Londýnský sirotčinec

Bylo tomu už pár dní, co jsem poprvé spatřila světlo nového světa. Pořád mám problém tomu uvěřit a zvyknout si. Stále jsem se v myšlenkách vracela k dlouhému rozhovoru, který jsem vedla po svém probuzení s Beatrice. Řekla toho až příliš, ale přesto jsem nedokázala pochopit její motivaci. Čekala jsem všechno možné. Třeba že mě k sobě připoutá pomocí černé magie a bude mě využívat jako nájemného vraha. Možná mě prodá, ostatně Angličané by jistě zaplatili za možnost popravit Johanku podruhé nemalou sumu. Tuto obavu jsem vyslovila nahlas ale Beatrice se začala smát, jako kdybych jí řekla opravdu dobrý vtip. Mávla rukou ale více se rozhodla mou historii nerozvádět. Skoro mám pocit, že mi dala svobodu, aby se jen tak pobavila. Dokonce mi řekla ať jdu a najdu smysl života.
Vím, že jsem se toulala ulicemi Londýna a pocity radosti jsem střídala s podivným smutkem. Na jedné straně pýcha a noblesa, na straně druhé bída a nemoce. Svěřila jsem se do rokou božích a šla jen tak nazdařbůh. A tehdy jsem objevila ten sirotčinec. Neměla jsem odvahu jít dovnitř, ale každé dítě, které vyhlédlo z okna, nebo si hrálo v zahradě, nemohlo přehlédnout mou přítomnost. Jen bůh sám tuší, proč se na mě ta nevinná kukadla upírala s takovou fascinací.

"Patříš k nám? Budeš si s námi hrát?"

Bylo to zvláštní. Vlastně k nim patřím a nepatřím. Probudila jsem se do světa, ve kterém mí rodiče už nežijí. Do světa, kde nikoho neznám. V důsledku toho se v mém srdci rozrůstala nepopsatelná prázdnota. Tyhle nevinné dětské duše ji však dokázaly zaplnit. Vyprávěly mi o tom, jak ztratily své rodiče. Jiní zase svou rodinu nikdy nepoznali a odnepaměti žili na tomto místě. Byly tu děti, které utekly z továren, kde se k nim dospělí chovali naprosto příšerně. Popisovaly mi dokonce, že v Londýně je více sirotčinců, ale tenhle je pro chudé děti neurozeného původu. Napjatě čekaly, zda kočár projíždějící okolo náhodou nezastaví a ven nevystoupí bezdětný pár, který by si jedno z nich odvezl. Naděje umírá poslední.

A tak jsem chodila poblíž sirotčince téměř každý den. Občas jsem dětem přinesla čerstvé ovoce, protože Beatrice byla velmi štědrá, co se blyštivých mincí týče. Neměla jsem pro peníze stejně žádné využití. Neustále mě nabádala, ať si nechám ušít pěkné šaty a zahodím ten neforemný hábit. K čemu by mi to bylo? Velkou část dne jsem mohla dělat parádu mezi zdravotními sestrami, které se staraly o nemocné. Když jsem měla volno, ráda jsem jej trávila zde, s dětmi. Byly v tomhle světe ztracené stejně jako já. A právě tak proběhl i můj dnešní den. V odpoledních hodinách jsem zamávala na děti ve vestibulu sirotčince. Okamžitě přiběhly. Hrály si se mnou a napjatě poslouchaly, když jsem jim vyprávěla pohádky, které už v dnešních dobách nejspíš nikdo nezná. Ti nejstarší byli fascinováni kordem, který jsem nosila u pasu a žadonili, ať je naučím šermovat. Neměla jsem proti tomu nic, avšak tato čistě bodná zbraň pro mě ještě stále nebyla nástrojem, kterých bych dokázala používat jako prodlouženou ruku, natož někoho učit. Dnešní den utekl jako voda. Děti mi vyprávěly o Londýně, o tom, kde se co šustne a já se tak zase mohla naučit něco víc o novém světě. Už se však začalo smrákat a tak jsem se rozhodla pro dnešek odejít a vrátit se do sídla.

