Kostel sv. Jiří Mučedníka

Kostel byl tichý a světlo pronikalo dovnitř přes nádherně zdobené vitráže. Sluneční paprsky odhalovaly vznášející se zrnka prachu. Prach jsi a v prach se obrátíš. Kdo by si však byl pomyslel, že právě tato osudová cesta, která je nevyhnutelná pro každého z nás, neplatila pro osobu, sedící uvnitř kostela? Jednalo se o mladou dívku, která mohla mít okolo šestnácti až devatenácti let. Dlouhé vlasy spletené do copánků. Ponořená do modliteb a svých myšlenek. Nebylo pochyb, že ať už ji do chrámu božího přivedlo cokoliv, upřímně věřila tomu, že zde dojde rozhřešení, nebo nalezne odpovědi, kterých se jí nedostává. Zároveň, pokud jste byli svědky toho, jak se modlí, měli jste dojem, že se jedná o něco tak přirozeného, jako přítomnost ptáků na obloze, nebo plaché laně v hlubinách lesa. Dívku, jako by obklopovala aura viditelná jen těm, kteří se nedívají očima, ale srdcem plným čisté a nezkažené víry.

Sepjala jsem ruce a odříkávala další motlitbu. Slova přicházela na jazyk automaticky. Byla jsem mrtvá stovky let a přesto jsem je nezapomněla. Má víra zůstává stále stejně pevná v základech, jako tomu bylo, když jsem žila poprvé. Přesto však něco chybělo. Tím něčím byla boží znamení, která jsem zkrátka v ulicích Londýna nenacházela. Byly to hlasy svatých a hlasy andělů, kteří ke mně za života promlouvali. Pološeptem jsem odříkávala další a další slova, jako bych se snažila přivolat zázrak. Bála jsem se. Bála jsem se toho, že má existence, která je výsledkem nečistých čar pošpinila mě, mou víru, mou celou existenci. Jsem snad zatracená? Jestli zemřu, čeká mě peklo?

Zvedla jsem hlavu a dívala na tu dechberoucí krásu okolo. Lidé si i v tomto století musí víru cenit více, než cokoliv jiného. Tolik chudých v ulicích, kteří nemají střechu nad hlavou. Tolik nemocných, kteří si nemohou dovolit drahou léčbu a přesto, přesto tu stojí tak majestátní kostel. Je to snad z toho důvodu, že si lidé obecně cení víru nadevše? Je to potrava pro srdce, i duši, to jistě, ale kdo se dokáže zřeknout vlastního pohodlí, pro manifestaci své víry? Londýn je plný mučedníků. Jsem tu z nějakého důvodu. Přesto však neslyším ty hlasy, které mě vedly správným směrem. 

"Proč mi neodpovídá? Je to snad zkouška? Nebo důsledek věčného zatracení?" zašeptala jsem nahlas, byť velmi tichým hlasem sama pro sebe.

Dveře chrámu páně byly otevřené jako vždy, tedy až na potemnělé noci. Lidé tak mohli přicházet i odcházet, jak se jim zlíbí. Od toho tady kotel také je. Maják naděje v době největšího temna, nejhlubších pochyb, nejslabších chvil. Téměř dokonalá budova zasvěcena našemu pánu, avšak se stínem, který přebývá uvnitř. Jak tak kráčím dovnitř, míjím věřící sedící v lavicích. Někteří se modlí, jiní tápou, další rozmlouvají ve svém duchu. Kdo jsem já, abych je soudil a říkal jim, co je správné a co ne. Jak správně rozmlouvat s bohem. Ovšem jedna osoba mě zaujala, mladá dívka. Vyzařuje z ní zvláštní klid, skoro až samotná svátost. Chvíli jsem přemítal, zda se přiblížit, ale neodolal jsem. Musel jsem.

