemá význam a nebo mi zkrátka hlas uvízl kdesi v krku. Nakonec se však ukázalo, že mám štěstí. Přece jen tato bytost vykazovala známky inteligence. Jeho tělesná forma byla více než ubohá, ale stabilní.

"Revolver? Nemám žádný revolver." zavrtěla jsem hlavou. Přesto jsem se však nezbavila nepříjemného pocitu, že mi stále hrozí nebezpečí. Můj mozek pracoval na plné obrátky. Potřebuju si získat jeho sympatie a citlivě mu naznačit, že by se měl napřed podívat do zrcadla. Nechci se ho však dotknout. I mrtví mají city, ne snad?
"Možná by mohlo být něco v těch krabicích. Jsou to věci předchozích nájemníků." kývla jsem hlavou za záda Billyho. Sice to nebyli žádní pistolníci, ale i vědci či mágové mohou mít rádi střelné zbraně, vycházkové hole, nebo třeba cigarety. Uvidíme co v nich najde. Sama jsem zapomněla co všechno zde bylo odložené.

Když se Billy otočil, mohl spatřit v temnotě malé nenápadné dveře. Jednalo o maličký skládek, kde se skutečně válelo rozličné harampádí a velice impozantní množství krabic s roztodivnými předměty a oblečením. Nechyběly ani knihy a spoustu dalších propriet, které kdysi někomu patřily. Stačilo sestoupit z vyvýšeného oltáře, pár kroků po schodech dolů, překročit několik magických symbolů nakreslených na podlaze, které už dávno nesvítily a poté vzít za kliku vetchých dřevěných dvířek vedoucích do této nenápadné místnosti. Sama jsem byla zvědavá co pěkného objeví a co se mu zalíbí.

Chvíli jsem čekala, poté jsem se tiše přikradla blíže ke dveřím. Má zvědavost byla nakonec silnější, než strach. Možná byl na vině i alkohol, který mi stále koloval v krvi. Slyšela jsem jak legenda divokého západu přehrabuje haraburdí, otevírá truhlice, které zde ležely celý jeden rok naprosto bez povšimnutí. Nakonec vyšel ven a musela jsem uznat, že oblečený vypadá podstatně lépe. To není žádné překvapení, ne snad? 

"Nacházíme se ve světě mezi světy. Ale to asi není odpověď, kterou si přeješ slyšet." pousmála jsem se. Možná si na něj nakonec i zvyknu.
"Pokud si přeješ, mohu tě zavést k východu a pomocí portálu tě přesunout přímo do Londýna. Máš vůbec tušení jak dlouho jsi byl po smrti? Co tě tam čeká? Nechybí ti nějaké zásadní informace? Já bláhová, od slavného Billy the Kida můžu samozřejmě očekávat dobrodružného ducha. Jistě že do víru velkoměsta skočíš po hlavě." ušklíbla jsem se. Vlastně takový typ upíra je přesně to, co by mohlo způsobit slušný poprask a dostatek zábavy.
"Málem bych zapomněla, kam se podělo mé vychování? Jsem Beatrice a pro přátele Beato." věnovala jsem znovuzrozenému pistolníkovi zářivý úsměv. Jeho věcnost, pragmatičnost a odtažitost nebyla překážkou pro to, abych nedala najevo svůj entuziasmus a dobrou náladu.