Trvalo to trochu déle, než jsem chtěl a ještě k tomu jsem narazil na pobudy, ale co už. Konečně jsem byl tady! Pohled na tohle honosné sídlo, které pamatuje i lepší časy, mi vždy vykouzlí úsměv na rtech. Když si představím, že tady kdysi bývala šlechta a dnes je to útočiště pro sirotky, cesty páně jsou jednoduše nevyzpytatelné. Jen co zahlédnu zvědavá kukadla za okenními tabulemi, pozvednu pravici a mávám a mávám.

"Krásný dobrý den, uličníci a uličnice. Tak jak se vám tady daří? Nezlobíte moc slečnu Milton? Cooo? Vy raraši!" Nedám se a bráním se co jen to jde všem těm nenechavým ručkám, které patří zvědavé drobotině. Dobře mě tu znají a troufám si říct, že mě děti mají i rádi. Minimálně proto, že jim sem tam donesu nějaký ten drobák, ostatně jako dnes. "Necháš to! Kam strkáš ty ruce, to jsou moje kapsy! Ale když hezky poprosíš." Nikdy nepochopím, jak to ta ženská zvládá. Ano, má tu par dalších pomocnic, ale i tak. "To je správně. Říká se prosím." Pochválím drobnou blondýnku, jejíž jméno si nemohu vybavit a z kapsy vytáhnu jednu minci. "Tady máš, ale neříkej to slečně Milton, zase by mi vyhubovala." Děkuji se už nedočkám a už jen sleduji, jak ta malá rošťanda pádí do domu, zřejmě ukázat ostatním, co dnes dostala.

Po pár minutách se doslova probiju přes nadšení drobotiny a z nádvoří pomalou chůzí dorazím až do zahrady, kde podle dětí má být i slečna Milton. Tu byste si nespletli s nikým, na pohled slušná žena, ale nechodí pro ránu daleko. Tak trochu jako já. No co, škoda rány, která padne vedle. Tahle zahrada mě vždy tak trochu uklidní, je tu živo a i když je tu chaos, je mi tady příjemně. A jak si tak štráduji po zahradě, kolem posezení, spatřím za vysokým dubem dobře známou zástěru.

"Snad se přede mnou neschováváte, slečno Milton. To by mě velice mrzelo." Zavtipkuji, jak pro jistotu obejdu strom, aby mě zdejší domácí mohla zavčas spatřit.

Vskutku skvostné odpoledne. Dnes to hezky vyšlo, proto jsem omladinu vzala ven na zahradu, ať se trochu proběhnou. Lépe pak usínají a to ví všechny dobré matky, není nic lepšího než utahané dítě, které jde spát dobrovolně. I když je tomu třeba někdy trochu pomoct. Spokojeně se procházím po zahradě a sleduji, co ta dítka provádí. Dívky si splétají copy, chlapci se snaží vylézt na strom nebo hrají kuličky. Ale jen co vidím, že kují nějakou kulišárnu, hned je zpražím. Správné vychování je správné vychování, co by si o mě říkali ostatní, kdybych ty výlupky neuměla srovnat.

"Ano Bridget, máš ten věneček moc krásný. Jen počkej, hned ti přijdu pomoct jej dokončit." Vždy mě to tak nějak táhlo k dívkám, asi že jsem sama ženou. Pohlazení a vlídné slovo je mi příjemnější než rány holí. Ale někdy je to třeba. "Ukaž drahoušku, musíš vzít poslední stonek a první a takhle ho proplést, potom ti už věneček bude držet a nerozplete se." Demonstruji dívčině, jak zaplést volné konce květinového věnečku a jen co ho dokončím, s úsměvem jej usadím na její jemné vlásky. "Tak a teď jsi malá princezna, nebo víla?" Usměji se ještě trochu víc a pobídnu ji, aby si šla hrát s ostatními. Když v tom zaslechnu známý hlas. Narovnám se, jak se na dámu sluší a patří a úsměv trochu zmírním.