"Někdy jen naslouchá. Vyčkává, než nastane ten správný čas, než naše víra uzraje, než dozrajeme my sami." Podaří se mi zaslechnou tichý šepot mladičké dívky, ke které si dovolím přisednout. Samozřejmě ve vší počestnosti, udržuji mezi námi patřičnou vzdálenost. "Někteří tvrdí, že nás víra zachrání. Ale vy vypadáte, že byste ráda nějaké znamení, procházíte si těžkým obdobím?" Nějak se neobtěžuji představit, jednoduše se pustím do konverzace, jako bych dívku znal celý život. Proč? Sám nevím, přišlo mi to tak nějak přirozené.

"Někdy je naše víra zkouškou samotnou. Zkouškou naší trpělivost, naší věrnosti, naší čistoty a oddanosti. Nevzdávejte to, on nás sleduje. Miluje vás, miluje nás všechny, jsme totiž jeho děti. A jednou nás přivítá ve svém království. Do té doby nesmíme sejít z cesty. Musíme věřit." Věnuji dívce drobný úsměv a lehké přikývnutí. Dále už nemluvím, není třeba. Sám propletu prsty obou dlaní, přivřu oči a s hlavou mírně skloněnou se pustím do modlitby, tak jak se to v kostele sluší a patří. Tak aby bůh věděl, že jsem zase na malou chvíli tam, kde patřím.

Hodila jsem očkem po osobě, která si právě přisedla. Byl to pán, který působil sice že je životem patřičně strhaný a jeho výraz ve tváři připomínal toho nejprotivnějšího morouse, jakého si dokážete představit, ale přesto všechno mi neunikly jeho laskavé oči. Nevěděla jsem, proč si ze všech přítomných věřících vybral právě mě, ani proč má potřebu se vůbec ptát na to čím procházím. Ale trocha zájmu ze strany druhých mi může jenom prospět. Třeba je on sám poslem božím, aby mi pomohl za svízelné situace? Povzdechla jsem si. Beatrice mi samozřejmě udělala přednášku o tom, že nesmím dát najevo kým jsem, jinak s vysokou pravděpodobností skončím v blázinci. Cítila jsem však, že tenhle kříž, který nesu na zádech potřebuju alespoň zčásti s někým probrat.
"Bývaly časy, kdy mi sesílal znamení. Věděla jsem, že mi přichystal opravdu těžké zkoušky a neváhala jsem je podstoupit. Ale proč najednou to ticho? Trestá mě. Jsem nečistá bytost, pro kterou už není žádná naděje." zamumlala jsem a zavřela oči. Nejtěžší zkouška mé víry mě stála dokonce vlastní život. Vrátily se mi i vzpomínky na poslední den mého života. Raději jsem šla na smrt, než se vzdát své víry a přesvědčení, ale teď jsem zpátky. Zpátky na tomhle špinavém světě, kde nemám co dělat. Urazila jsem tím, že jsem odpověděla na zavolání, samotného pána boha? Jak by mě mohl pořád milovat, když už nejsem tím kým jsem byla ale nečistým netvorem? Hledám smysl života a naivně si myslím, že když budu konat dobro, tak se snad smiluje? Vážně, jak patetická můžu vůbec být? Jsem parodií na sebe samu.

"Amen." Tiše vypustím z úst a pomalu zvednu víčka, dlaně opět rozpletu a zvídavě se zadívám na dívčinu, která sedí hned po mé pravici. Nechtělo se mi věřit tomu, co právě řekla. Tak mladá a přeci? Neuměl jsem to popsat, bylo to jako volání. Náhlá potřeba zasáhnout nebo něco udělat, třeba jen říct. S mírným povzdechem jsem se opřel o lavici ještě trochu víc a nechal jsem sklouznout plášť na svá ramena, pozorné oko tak mohlo zpozorovat bílý čtvereček v límci mé košile, který mluvil sám za sebe.

"Pokud je tomu skutečně tak, netruchlete. Nezoufejte pro to co už není, radujte se z toho co bylo. Náš pán dobře ví, proč a jak činí. A ani zaslíbení svého života vám nezaručí, že k vám promluví. Věřte mi, něco málo o tom vím." Dovolím si letmý úšklebek jak stočím pohled z dívčiny na jeden ze zdobených křížů hned za oltářem. "Každý z nás má naději, pokud věří. A vy věříte, jinak byste tady nebyla. Nezatracujte svůj život. To, že nyní bloudíte, neznamená, že nenaleznete cestu, po které se máte vydat. Musíte ale věřit." Pokračuji v dialogu. Něco na té dívčině je, ale ani za zlámanou penci nejsem schopen přijít na to, co to je.