Sledovala jsem jej s pobaveným výrazem ve tváři. Ten naivní hlupák si stále neuvědomoval v jaké situaci se nachází. Je toho tolik o čem nemá šajnu, ale tvrdohlavě si bude stát za svým. Umíněné dítě. Nicméně jsem se rozhodla, že pro pobavení to bude právě ten nejideálnější materiál. Chvíli jsem si jej přeměřovala pohledem bez jediného slova, jako bych mu chtěla oplatit to jeho zaryté ticho, kterého se držel. Ticho prý léčí. Nakonec jsem se usmála a zahihňala. Poté jsem přešla do nepokrytě hysterického smíchu, který byste čekali spíš od šíleného vědce než elegantně oblečené dámy z viktoriánského Londýna. Celá ta situace mi přišla ohromně vtipná. No vážně! Když jsem se konečně přestala smát upřela jsem na něj oči, ve kterých se od smíchu leskly dokonce slzičky.
"Ty jsi vážně zemřel příliš mladý. Nevíš vůbec nic, absolutně nic! A přesto všechno tak strašně toužíš znovu podlehnout zkáze! Jsi lovná zvěř, jsi nečistá bytost, které patří všechna nenávist světa. Jsem jediná osoba, která tě respektuje a necítí vůči tobě zášť. Pamatuj si to! A právě tak, jak jsem tě stvořila, mohu tvou existenci opět vymazat. Přesto to neudělám." dodala jsem blahosklonně a zapálila zlatou dýmku naplněnou voňavým tabákem, jako bych snad nebohého Billy the Kida chtěla provokovat i prostým faktem, že já mám oheň, kdežto on sotva holý zadek. Ano, všechno co teď v tomto okamžiku má, za každý kus hadru vděčí mně. Byla jsem zvědavá, jestli hodlá využít mé pohostinnosti a start v novém životě si co nejvíce ulehčit a nebo zda mu jeho arogance způsobí peklo na zemi.

Nostalgicky jsem zavzpomínala na Johanku. S ní bylo mnohem lepší pořízení. Nejspíš to bylo dáno i tím, že byla mnohem vnímavější a citlivější. Bohužel musím konstatovat, že i chytřejší. Než vyrazila do ulic sama, nechala se sakra dobře informovat o tom co a jak. Tenhle necitelný pařez jistě způsobí spoustu zajímavých situací mezi londýnským obyvatelstvem díky svému ignorantství a pýše. Pobavím se, až to budu sledovat. Spokojeně jsem se usmála a beze slov začala odcházet pryč.
"Beatrice, ty ignorante." oznámila jsem suše a odešla z místnosti. Nechala jsem ho tam stát jak dlouho jenom chtěl. Pokud se rozhodl mě následovat, tak jsem mu však nebránila. Opravdu se nemůžu dočkat až dostane pár lekcí etikety od party snobů, jejichž hrdost je mnohem výše, než jejich inteligence.

Beatrice odchází směr - vchodové dveře do sídla.

Posledních pár metrů chybí k tomu, abych opět stanula u dveří, které jsou doslova bránou do světa mrtvých. Konečně se přestávám chechtat. Cítím na zádech příjemné mrazení, které lze jenom těžko popsat slovy. Stává se z toho droga. Provádět tento rituál je pomalu ale jistě jakási forma závislosti. Adrenalin se mi začal vyplavovat do krve, sotva jsem si uvědomila, co mě čeká. Nemusela jsem se na tajuplnou rakev ani podívat, doslova jsem cítila, že pulsuje silou dosud nevídanou. Abych přivolala dalšího mrvého, chybělo jediné. Závěrečné zaříkání. Okamžik, kdy se cítím nejvíc naživu. Chvíle, kdy světu znovu ukážu, že na mně sakra záleží.

"Možná. Ale co na tom sejde. Třeba to bude další toulavá duše, kterou vypustím do Londýna a ponechám svému osudu." pokrčila jsem rameny a věnovala úsměv bytosti, která se mnou debatovala v knihovně. Na okamžik jsem se zaposlouchala a pak jsem se opět otočila směrem ke kamennému oltáři. Kráčela jsem blíž a magické runy nakreslené na zemi i na stěnách začínaly zářit.
"Samozřejmě, to by bylo lepší. Ale nedělám si falešné iluze." pokývala jsem hlavou. Pak už jsem se začala soustředit na závěrečnou citaci pokroucených slov, kterým by smrtelníci mohli sotva rozumět.

Posledních pár schodů. Stojím u rakve. Uchopím do ruky rituální dýku a povzdechnu si. Měla bych si na to už najít obětního beránka. Ale člověk míní a osud mění. Chvíli jsem se soustředila a po minutě ticha začala odříkávat ona slova. Potřetí v historii. Jak magické číslo. Bude však šťastné? Místnost se naplnila energií, ze které by se osobám nepolíbeným magií či nekromancií možná i zvedal žaludek. Navzdory tomu, že to bylo fyzikálně nemožné, začal v místnosti foukat vítr. Nápisy a symboly, které podivným způsobem zdobily kámen i mramor žhnuly čím dál tím jasnějším světlem. Dostala jsem se do stádia kdy nebylo cesty zpět a jediné špatné slovo mě mohlo stát zdravý rozum, možná i život.