"Ale kdepak, ctihodný otče. To je taky dost, že se na nás přijdete podívat." Přátelsky si rýpnu a ruce si založím na prsou, aby to vypadalo, že nemám den. Opak je ale pravdou, otce zde vždy velmi rádi vidíme, my všichni. "No copak vás tak zaměstnalo, že si neuděláte čas na ubohé sirotky a mou maličkost? Snad ne nějaké světské povinnosti. Nebo už vás církev někam poslala?" Ubohý otec, jeho situaci dobře znám, ale nemůžu ho jen tak přivítat s otevřenou náručí. Ne potom, co se tady víc jak týden neukázal. "Víte co, radši mi to ani neříkejte. Prostě pozdravte děti a... a tak." Nezmůžu se na víc, jelikož musím mít oči a uši všude. Stačí na chvíli polevit a některé z těch kvítek něco rozbije nebo si ublíží.

"No jo, ostrá jako vždy. Já věděl, že mi má absence jen tak neprojde. Ale nic se nebojte, ctihodná matko. Už jsem tady a rozdávám radost a minc... Ehm.. milé úsměvy. Taky vás jedním obraduji, co říkáte?" No jo, zase ta její nátura. Jen co se objevím, hned mě sejme. Pak se může divit, že se tady delší dobu neukážu. Nevědět, že je to vše z dobrého přátelství, možná bych z ni měl i drobet strach.

"To víte, matko, člověk se musí pořád vzdělávat a něco sepisovat. Vždyť co je větší bohatství než znalosti a vědomosti. Neučíte to náhodou i vy své ratolesti?" Pobaveně se poušklíbnu. "A to ani nebudu zmiňovat, že mě po cestě sem málem okradli! Šílená čtvrť, ve které sídlíte. Opravdu šílená!" Vtipkuji dál a tak trochu se povznesu i nad své dnešní eskapády. "Ale teď vážně, konec legrace." Mírně zvážím a odkašlu si, abych tomu všemu dodal na důležitosti. "Jak se vám daří? Co sirotčinec, je všechno v pořádku? Potřebujete něco, co bych mohl zařídit?" Slečna Milton moc dobře ví, že zde nechodím jen pod záminkou příjemného rozhovoru, ale taky proto, abych se ujistil, že mají zdejší děti vše potřebné.

"Cestou jsem koukal, že střecha na pravém křídle by snesla trochu oprav. Co vy na to? A co uvnitř, pořád zatéká z koupelny nebo už je to v pořádku." Svůj upřímný zájem nikterak neskrývám. Slečna Milton moc dobře ví, že ve mě má oporu a bude-li to jen trochu v mých silách, udělám maximum proto, abych zajistli prostředky či cokoliv jiného, co bude zapotřebí.

"A propos... Když už jsme u toho. Jak si vede mladý pan Baker? Doufám, že zase netropí vylomeniny. Minule jsem mu pořádně promluvil do duše, ale asi toho bude ke zkrocení toho raracha zapotřebí mnohem víc, než jen vážné rozmluvy." Člověk by neměl mít oblíbence, kněz už vůbec ne, ale ono se to těžko dělá. Přirostou vám k srdci a dřív než se nadějete, držíte nad nimi ochrannou ruku a snažíte se je varovat, aby se sami nepřipravili o život. Tenhle klučina je pro mě velmi drahý. I když je to uličník první třídy. Pamatuji si dokonce ještě i den, kdy ho do sirotčince přivezli. Byl tak slabý, ale dokázal se ze svého žalostného zdravotního stavu vylízat a teď brázdí ulice Londýna, ač ho hubuji já i slečna Milton.