"Chodíte zde často? Hledat útěchu v domě našeho pána?" Těknu pohledem opět po dívčině. Neustále si ji musím přeměřovat pohledem, jako by mě hypnotizovala, jednoduše si nemůžu pomoci. "Pokud byste se skutečně chtěla vyzpovídat ze svých hříchů, jelikož nevěřím, že jste nečistá bytost a nic co jste ve svém životě spáchala by vám přivodilo věčné zatracení, mohli bychom se přemístit do zpovědnice." Lehkým gestem pravé ruky poukáži na místnost, kde tajemství zůstává tajemstvím a kde těžká břemena pozbývají na své váze.

"A pokud má někdo v sobě takovou drzost a aroganci, že rozhoduje za samotného boha? Dá se to vůbec odpustit? Vážím si vaší nabídky, ale zatím nemám odvahu mluvit o tom co jsem. Jsem totiž netvor co si nezaslouží kráčet po světě. Možná, že kdybych vám řekla pravdu, měl byste nutkání mě poslat do horoucích pekel, kam bezpochyby patřím." odpověděla jsem tomu neznámému muži, který mi sice nabízel možnost jít ke zpovědi, ale i když jsem měla důvěru v to, že mé tajemství by u něj zůstalo v bezpečí, bála jsem se, že ze sebe udělám lovnou zvěř. Vlastně by to tak bylo správně. Jsem démon z minulosti, který má krev na rukách. Možná jednou najdu odvahu. Ale dnes to nebude.

"Ano, chodím sem často. Naděje umírá poslední, třeba jednou..." dodala jsem neurčitě.

Mluvila jsem v hádankách. Mohla jsem tak alespoň částečně sdílet svou bolest a nastínit mu krizi své identity. Ale zároveň mi přišlo až příliš šílené říct celou pravdu. Měla bych. Jednou řeknu všechno, uleví se mi a pak děj se vůle boží. Tak krátce po druhé šanci na život, se mi ale umírat nechce.
"Děkuji za váš zájem, otče. Cítím se teď mnohem líp. Myslím si, že bůh mi vás seslal do cesty." usmála jsem se vděčně. Má pravdu. Nesmím přestat věřit. Co když je to jenom další zkouška? Co když nejsem ztracená a opravdu tu musím něco vykonat?

"Nemyslím si, že by někdo měl takovou moc a především takovou opovážlivost rozhodovat za samotného boha." Lehce pozvednu koutky. Tato poznámka mě jak pobavila, tak i mírně znepokojila. Na co tím naráží? Působí velmi ztrápeně, přesto trvá na svém. Mírně přivřu víčka a ještě jednou, naposledy, si ji přeměřím pohledem, jako by to snad k něčemu bylo. "Všechno je o víře, stejně tak jako věříte v našeho pána, můžete zkusit věřit i mně, že se to nestane. Ale toto rozhodnutí je čistě na vás. Nikdo vás k němu nemůže nutit. Pokud ještě nejste připravena, bude lepší se k takovémuto řešení prozatím nepřiklánět." Ujistím dívku.

"Nemáte vůbec za co. Od toho tady jsem, od toho tady jsme všichni, služebníci boží." Lehce kývnu na znamení díku a vlastně i rozloučení. "V neděli zde budu mít kázání, pokud se na to budete cítit, dorazte. Rád vás zde uvidím. Jak sama jistě víte, cesty páně jsou nevyzpytatelné." Sám se začnu pomalu zvedat z dřevěné lavice, jak pohledem vyprovázím neznámou dívku až ke dveřím kostela. Je skutečně zvláštní, něčím jedinečná. Na pohled nevinná a přitom tolik mluví o svém zatracení. Že by nás skutečně naše cesty svedl dohromady sám bůh? Bylo to příjemné pomyšlení. Že by se usmál i na mě? Po tak dlouhé době.