Podivná rakev působila dojmem, že co nevidět praskne. Krev uvnitř, jako by se začala vařit a rudé světlo se dralo na svobodu každičkou sebemenší škvírou. Po poslední větě mého zaříkávání víko rakve odskočilo a místnost byla pohlcena září, která by oslepila každého, kdo včas nezavřel oči. Jakožto zkušená čarodějnice však tuto chybu neudělám. Pár kapek mé krve postačilo na dokončení rituálu. Dýku jsem odhodila na zem. Bytost, která ležela uvnitř a kterou jsem vzhledem k okolnostem nemohla vidět tak získala poslední věc, která scházela k tomu, aby procitla. Síla magického větru, který spojoval náš svět a svět mrtvých se mnou zacloumala. Ozvalo se zahřmění a já napjatě a se stále zavřenýma očima čekala, co bude dál. Vítr náhle ustal a přišlo ticho. Poodstoupila jsem od rakve dále. Tiše jsem čekala, co přijde. Ve tváři jsem měla neutrální výraz, který dával tušit, že nejspíš nejsem úplně dobře naladěná. Možná je to tím, že si nedělám žádné iluze?

Konečně byl rituál dokončen. Nemohla jsem odtrhnout oči od postavy, která po staletích opět povstala, aby světu předvedla své umění. Umění lovu. Takže tedy... Dnes potřetí. Jaká asi bude? Bude se na mně dívat svrchu jako Johanka? Tohle nečisté umění není svatým po chutí. Možná mě bude ignorovat, stejně jako legenda divokého západu Billy the Kid? Jedno bylo jisté. Ať už byli předchozí upíři sebevíc děsiví, tato princezna bojovnice byla tou s nejmrazivější aurou. Když na mě upřela své hladové oči, měla jsem pocit, že mi smrt zamávala na pozdrav. Vše se seběhlo rychle, ale každá vteřina se táhla jako kapka medu na špejli. Má první myšlenka při pohledu na Lunu byla prostá. "Je krásná." Nestihla jsem ani zpochybňovat její tělesnou schránku, která působila křehce. Manifestace jejích dovedností jsem se stala svědkem poměrně záhy.

Místnost se na nějakou dobu stala doslova portálem do světa mrtvých a tak se není čemu divit, že tu zavládl chlad a mě, jakožto jedinou doopravdy živou bytost v této místnosti svíral nepříjemný pocit. Všechno na mě křičelo, že to nemám dělat. Že tu nechci být. Že se toto místo jednoho dne stane mým hrobem. Ale dnes ne! Zírala jsem na Lunu a kupodivu v mých očích neviděla strach, ale výraz vskutku zasněný. Konečně zase vidím další legendu, tu o které jsem četla neuvěřitelné příběhy. Možná bych mohla odvyprávět nějaký konkrétní, ale má mysl teď byla ve stavu jakéhosi transu a nejsem schopná dát vlastně dohromady kloudnou myšlenku. Luna pomaličku natahovala ruku výš a výš. Pocit úzkosti ve mně sílil a tak jsem si pomyslela, že navzdory své pověsti o neuvěřitelné síle a bojové zdatnosti, možná princezna ovládá krvavou magii. Neobvyklé. Vskutku. Fascinující!

Nakonec však zavrněla jako líné kotě, které strávilo pěkných pár hodin spánkem na sluníčku při nedělním odpoledni a bleskovou rychlostí se přesunula k dýce, kterou jsem zahodila. Nevím proč, ale ani na okamžik mě nenapadlo, že by se mě Luna snažila ohrozit. Ostatně cestu z tohoto místa znám pouze a jenom já. Což zatím netuší. Pokud by mě jednoho dne někdo z těch přivolaných zabil, pak by ho čekaly dlouhé dny a možná i měsíce utrpení, než by zemřel hlady. Mimoděk jsem pohlédla na svou dlaň, ze které stále odkapávala čerstvá krv. Luna si s "očištěním" rituální dýky dala opravdu záležet. Vůbec se nepozastavovala nad tím, že by bylo něco divného na její nenadálé touze po čerstvé krvi. Instinkty lovce se zkrátka nezapřou. Jedna kapka, druhá... Další vteřina uplynula, kdy se pomalu uzavíralo spojení se světem mrtvých. Konečně jsem uslyšela hlas této obávané válečnice.