"Proboha, to mi ani neříkejte. To už dnes člověk nemůže pomalu ani vylézt na ulici, aniž by se ho někdo nepokusil okrást? Neprovedli vám ti pacholci nic?" zděsila jsem se naoko možná víc, než ve skutečnosti. Pravdou bylo, že vzhledem k celkovému úpadku společnosti to nebylo ničím výjimečným. Přesto mě však pokaždé zasáhne, pokud se dozvím, že se s něčím tak nepříjemným a nebezpečným musel potýkat někdo koho znám. Kdyby krádež byla to nejhorší, ale nikdy si nemůžete být jisti, zda na vás nějaký zoufalec nevytáhne nůž, pokud mu svůj měšec neodevzdáte dobrovolně. Ano, tato čtvrť je opravdu šílená a kdybych mohla, odstěhuji celý sirotčinec i s dětmi někam, kde bude bezpečněji a i pro oko malebněji. Občas se utěšuji tím, že děti musí zkrátka a dobře poznat i tu drsnou stránku života, aby až tento sirotčinec opustí, nebyly bez milosti pohlceny krutostí našeho světa. Nevinnost je krásná věc, avšak naivita může zabíjet.

Právě jsem se chystala promluvit si o stavu naší střechy, ale v tom okamžiku přišel nejvyhlášenější uličník v celém Londýně. Zcela evidentně tu něco nehrálo. Za normálních okolností by nás nejspíš oblažil nějakou přisprostlou říkankou, nebo se vrhnul po otci Ezechielovi a začal škemrat o sladkosti, nebo alespoň o trochu pozornosti.

"Ale kdeže, však znáte to. Ale musím se přiznat, že divadélko dvou kapsářů jsem skutečně nečekal. Inu, pořád se mám čemu učit." Mávnu už nad tou nepříjemností rukou a lehce se pousměji. Jak tam tak stojíme, zády se opřu o strom a tak trochu pokukuji, co se děje kolem, které dítko dělá co a v tom!

"My o vlku a vlk na zahradě! Pěkný den, pane Baker." Přidám na hlasitosti, aby tomu výlupkovi bylo více než jasné, že zdravit se prostě a jednoduše musí. Tripp byl dnes ale velmi zamlklý, u něj velmi nezvyklé chování. Přeměřil jsem si ho od hlavy až k patě pohledem, ale nenašel jsem nic, co by mě na první pohled znepokojilo. Rovněž jsem zachytil i pohled slečny Milton. Mírně a velmi nenápadně jsem přikývl. Jen co se chlapec přiblížil dostatečně blízko, odrazil jsem se od kmene stromu a už jsem ho rafl za rameno a zatáhl ho mezi mou osobu a slečnu Milton.

"Copak, copak? Dnes jsi nějak extrémně zamlklý. Co jsi zase vyvedl? Hmm? To ti nestačilo, že jsem ti promlouval do duše už minule?" Snížím se tak, abych klučinovi koukal z očí do očí ve stejné úrovni. "Tak spusť, co jsi zase vymňoukl?" Trvám jsem na svém, jelikož se mi chování malého uličníka ani za mák nezamlouvalo.

Problémový mladík zjevně nebyl rád. Bylo mu na očích zatraceně hodně vidět, že by byl radši jinde. Bohužel mu nezbývalo nic jiného, než čelit podezíravému pohledu slečny Milton a otce Ezechiela. Čert aby to spral! Jeho kýžený cíl byl tak blízko, a přesto tak daleko. 