Povzdechnu si a narazím brýle na kořen nosu. Bylo to milé rozptýlení, ale nebyl to důvod, proč jsem do kostela přišel. Jen co se vymotám z uličky tvořené dřevěnými lavicemi, zamířím k oltáři a těsně před ním zahnu doprava, do sakristie. Lépe řečeno jen skrze ni. Ke kostelu patří i přilehlé budovy, které jsou právě sakristií spojené s kostelem samotným. Tyto prostory obývají další kněží, sestry a především otec Quintus. Ten má svou vlastní komnatu, až příliš vybavenou na zdejší chudé poměry, pokud byste se ptali na můj názor.
Jak tak kráčím chodbou ke dveřím hlavy zdejší církve, těžce polknu, odkašlu si a třikrát zaklepu na dveře. Na výzvu nečekám, vezmu za kliku a velmi pomalu se skřípáním dveře otevřu. Škvírou se protáhnu dovnitř.

"Pozdrav pánbůh! Otče Quintusi, mohu na slovíčko?"

V místnosti bylo přítmí, pouze ohnivé jazyky, které se proplétaly v krbu, osvěcovaly vše v místnost a rovněž na vše také vrhaly stíny. Příjemná vůně santalového dřeva i teplý vzduch přivítal každého, kdo se odvážil vstoupit do této komnaty. V čele místnosti byl masivní dubový stůl s honosným křeslem, stěny doslova lemovaly vysoké knihovny plné knih. Nechyběla ani obrovská vitráž a obrazy svatých. A v honosném křesle za stolem si hověl otec Quintus. S číší rudého vína v ruce zíral do jakýchsi svitků rozložených na stole. Pouhá jeho přítomnost stačila k tomu, aby se kdokoliv v této honosné místnosti cítil nesvůj.

Otráveně odlepím pohled od svítků a podívám se, kdo mě to vyrušuje. "Aaah. Otec Ezechiel. Máte nějaký důvod k tomu mě vyrušovat?" Roztáhnu jízlivý úšklebek a zabořím se hlouběji do svého křesla, svitky počkají, tohle má přednost. "Prosím, račte dál, když už jste vstoupil bez vyzvání." Upozorním na společenské faux pas. Oh, otec Ezechiel se jich dopouštěl tak často, skoro jako by mi to chtěl usnadnit. Decentně usrknu červeného vína z křišťálové číše, kterou následně položím na stůl, prsty obou dlaní propletu a položím si je na klín.

"Co vás za mnou přivádí, otče? Tápete o čem v neděli kázat? Nebo potřebujete poradit? Jistě víte, že jsem tady pro vás. Jako váš přítel i rádce. Copak byste rád?" Jízlivě vypouštím jednu verbální ránu za druhou. I oči se mi smějí, jak si celou tuto situaci užívám. "Pokud mohu poradit, chudina se zdá být poslední dobou celkem neposlušná, proto bych volil něco o poslušnosti, nebo? Máte snad jiný názor?" Tázavě pozvednu obočí a propaluji otce Ezechiela pohledem. Jen to zkus panáčku, se zlou se potážeš. Tak prosím, jen si zkus mi vzdorovat.

"Nebo?" Zkřivím rty znechucením. "Nebo jdete zase orodovat za ty smradlavé sirotky a jejich rozpadající se barabiznu? Myslím, že tohle téma už jsme jednou probírali." Povzdechnu si a sjedu pohledem ke světlem prosvícené vitráži. "Náš pán miluje všechny, některé má ale radši, jistě to chápete." Pobaveně se uchechtnu, než opět sklopím oči a s napětím vyčkávám, co z toho chudáka vypadne.

"Velice se omlouvám, netušil jsem, že budete rozjímat. Přijměte, prosím, mou upřímnou omluvu." Skloním hlavu, jak za sebou přibouchnu dveře. Pomalu kráčím místností, ale blíže než na dobrých patnáct stop se nepřiblížím. Pomalu se zastavím přibližně ve středu místnosti, ruce spletu v úrovni pasu a pokusím se o mírný přátelský úsměv. Spíše to vypadá jako škleb, ale na tom asi nesejde.