Můj výraz se ze zasněného změnil na evidentně přátelský úsměv. Necítila jsem strach? Nebo jsem si snad tohle napětí a zahrávání s ohněm užívala? Možná tomu jednoho dne ta maličká přijde na kloub.
"Jsem Beatrice, pro přátele Beato. Jsem ta, kdo tě přivolal do našeho světa, princezno." mírně jsem se uklonila. Každé setkání je tak jiné. Nikdy si nemůžu být jistá tím, co získám ani tím, co riskuji.
"Jistě uvítáš nějaké oblečení a zbraně do nového začátku. Prosím, následuj mě. Ber to jako provizorní řešení. Časem ti seženeme něco lepšího, tobě na míru." dodala jsem a pokynula směrem ke dveřím, které ukrývaly vedle hromady osobních věcí také nově zakoupený arzenál zbraní. Pomaličku jsem se začala přesouvat od oltáře s rakví daným směrem. Beze strachu jsem Luně odkryla záda. Proč také ne? Kdyby si přála mě zabít, mohlo se tak stát už dávno, aniž bych stihla mrknout okem. 

Už zase se cítím naživu.

Sešly jsme po schodech a zabočily směrem ke dveřím, kterými naposledy prošla má maličkost a jistý pistolník. Ustoupila jsem stranou a pokynula princezně, aby vkročila. Tento sklad byl nacpaný krabicemi a každá z nich v sobě ukrývala zajímavý obsah. Je sice pravda, že tam nejspíš nenašla pravé hedvábí, ale oblečení, ať už patřilo předtím komukoliv, bylo bezpochyby kvalitně ušité a dalo se v něm i zapadnout do ulic Londýna. Zároveň jsem byla velmi zvědavá, jakou zbraň si pro sebe zvolí. Jelikož byla Luna vzorný posluchač a působila velmi vstřícně, rozhodla jsem se předat jí další várku informací.

"Procitla jsi do roku 1869. Nacházíš se západně od svého původního domova - v Anglii. Přesně řečeno v hlavním městě - Londýně. I když je pravda, že to není úplně přesný popis. Aktuálně jsi v něčem co nazývám světem mezi světy. Nebo zjednodušeně svým domovem." vyprávěla jsem velice stručný příběh, nebo snad jakýsi prolog k jejímu druhému životu na této planetě. Slyšela jsem, jak v místnosti šustí látka, tudíž jsem odhadovala, že pravděpodobně objevila něco, co uznala za vhodné k obléknutí. 
"Chápu, že se jedná o poněkud vágní popis. Ale spíš mi pověz co by tě zajímalo nejvíc? Musíš mít spoustu otázek." pousmála jsem se a potahala kouř z dýmky. Trpělivě jsem čekala, dokud Luna nevyštrachá nějaké poklady, které jí usnadní start do nového života. V záhybech svých šatů jsem nahmatala skrytou kapsu, ve které se schovával krystal. Cenný amulet, který otevíral cestu zpět, do tohoto sídla. Jízlivě jsem se ušklíbla při vzpomínce na Billyho, který se díky své ignoraci dočkal nulové pomoci z mé strany a dokonce úctyhodného statusu bezdomovce. Tahle dívka je rozhodně chytřejší. Pojala jsem podezření, že se v nastálé situaci orientuje lépe, než by mě vůbec napadlo. Nejspíš rychle zanalyzovala své možnosti a chová se proto tak, jak se chová. Jsem zvědavá co se v ní ještě skrývá.

S Lunou jsme si užily opravdu plnohodnotné holčičí odpoledne. Takové, jaké jsem neměla šanci zažít, ale za to jsem o něčem podobném četla v knize. Její zavolání o pomoc nešlo ignorovat. Samozřejmě chuděrka nemohla tušit jak tyhle věci fungují a u některých oděvů asi ani neměla ponětí na kterou část těla je má vlastně obléknout. Nastal kolotoč zkoušení, oblékání, přemlouvání a nepochybně i komických situací. Luna se tak dozvěděla, jaké části těla musí ve viktoriánské Anglii zakrýt za každou cenu a jak prudérní umí někteří Londýňané být. Všechno nakonec dobře dopadlo. Povedlo se nám Lunu obléknout reprezantativně a přitom zvolit oděv takový, který ji příliš neomezoval v pohybu.