"Mi toooo... Ňák neni dobře..." zamumlal jsem a uhýbal očima. Doufal jsem, že z toho vyváznu a nechají mě jít. Ale možná jsem touto svojí reakcí vzbudil ještě víc podezření. Když se mi otec Ezechiel podíval do očí, mohl si všimnout dvou celkem zásadních věcí. První byla ta, že můj obličej pobledl ještě více. Orosilo se mi čelo ledovým potem. Evidentně jsem tedy nepředstíral zápal švindlu. Další vcelku podstatnou věcí, byl podivný zápach, který se ze mě linul. No a pokud by ani v tom okamžiku otec Ezechiel nepoznal o co jde, tak dým stoupající z kapsy u kalhot hovořil zcela jasně. Kouřil jsem doutník. Jenže jsem nevěděl, že se nešlukuje. V důsledku toho jsem se vydatně překouřil a proto mi bylo zle. Nevěděl jsem, jestli ze mě něco vyletí dříve horem, či spodem. Spěchal jsem směrem na toaletu, ale čím déle mě budou zadržovat, tím větší je pravděpodobnost, že se ztrapním v přímém přenosu.

Hlavní problém byl však ten, že mi evidentně hořela kapsa v důsledku nedostatečného típnutí doutníku.

Jak jsem se zadíval na chlapce zblízka, všiml jsem si, že mu opravdu není dobře. Bílý jako stěna, čelo orosené. Začal se o mě pokoušet strach a tak jsem nebohého chlapce začal vyšetřovat, po zdravotní stránce samozřejmě. Dlaň jsem mu přiložil k čelu, teplota nikde! Ale barva v obličeji jaksi chyběla.

"Tobě je špatně, že je to tak, Trippe. Co jsi dělal? Nebo si tě někdo podal, že ty jsi zase špicloval někde v uličkách?!" Snažím se tomu všemu přijít na kloub, jak sleduji pobledlého klučinu, kterému je snad ze vteřiny na vteřinu hůř a hůř. Najednou mě do nosu praštil nehezký odér. Na malou vteřinu jsem se zarazil a následně nasál onen odér z plných plic. Cítím kouř! "Co to?!" Vypadne ze mě, jak s chlapcem cuknu, aby se otočil. Už to dokonce i vidím! "Tady v kapse! Ty sis zase hrál na pana dospělého, co?!"

Nečekám ani okamžik a strčím prsty do chlapcovy kapsy, abych vytáhl ještě žhavý doutník. Kouknu na doutník, na Trippa, na doutník, na Trippa a nakonec na slečnu Milson. "Tak tady máme příčinu! Nejen, že ti málem uhořel zadek, ale pořádně jsi to přepískl a je ti teď pod psa, co?" Lehce zamračeně se kouknu na slečnu Milton a chlapce propustím ze svého sevření. "Je to na vás, matko. Trest je ve vašich rukou, ale vzhledem k tomu, jak vypadá, si myslím, že to už je to trest sám o sobě." Abych chlapce opravdu nehezky potrestal, potáhl jsem si z původně jeho doutníku a kouř mu vyslal přímo do tváře. "Nebo chceš ještě?" Nabídnu Trippovi dalšího práska.

Spráskla jsem ruce, když jsem viděla tu díru v kalhotách a ohořelou kapsu. Ten kluk mě jednou přivede do blázince. Co kdyby nám podpálil celý sirotčinec?!
"Trippe! Ty si nemůžeš dát pokoj! To není den, abys nevyvedl nějakou lumpárnu! Říkala jsem ti tolikrát, že doutníky a alkohol jsou metla lidstva! Škodí zdraví!" chvíli jsem zůstala stát jako opařená. Ta dnešní mládež začíná s těmito nesmysly čím dál dřív. Co z nich jednou vyroste? Začala jsem přemýšlet jakým způsobem mu dát za vyučenou, aby už nikdy tuhle hloupost neopakoval, nicméně otec Ezechiel měl asi pravdu. Když jsem tak chlapce pozorovala, nejspíš se opravdu vytrestal sám víc, než mu je milo. Jestli mi řekne, že toho opravdu lituje a nemíní tenhle přešlap opakovat, tak to snad přejdu důkladnou promluvou do duše. Teď abych si dělala starosti o to, kdo mu tohle neřádstvo podstrčil a jestli toho moji chlapci neschovávají někde ještě mnohem více.