"Děkuji za váš zájem. Je pravdou, že s kázáním drobet tápu, ale troufám si říct, že budete zajisté spokojen. Určitě si vaši radu vezmu k srdci." Přikývnu a naprázdno polknu. Být v přítomnosti otce Quintuse je asi tak příjemné jako pít kořalku, kterou už někdo jednou pozřel a vyzvracel. Bohužel veškeré církevní finance měl na starost on a tudíž jsem bez jeho souhlasu nezmohl vůbec nic.

"Je vidět, že se známe už pěknou řádku let. Hehe." Odlehčím situaci trapným vtípkem, v naději, že to snad pomůže. Zahanbeně sklopím pohled a raději hypnotizuji zem než se dívat na ten jedovatý úsměv. "Vskutku jsem zde v záležitosti výpomoci sirotčinci slečny Milton. Finanční výpomoci, mám-li být přesný." Přiznám barvu, tajit před otcem Quintusem své pohnutky byla jasná cesta do pekel, měl až po čertech dobrý čich na to, o co člověku šlo. "Rozumím tomu, co říkáte otče, ovšem nemohu si dovolit poupravit vaše tvrzení. Náš pán miluje všechny, bez rozdílů." Tohle jsem možná trochu přehnal, ale stojím si za svým! Možná to nebyl tak dobrý nápad, když jsem zde přišel s prosíkem, ale stalo se.

"Kdo jiný by naši víru měl šířit, než ti malí tvorečkové. Zbloudilé ovečky, které hledají svého pastýře. Nemyslíte, že by nebylo od věci, trochu jim v životě ulehčit? Už tak si toho za svou krátkou dobu v tomto světě vytrpěli až až. A ano, náš pán s nimi má jistě své plány a nezapříčinil to, co se jim stalo, bezdůvodně." Pokusím se do toho zaplést našeho pána, třeba to zabere a obměkčí to otcovo neexistující srdce. "Miluj bližního svého." Doplním a seberu všechnu svou odvahu k tomu, abych odlepil zrak od podlahy a zadíval se do těch pichlavých hnědých očí. "Jen si představte, jak by církev v očích londýnských občanů získala na popularitě, kdyby se rozkřiklo, že podporuje chudinu, zvláště sirotky." Ano, takhle na něj musím, zaplést do toho vliv a sympatie veřejnosti. "Přesně proto jsem dnes zde, otče. Jsem zde, abych se vás zeptal, zda byste z dobroty svého srdce neuvolnil jakoukoliv velkou i malou finanční částku pro opravu a chod sirotčince." Předložím svou žádost jasně a bez jakýchkoliv řečiček kolem, už tak jich bylo až až.

Použitá dovednost: Přesvědčování - 3

Otec Ezechiel carried out 4 launched of one FATE :

, , ,

Zatvářil jsem se, jako bych cucal citrón. Ten zatracený drzoun si dovoluje opravovat má slova! Chtěl jsem mu věnovat další uštěpačnou poznámku, ale vzápětí se na mém obličeji usadil jiný výraz. Samolibý. Usmál jsem se jako měsíček na hnoji. Nemusím se vůbec rozčilovat, nemusím ani hnout prstem na toho ubohého psa. Můžu mu naprosto zkazit den jednou jedinou větou. Pojďme na to tedy diplomaticky. 

"Drahý otče Ezechieli, sice se známe pěknou řádku let, přesto však jste pořád naivním snílkem. Víra je důležitá. Milosrdenství bezpochyby také, ale žijeme ve světě, kdy se ho zkrátka a dobře nemůže dostat každému. Musíte pečlivě vybírat, kde má takový luxus smysl. Finanční prostředky nejsou nic víc, než budoucí investice. Investuji do toho, z čeho budu mít užitek. Děravá střecha kostela? O ano, ta by mě trápila velmi. Střecha sirotčince? Ty děti mohou být opravdu šťastné, že nemusí přebývat v ulicích. Nezapomínejte, že cesty Páně jsou nevyzpytatelné. Ostatně nebýt toho strašného požáru, není tu vůbec žádný sirotčinec, nýbrž jenom sídlo zhýčkané londýnské smetánky." pokrčil jsem rameny lhostejně. Chtěl jsem dát najevo, že ta banda malých harantů měla ve svém životě spíš více štěstí, než by mohlo Ezechielovo měkké srdce vůbec postřehnout. Člověk musí být pragmatický.