Nakonec jsem se dočkala i vřelého objetí, na které jsem ani pořádně nevěděla jak zaregovat. Luna měla silný stisk a to i vzhledem k tomu, že si dává evidentně pozor, aby mě nerozmačkala. Jak si ten pocit vlastně zařadit? Bůhví proč, mě napadlo slovo "hřejivý". Rozpačitě jsem se usmála a cítila jsem jak mi do tváří proudí krev. 
"Ne... není vůbec zač." vysoukala jsem ze sebe s poněkud překvapeným výrazem ve tváři. Následně jej vystřídal spokojený úsměv. Co jiného, než právě tento okamžik je důkazem toho, že přivolávací rituál byl vskutku skvěle provedený? Kdyby se každý upír choval stejně, poslušně, vyzpytatelně, či odměřeně, pak by nebyl rozdíl mezi nimi a armádou mrtvých nemyslících těl postižených hnilobou. Ale tohle? To je teda něco. Nakonec jsem se neubránila podivnému nutkání, které mě přemluvilo k tomu, abych Lunu pohladila po vlasech. Chovala se jako mládě, které se sotva vylíhlo a středobodem vesmíru je pro něj jeho máma. Divný pocit. Pro mě doslova nepředstavitelný. Následně mi položila otázku, na kterou jsem čekala už u jejích sourozenců a přesto jsem se jí nedočkala. Bylo to tím, že si Luna zatím neuvědomovala kým vlastně je, kdežto ti dva před ní to věděli od samého začátku? Nebo se jenom nestarali a bylo jim všechno vlastně jedno? Ať tak nebo tak, jedno by měli mít společné. Využívání svých schopností, typických pouze pro tento ohrožený druh.
"Nepochybuji o tom, že sis všimla drobných rozdílů ve svých fyzických atributech. Nebudu chodit kolem horké kaše. Jsi upír. Potřebuješ lidskou krev, abys přežila. Naštěstí Londýn umožňuje díky své mlze a tajemným zákoutím ideální podmínky pro lov. V ideálním případě nenechávej nikde válet mrtvá těla, jinak budeme mít na krku inkvizici. Myslím tím takové ty pobožně založené pány v divných hábitech, kteří nesnáší nekromancii, krvavé rituály a další zábavné činnosti." ušklíbla jsem se. Zatím se tak nestalo, ovšem zůstává otázkou, jakým způsobem přežívají Johanka a Billy. Vzhledem k tomu, že v novinách jsem zatím nezaznamenala žádný podezřelý článek, pak jistě postupují zcela mírumilovně.

"Proč jsem tě přivolala? Dobrá otázka. Jsi třetí v pořadí a přesto ti stále nedokážu dát přesnou odpověď. U prvního přivolání to bylo prosté. Chtěla jsem vědět, že to dokážu. Druhé nedopadlo právě ideálně, ale ty... Ty jsi něco neuvěřitelného. Vypadáš mnohem lépe a dokonce chápeš rychleji, než tvá sestra a bratr." usmála jsem se na princeznu oblečenou podle poslední londýnské módy. Aniž bych si dělala starosti s tím, zda tento výrok nevzbudí naopak ještě více otázek, pokračovala jsem v monologu dál.
"Každopádně neměj obavy, že mi něco dlužíš. Necromancie, či démonoligie mají něco společného. Přivolávání bytostí, které na tomto světě nemají co dělat. Na krátký okamžik se objeví, pokusí se dost pravděpodobně zneškodnit toho, kdo je přivolal a nezřídka mu musí zodpovědět otázku, nebo pro něj vykonat službu. Zejména oživování mrtvol je opravdu odporné. Ale v případě upírů, je to jiné. Vy tu MÁTE být. Nejste žádná pokřivená hříčka přírody a nečisté magie. Nejste nemyslící tělesné schránky, které umí jenom zabíjet. Máte svobodnou vůli, povedlo se mi vložit vaši duši do těla vytvořeného z masa a kostí." pokračovala jsem dále ve vysvětlování se zamyšleným a trochu pokřiveným úsměvem. Bylo to samozřejmě z toho důvodu, že se nejednalo v sebemenším případě o metaforu, nýbrž popis surové skutečnosti.