Nad celou touhle situací jsem se nemohl nesmát. Chápejte mě správně, spíš jsem jen pozvedl koutky a snažil se své pobavení skrýt, ale nebyla to úplně dokonalá přetvářka. Zhrození slečny Milton a rychlý úprk i se zavlažením záhonu byla krásná třešnička na pomyslném dortu v podobě dnešního odpoledne. Natáhl jsem před slečnu Millton paži, kdyby za ním snad chtěla vyrazit.

"Pokud budu čerpat ze svých vlastních zkušeností, bude teď potřebovat být chviličku sám." Pobaveně pronesu k ženštině a pomalu stáhnu ruku k pasu, pro jistotu ji hned schovám do kapsy. "Pokud to takhle přehnal, bude mu špatně ještě i zítra. Proto bych mu teď dopřál klid, ale výchovu tady máte na starosti vy." Nabídnu svůj názor, ač jsem o něj nebyl požádán a ještě zaostřím na záhonek, který to odnesl. "No... Snad to květiny přežijí, nic tak hrozného se snad nestalo. Jen to bude asi chtít spláchnout kýblem vody, nebo tak něco." Nyní mi už koutky ujedou a v mé tváři jde vidět jasný pobavený úšklebek.

"Takže vidím, že se u pana Bakera žádná změna k lepšímu nekoná. No nevadí, má před sebou ještě dlouhý kus cesty. Snad si z něj ostatní nebudou brát příklad." Pohledem sjedu ostatní drobotinu na zahradě, než se zadívám na slečnu Milton. "Nuže, kde jsme to byli, než nás ten neřád vyrušil? Oh, ano! Jak je na tom sirotčinec?" Zopakuji důrazně otázku a zvědavě pokukuji po slečně Milton, zda přijde s něčím novým.

Neměla jsem slov. Chvíli jsem jen tak koukala s otevřenou pusou. Naštěstí tu byl otec Ezechiel a jenom díky němu jsem byla schopná se uklidnit. Je pravda, že raději nechci být u toho, až si Tripp pořádně uleví. Trochu mi dělalo starosti, že cíl jeho cesty je opravdu daleko. Inu snad mu jeho rychlé nohy pomohou i v tomto případě. Zavrtěla jsem hlavou a rezignovaně si povzdechla.
"Máte pravdu. Ten rozkošný andílek se vytrestal sám mnohem víc, než je mu milo. Připravím mu silný čaj a... Susan! Ne, teď prosím nechoď k záhonům, ušpiníš se ano? Ach, kde jsme to skončili... no ovšem. Pravdou je, že oprava koupelny byla sice úspěšná, ale dům jako by byl snad zakletý. Sotva něco opravíte, hned se něco jiného pokazí. S tou střechou máte pravdu otče. Naštěstí místnost, která je nejvíce zasažená není příliš vytížená. Holt musíme během vyučování dávat pozor a nezakopávat o kýble." usmála jsem se. Brala jsem to sportovně. Když už nic jiného, máme střechu nad hlavou a to je pro velkou část londýnského obyvatelstva neobvyklý luxus. Měli jsme k dispozici velké prostory, které kdysi bývaly honosné. Když si jen vzpomenu na to, z jakých podmínek přijely mé první děti. Jsem vděčná za to co máme. Ti nebozí sirotci byli zvyklí přežívat na ulicích, nebo barabiznách sotva připomínajících lidské obydlí.

"Nedělejte si s tím prosím hlavu. Děláte toho pro nás až příliš. Myslím, že bych mohla požádat o příspěvek od města. Slyšela jsem, že uvolnili nemalou část peněz aby zvelebili ten překrásný park. Proč by někdo jenom váhal s vyčleněním prostředků na nebohé sirotky?" usmála jsem se, ale přesto možná byl v mém hlase cítit nádech hořkosti. Pravdou je, že jsem poprosila o finanční dotaci už před nějakou dobou a zůstávala jsem bez odpovědi. Neztrácela jsem však naději a optimismus. Jednou byly lepší časy a někdy zase horší. Tu a tam se mi podařilo díky kontaktům sehnat ochotného řemeslníka, který pomohl za částku více než symbolickou. A což třeba pan doktor Hinne? Kolikrát přijel v noci, aby pomohl srazit horečku nemocnému dítěti a nic za to nechtěl. Byl tedy občas ve svých metodách a chování trochu kontroverzní, ale pokud máte omezené finance, nemůžete si právě vybírat.