Použitá dovednost: L’Etiquette - 2

Vypravěč carried out 4 launched of one FATE :

, , ,

Polknul jsem jedovatou slinu, jen co ten svatoušek spustil tu svou. Z jeho pohledu na svět se mi chtělo akorát tak zvracet. Svatouškovství... Tseh! To tak, jen vypočítavost a zisk, nic jiného v tom nebylo. Když si vybavím ta ubohá děcka v sirotčinci a pak tady tohohle zmetka, jak si usrkává ta nejlepší vína ve své teploučké komnatě, zatímco ta drobota žebrá o kus plesnivého chleba. Už dlouhou dobu jsem byl zalezlý ve své boudě a schovával se za poslušnost, už mám toho akorát tak dost!

"Vybírat vůbec nemusíte, drahý otče. Pro všechny je toho dost, to jen kdyby jistá hrstka z celku nebyla tak hamižná, na všechny by se dostalo." Zamračený až běda se pomalu blížím k jeho stolu. Příjemný nebo nepříjemný, nejradši bych mu jednu vpálil. "Vy tomu možná říkáte investice, ale ta děcka mají mnohem větší potenciál, než si uvědomujete. Hned vám to vysvětlím." Teď se jedovatě ušklíbnu na oplátku já a dlaněmi se zapřu o jeho stůl. Zírám mu přímo do obličej, kecám, nejradši bych mu tu hlavu propálil pohledem. "Kdybyste někdy zavítal do ulic Londýna a neschovával se jen v kostele nebo v domě šlechty a na banketech, všiml byste si, jak se na ulici žije. Tohle všechno?" Hodím pohledem po knihovnách a drahých obrazech. "Je to jen pozlátko. Sám jste to řekl, víra je důležitá. A k víře nepotřebujete čtyři obrazy ve zlatém rámu, stačí vám jen jeden." Koutky popovytáhnu ještě víc v pobaveném škelbu, jak sleduji každičký jeho obličejový sval skrze své brýle.

"Jak sám jistě dobře víte, dobrá pověst je k nezaplacení. Ani veškeré církevní bohatství vás nevykoupí ze zlovůle lidu, nedej bůh pak církve samotné. A kde jsem to byl?" Dramatická pauza. "Oh ano, ti sirotci. V ulicích Londýna, tam kde ta děcka žijí, jsou oči a uši všude. A nejsou to jen kapsáři a hromotluci, jsou to právě i tahle malá, bezbranná a hlavně nenápadná děcka, která se protáhnou téměř všude. Vidí toho spoustu, slyší toho ještě víc. Řekněte mi otče, opravdu žijete tak světským životem, jak tvrdíte?" Zamířeno na cíl!

"Určitě by nebylo hezké, kdyby vás "někdo" zahlédl při nějaké nekalé činnosti, jste přeci představitel církve, dokonce i děkan! To by lidé určitě neocenili a co pak církev. Skutečně si myslíte, že se za vás biskup postaví, až vás budou veřejně vláčet špínou?" Na tohle bych si zvykl, jen ať má ten parchant nahnáno. Ze zamračení přejdu do jízlivé ušklebku. "Nuže otče, berte to tedy jako investici. Investici do své pověsti. Když budou mít sirotci dům jako ze škatulky, určitě nebudou mít důvod potulovat se ulicemi a třeba i kolem kostela a slídit kolem. Co vy na to? Máte v tom dostatečný užitek" Dlaně se mi chvějí od vzteku, jak celý v křeči, zapřený o jeho stůl propaluji ty jeho jedovaté oči a čekám, jestli bude mít nahnáno nebo ne.