"Jste pro mě zázračné bytosti. Dala jsem vám druhý život. Odpověděli jste na mé zavolání, protože tu chcete něco dokázat. Protože vaše existence má teď a tady své důvody. A i když bych vás mohla vyrobit nástroje, které budou slepě plnit mou vůli, v čem by byla ta zábava? Svobodně smýšlející bytosti mají svou hodnotu pouze pokud mohou volně konat to co si přejí. Jen tehdy jsou skutečně krásné." podívala jsem se Luně do očí a pousmála se, teď už zase mnohem příčetněji a nevinněji. Nechala jsem jí prostor pro vyjádření. Ano, dávám jí svobodu, což musí být pro divoženku jejího formátu bezpochyby dobrá zpráva.

Bez toho aniž bych v jejím roztomilém žvatlání hledala náznak falše, nebo vypočítavosti, nechala jsem se zahrnovat projevy náklonosti a sladkými slovy. Sama jsem byla překvapena jak na mě působí. Zavalila mě doslova lavina pocitů, kterým jsem nerozuměla a ani jsem nemohla. Cítila jsem v hrudníku šelestění jarního vánku, záplavu zlatavého slunečního záření, třepetavá motýlí křídla a kdesi hluboko pod těmito příjemnými pocity se ukrývala stísňující prázdnota. Podívejte se na vzniklou situaci svýma očima. Očima obyčejného člověka, který se nedá oklamat a není zaslepený naivitou. Stojím tu tváří v tvář nově zrozené upírce. Proč jí věřím každé slovo? Měla bych být obezřetnější, ale... ona je stejná jako já. Ona je také monstrum v tomto světě nechtěné a tudíž je jenom přirozené, že k sobě nacházíme cestu tak snadno. Právě teď a tady.

Nechala jsem ji vypovídat. Neodporovala jsem, když mi řekla, že jsem její paní a ona bude slepě plnit mou vůli. Jen jsem se pousmála. Jednou to určitě pochopí. Když ne dnes, pak možná za týden, za rok, za sto let... kdo ví. Ruměnec na tváři se mi zase hlásil o slovo, když mě Luna chytila za ruce a upřeně mi hleděla do očí, přičemž mě zavalila dalšími sladkými slovy. Bylo to poprvé v životě, kdy jsem měla pocit, že mě někdo skutečně obdivuje. Jak je to jen možné? Co jsem udělala tak skvělého, že si tohle zasloužím? Proč je o tolik vřelejší, než ti takzvaní "lidé"?
"Kdeže, má milá Luno. Nejsem žádná zázračná bytost. Jsem jenom prostředník, který umožnil rituálu zafungovat. Jsem jenom psací pero ponořené do inkoustu, ale román, který napíše, není mojí zásluhou. To ty se teď stáváš Vypravěčem příběhu, který ještě nikdy nikdo nečetl, nezažil, ani nevymyslel. Jsi sama sobě múzou a opět ti opakuji, že jsi zcela svobodná. Můžeš jít kam se ti zlíbí. Jestli toužíš po mojí krvi, vem si ji. Jestli si přeješ ukázat Londýňanům sílu legendární mongolské princezny, ukaž jim co dokážeš. Pokud se rozhodneš zůstat se mnou, pak zůstaň. Jestli mě jednoho dne zradíš, pak to tak mělo být." přimhouřila jsem oči a usmívala se, i když má slova možná vyznívala poněkud smířeně. Jako bych snad ztrácela vůli žít. Ale přesto se právě teď v tomto okamžiku cítím naživu tak, jako ještě nikdy.