"To uděláte asi nejlépe. Stejně mají štěstí, že se o ně staráte zrovna vy." Vyseknu poklonu a pozvednu dlaň, ve které doposud svírám čmajznutý doutník. Zkontroluji, že už skutečně vyhasl a poté jej schovám do kapsy. "Zbavím se toho po cestě zpět." Ujistím dámu, snad aby si nemyslela, že ho dojedu nebo tak. Tohle už mám dávno za sebou.

"Hmmm, naprosto rozumím. Tomu kýblování dokonce víc, než si myslíte." Hořce se poušklíbnu, ale o své vlastní děravé střeše ani nepípnu. Bylo by to nemístné. I tak mi ale stav budovy sirotčince radost příliš nedělá. "Je od vás šlechetné, že jste vděčná za to co máte. Však to víte, doba je zlá a mít střechu nad hlavou je víc než dost." Zanotuji, i když asi nezním dvakrát přesvědčivě.

"Nic neříkejte, slečno Milton. Oba dobře víme, že každá ruka, každá mince i každá zmínka se cení." Na malou chvíli se odmlčím, poškrábu se v plnovousu a zahledím se kamsi do země. Asi takhle uvažuji poměrně dlouho, jelikož mě z hloubání vyruší až slečna Milton, která se ujišťuje, zda jsem v pořádku. "Oh ano, ano! Pardon, trochu jsem se zamyslel, jak z téhle svízelné situace ven." Ujistím ji, že jsem v pořádku a lehce nakrčím čelo.

"Mohl bych zkusit zatlačit na církev, ale... Oba dobře víme, jaké je mé postavení v tomto městě. Dokud je tady otec..." Ani nechci vyslovovat jeho jméno. "No to je jedno, jednoduše zkusím a uvidím. Za zkoušku přece nic nedám, že?" Pokusím se o vlažný úsměv. "Přinejhorším mohu zkusit sehnat sponzory ve zdejším klubu. Bůh ví, že nejsem obchodník ani vyjednávač, ale třeba při mě bude stát." Nabídnu další alternativu. Snad ještě méně lákavou než tu první. "A mezitím se vy můžete pokusit vytřískat něco z města." Spiklenecky po slečně Milton mrknu.

"Vidíte to... A já si říkám, jaké mám štěstí, že mohu být v jejich přítomnosti. Jsou naše budoucnost a těžko bych hledala smysl života v něčem jiném, než ve starosti a výchově budoucí generace." pravila jsem poněkud zasněnějším tónem, než jsem původně zamýšlela. Těžko se však můžu ubránit, i když mi z těch výrostků občas jde hlava kolem. Jakmile dojde zmínka na toho... my víme koho, zavrtím hlavou a mávnu rukou.

"Vím, vím, nic mi nemusíte vysvětlovat. Je to s ním velké trápení a nedokážu si představit jak pro vás musí být těžké být svědkem něčeho takového." dodala jsem chápavě. Věděla jsem, že otec Ezechiel je skutečným služebníkem božím a navíc osobou, která má srdce na správném místě. Přesto však už ve světě bývá zvykem, že u moci a na vrcholu potravního řetězce bývají predátoři bez zábran. Mé srdce to naplňovalo smutkem a pocitem křivdy, ale rozhodla jsem se ještě nevzdávat naděje. Udělám vše proto, abych byla otci Ezechielovi nápomocná, byť v tuto chvíli nemůžu udělat nic jiného, než jej slovně podpořit a vyslechnout. Bohužel však není typem, který by se příliš svěřoval, aby to snad nevypadalo, že si stěžuje, když k tomu zdánlivě nemá důvod.