Myslel jsem, že vyletím z kůže. Jak se tahle hnida vůbec opovažuje mluvit se mnou tímhle tónem? Měl jsem sto chutí toho pitomce seřvat na dvě doby. Nejsem však hlupák, věděl jsem, že na jeho slovech může být víc než jen zrnko pravdy. Ten idiot ani netušil, jaká vzpomínka mi vytanula na mysli. Skutečně jsou tu jisté záležitosti, které jsem zatím nemohl zamést pod koberec. Myslím tím definitivně. Aspoň prozatím. Všeho do času. 
"Upozorňuji vás, že takto se mnou mluvíte naposled." zasyčel jsem a z očí mi šlehaly blesky. Přesto jsem však navenek zůstal klidný. Umím se přece perfektně ovládat. Ten ubožák zcela jistě blafuje a o ničem neví. Přesto všechno však nebudu riskovat. Sáhl jsem do šuplíku a vytáhl měšec. Hodil jsem je směrem k otci Ezechielovi, jako by se jednalo o prašivou kost.
"Doufám, že se celý Londýn dozví o mé štědrosti. Vemte si to a běžte než si to zase rozmyslím!" zavrčel jsem. Nějakou dobu si holt nemohu vyskakovat, ale až odstraním jistý problém, všechno bude zase při starém. A potom, jen se těš! Ještě ti ten tvůj nudný život plný samaritánství opepřím!

Napil jsem se vína a to pořádně zhluboka. Jakmile Ezechiel vypadne, otevřu tajnou skříňku, kde se nachází i něco výživnějšího. Vzdát se svých peněz, to byla ošklivá rána. Díky nim byl život o tolik krásnější. A díky nim mohu spoustu věcí ovlivnit. Zlato otevírá každé dveře. Každý, opravdu KAŽDÝ má svou cenu. A přísahám ti Bože, že tenhle prašivec to pozná na vlastní kůži!

Vřelo to v něm, to bylo víc než patrné, ale nesmím ani o píď ustoupit. Je to buď a nebo! Ten šmejd není zvyklý, aby mu někdo odmlouval, nedej bůh aby se mu stavěl na odpor. Ale tady mě máš, vyžírko! Jen ukaž, co je v tobě. Když přede mě hodí měšec s penězi, nevěřícně jej zkontroluji, jestli se to skutečně stalo. Křeč celého těla i obličeje je rázem ta tam. Chňapnu po měšci a odrazím se od stolu, abych se nemusel již nadále opírat. Není to už zapotřebí.

"Mockrát děkuji, otče. Všemocný dík! Sirotci i veřejnost to velmi ocení." Schovám měšec s mincemi do kapsy kabátu a tak trochu nedůvěřivě kouknu na toho parchanta. Něco skrývá, tímhle se prokecl. Má strach, že by to vyplulo na povrch. Kdyby neměl co skrývat, jednoduše by mě odpálkoval a už v životě bych nesměl vstoupit na půdu tohoto kostela. Ale on má strach. "Doufám, že vás v neděli uvidím na svém kázání. Vynasnažím se, aby se vám co možná nejvíce líbilo. A lidem taktéž, samozřejmě. O ty jde především." Spokojeně se ušklíbnu, jak začnu couvat zpět ke dveřím. "Přeji krásný zbytek dne, otče Quintusi." Rozloučím se, to aby zase nenamítal, že nemám způsoby. Otevřu dveře a snad i popoháněn veškerou negativní energií v místnosti doslova vyplavu ven a zavřu za sebou.

"Tak, to by bylo." Pohladím měšec v kapse kabátu, mince při doteku spokojeně zachrastí. Vzduch z plic vypustím nozdrami jako nějaká saň a celý vyřízený se vydám na cestu domů. "Tohle mě bude v budoucnu stát hodně. Ale co... Musím se zaměřit na to co je a ne na to, co možná bude." Bylo mi více než jasné, že tenhle kousek bude otec Quintus trávit hodně dlouho, pokud ho vůbec někdy stráví. Já ale slavil vítězství, získal jsem peníze pro sirotčinec a zjistil, že ten uhlazený slizký had má tajemství. Cestou napříč kostelem jsem se ještě zběžně rozhlédl, zda nespatřím dívku z dřívějška, ale nebyla tam. Třeba na sebe zase někdy narazíme, možná v neděli, kdo ví.