"Je toho tolik, co ti musím ukázat. Svůj podnik - klub Libertas. Místní výtečné jídlo a pití. Všechno co mi dělá radost, ale teď, když to mám s kým sdílet, bude ta radost dvojnásobná. Máme tu nádherné katedrály, obrovské budovy, které ti nedokážu ani popsat. Jsou tu mraky lidí, ale mají podivnou vlastnost. Čím více jich stojí okolo tebe, tím osaměleji se cítíš. Opravdu. Ale tohle místo... toto sídlo, uprostřed ničeho, tě vždycky zachrání, kdykoliv budeš potřebovat. Stačí si na něj vzpomenout, stisknout v ruce tohle zařízení a jedny z dveří tě dozajista zase zavedou sem." dodala jsem, mezitím co jsem ze záhybů své sukně vylovila průhledný krystal se zlatavým nádechem. Od této chvíle patřil Luně. Kdyby se někdy ocitla sama, nebo se ve městě ztratila, pomocí tohoto "klíče" se pokaždé dokáže vrátit za mnou.

Co si bude princezna přát dál? Bude chtít vyrazit ven, do víru velkoměsta? Bude mít salvu dalších zvídavých otázek? Bude se pídit po původu svého bratra a sestry? Kdo ví. To byly otázky, které se mi aktuálně honily hlavou, nicméně mi nezbylo nic jiného, než se nechat překvapit a počkat na reakci tohoto roztomilého stvoření.

Nebylo nejmenších pochyb, že se na tomto místě sešly dvě duše, které si rozuměly i beze slov. Znala jsem příběh Khutulun, byť jen ve stručné verzi, ale i tak jsem si dokázala představit, jak těžké to musela mít i se svou ohromnou silou a loveckými dovednostmi. Měla jsem dojem, že mě naprosto chápe a těžko říct, zda vnímala podivnou bolest, o které jsem byla přesvědčena, že ji dokážu před okolím skrývat tak dokonale, že o ní nemůže mít nikdo sebemenší tušení. Mohla se mě vyptávat i na spoustu osobních věcí, ale neudělala to. Možná přece jenom tušila, že některé otázky je lépe nechat nezodpovězené? A tak dříve, než mě začala bolet hlava a než mi ve vzpomínkách problikly obrazy něčeho příšerného z minulosti, začala jsem se nekontrolovaně smát. Bylo to způsobeno právě tím, že mě naše drobná, křehká princezna popadla a začala se se mnou točit, jako bych byla jenom hadrová panenka na hraní. 
"Po... počkej! Počkej! Pomalu! Bojím se že spadnu! Haaaah! To je vysoko! Moc vysokoo!!!" pištěla jsem, protože náhlá ztráta stability mi způsobila pocit nepohodlí. Nemám kontrolu nad svou rovnováhou, tudíž i půl metru nad zemským povrchem vypadá v mých očích děsivě. Je se mnou zuřivě zmítáno a nemám ponětí, jestli neskončím nedopatřením obličejem na chladivém mramoru.
"Já... ukážu ti cestu. Půjdeme do... do Londýna, ano, cokoliv chceš... Jen mě postav prosím na zem! Všechno bude! Jídlo, skákání a.... a tak!" vysoukala jsem ze sebe, zatímco se mnou Luna mávala tam a zpátky. Nakonec mé naléhání vyslyšela a postavila mě na zem. Díky tomu jsem se uklidnila a mohla jí ještě něco málo povyprávět o tomto místě. Vyšly jsme z místnosti hustě popsané magickými formulemi a znaky, kráčely po schodech nahoru a ocitly se v přízemí. V každé chodbě i v majestátní vstupní hale byl slyšet déšť. Jeho kapky hlasitě bubnovaly nekonečnou melodii jako doprovod nikdy nekončící noci, která panovala za okny. Ať už se snažila Luna za skleněnými tabulkami vykoukat cokoliv, nepodařilo se jí ani s jejími smysly objevit nic jiného, než nekonečnou prázdnotu.
"Nemá cenu pokoušet se jít ven. Zařízení, které nám otevře portál do Londýna je poněkud složité. A předem upozorňuju, že nevíme na jakém místě se objevíme. Můžeme být na rušném náměstí, právě tak jako ve čtvrti zločinců. Ale čím větší nebezpečí nám bude hrozit, tím víc se zabavíš, tudíž se s tebou po boku nemám čeho bát. Přesto buď opatrná, střelné zbraně mohou být zákeřné, a právě tak magie." dávala jsem princezně poslední instrukce, než se před námi objevil náš cíl. Těžké dveře z masivního dřeva, na nichž bylo implementováno cosi. Cosi se spoustou pák, ciferníků, závitů a ozubených koleček. Dobrodružství začíná. Londýne, těš se!