Vstupní dveře

Chodba byla tichá jako hrob. Osvětlená pouze spoře. Působila chladným a nepřístupným dojmem. Bez ohledu na to, v jakou denní dobu člověk procházel tímto místem, měl dojem, že jej na druhém konci dveří čeká jenom tma a déšť. Aby také ne. Kdybyste se zaposlouchali, slyšeli byste bubnování dešťových kapek ve zběsilém a nepravidelném rytmu. Ale chvíli poté i spěšné kroky. Dámská obuv. Stačí počkat a nezůstane jen u kroků. Šustění látky. Elegantní silueta se objeví a bez váhání míří rovnou ke vchodovým dveřím. Nijak se nekochá obrazy zavěšenými na stěnách, neboť je zná nazpaměť.

Vypadá to, že vše pokračuje neobvykle dobře. Měla jsem radost, avšak přesto jsem nechtěla podléhat marným nadějím. Podle zápisků v knize věnované přivolávání mrtvých duší se dostali do této fáze i jiní předemnou. Přesto jsem si udržovala optimismus. Neobjevila se žádná špatná znamení ani varovné signály. Napadlo mě, že by bylo načase obnovit staré přátelství a zajistit si zdroje materiálu.

Konečně jsem stanula před mechanismem, který ovládal dveře. Nebo bych měla říct portál? Nastavila jsem ciferník, pootočila kolečkem párkrát doleva a doprava a zatáhla za páku. Dveře se otevřely. Uvnitř byla na krátký okamžik nicota, ale poté pohltila mě i vchod jako takový. A najednou se na druhé straně objevilo světlo a klidná londýnská zapadlá ulička.

Kráčela jsem chodbou. Ozvěna našich kroků se ozývala sídlem. Byl to nezvyklý ruch na poměry mého bydliště. Devadesát procent času tu vládlo děsivé ticho. Mohli jste si být jistí tím, že když něco slyšíte, děje se cosi vskutku neobvyklého. Tak tomu bylo i v tomto případě. Zastavila jsem se před podivným mechanickým zařízením, které doslova přetékalo budíky a ozubenými kolečky. Billy the Kid mohl snadno pochopit, že jsem jediný člověk, který se v tom binci vyzná a je jenom má dobrá vůle, že ho nepošlu třeba na Aljašku.
"Ne, peklo na tebe čeká na druhé straně. Toto je svět mezi světy." trvala jsem stále na svém. Poté jsem se začala věnovat konfiguraci ciferníků. Ozývalo se podivné chrastění a cinkání. Náhle jsem v konfiguraci ustala a poodstoupila. Věnovala jsem Billovi další nadšený úsměv.
"Až se budeš cítit připravený, tak otevři dveře a vstup. Nelekni se, pokud ulice, kam vkročíš, nebude právě přátelská. Ale to tě přece nemůže rozhodit." potáhla jsem ze zlaté dýmky a čekala na jeho reakci.

Mohl si všimnout, že za okny, která jsme míjeli byla tma a padal déšť. Obrysy, které by dávaly tušit ráz krajiny, nebo nedej bože siluetu horizontu nebyly přes tu neproniknutelnou černotu vůbec patrné. Že by toto sídlo skutečně levitovalo v nicotě? Kudy se sem dostat? To je záhada. Billy v tuto chvíli zná pouze cestu ven.

Billy věnoval Beatrice další ze svých prázdných pohledů. Vypadalo to, že si ztěžka povzdechl, něco si snad odfrknul pod fousy a aniž by řekl byť jediné "sbohem", vzal za kliku. Záblesk, který se objevil dával tušit, že se nedá ničemu věřit. Za okny stále totiž panovala neproniknutelná tma a padal déšť. Jakmile však Billy the Kid vstoupil do dveří, ocitl se na druhé straně, kde bylo podstatně větší světlo a vůbec nepršelo. Z pohledu londýňanů to vypadalo, že právě vyšel z jednoho domu v jakési zapadlejší uličce. Ztěžka za ním zabouchly. Pokud by se pokusil vstoupit zpět do sídla, bohužel by se mu to již nepodařilo a skončil by uvnitř prachobyčejného obytného domu. Jakmile se za ním dveře zavřely, Beatrice si bůhví proč zhluboka oddechla.

Když jsem opouštěla místnost s podivným artefaktem naposledy, ušklíbla jsem se. Sice funguje, ale nevypadá to, že bych dosáhla stoprocentně žádáného výsledku. Má to své mouchy. Kéž by to šlo jednodušeji, ale vytvoření bytosti, která bude zcela autonomní, schopná přemýšlet a navíc ještě dokáže získávat zpět své vzpomínky na minulý život? Neuvěřitelné. Dokázala jsem to, ale původní euforie byla tatam. Asi mi chybí inspirace. Co si mám počít s těmi možnostmi, které se mi naskýtají? Rozhodla jsem se proto vyrazit do Londýna a nakoupit pár nezbytností a podívat se, co dělají lidi. Budou se zase všude hemžit jak nějaký odporný hmyz, ale přinejmenším přijdu na jiné myšlenky.

Měla jsem už dost čtení knih. U některých mých obzvláště oblíbených mám dojem, že je už znám nazpaměť. Četla jsem legendy, kroniky, zápisky z historie a přemítala, koho oživím příště. Měl by to být někdo zábavnější, než světice, která má plnou pusu žvástů o bohu a vysloužilý pistolník, kterého nezajímá nic jiného, než kde sehnat revolver. Povzdechla jsem si. Autoři knih hrozně rádi lžou. Měla jsem pocit, že tyto dvě osobnosti budou trochu... Já nevím, zajímavější? Hovornější? Rozumnější? Víc jako já? Vzápětí jsem se musela uchechtnout. Nikdo není jako já. Nikdo to nemůže pochopit.

S úsměvem na tváři jsem se dotkla podivného budíku zabudovaného ve dveřích. Ozývalo se cvakání, cinkání a chrčení. Poté škvírou ve dveřích začalo pronikat nepřirozené světlo. Vzala jsem za kliku a otevřela portál do Londýna, aniž bych tušila, kde se objevím tentokrát.