"Vidíte... ten nový klub. Prý si tam lidé pomáhají a navzájem se respektují bez ohledu na jejich původ, či barvu kůže. Možná by se tam skutečně našel štědrý sponzor, který by nám pomohl. No, ale z dobroty srdce a zdarma to asi dělat nebude, že?" věnuji otci Ezechielovi zářivý úsměv. Ano, je to naivní myšlenka, ale i kdyby se mu povedlo získat i jednorázový skromný dar, nebo uspořádat sbírku, pak kdo ví. 
"Děkuji vám za starost a příjemné povídaní. Teď už raději půjdu zkontrolovat toho našeho novopečeného uživatele tabáku. Doufám, že vás uvidím dřív, než mi na hlavě vyraší první šedivý vlas!" dodám napůl žertem a napůl vážně. Už už ale musím utíkat, protože to vypadá, že si malá Sára rozbila koleno.

"Jste skutečně člověk na správném místě, Bůh vám žehnej! Máte pravdu, každé vaše slovo je velká pravda." Přitakám a uznale pokývnu hlavou. Skutečně je to člověk na svém místě, nevím o nikom, kdo by dokázal zvládnou tolik malých rarachů s takovou grácií jako právě slečna Milton. A ještě je při tom všem dokáže i vychovávat, tedy většinu z nich. Kdyby takoví lidé byli i v církvi, to by bylo něco, panečku. Ale vzhledem ke svým zkušenostem bych si nejradši odplivl, to se ale v přítomnosti dámy dozajista nehodí.

"Uvidíme, slečno. Zkusím a uvidím, třeba se na nás usměje štěstí a dopadne to dobře. Pokud ne, jsou i jiné cesty. A oba dobře víme, že cesty Páně jsou nevyzpytatelné." Pokusil jsem se situaci alespoň trochu zaobalit. Říct na plnou hubu, že jsem prostě a jednoduše vyvrhel, nebo spíš pes, kterého si diecéze drží na hodně krátkém vodítku, by asi ničemu nepomohlo. A to by byla jen diecéze, to jsem ještě nezmínil otce Quintuse, to byl skutečný trn v patě. Škoda každého dobrého slova na takového zástupce církve. Tak jako tak mě setkání s ním nemine, jsem zvědavý, co vytasí tentokrát.

"Zní to až příliš dobře na to, aby to byla pravda. Ale naděje umírá poslední a štěstí přeje připraveným." Zavtipkuji, pokouším se situaci co nejvíce odlehčit. Oba moc dobře víme, jaké šance oba máme na to, abychom zajistili sirotčinci nějaký větší finanční obnos. "Nic se nestrachujte, není nic, čeho byste se musela bát. Já se o sebe umím postarat a pokud to pomůže dětem, velmi rád se někomu zaváži." Mírně se zazubím, což opravdu běžně nedělám. Další známka toho, jak moc v háji jsme.

"To já vám děkuji za zpříjemnění odpoledne. A nebuďte na pana Bakera příliš tvrdá, je sám svým katem, alespoň protentokrát. A nezapomeňte spláchnout ty záhony, jen pro jistotu." Dovolím si lehkou provokaci, jak sleduji odchod slečny Milton. "Nic se nebojte, jen co seženu finanční pomoc, jsem tady jako na koni!" Ujistím dámu na odchodu a pozoruju ji ještě dlouhou chvíli, než zmizí v budově. Kéž by existoval nějaký jednodušší způsob, jak jim pomoci. Ale co se dá dělat, budu muset zatnout zuby. Jen co vyrazím ze zahrady, zatarasí mi cestu šest prťat, každé s nataženou dlaní. Zpráva o tom, že rozdávám mince se tentokrát rozkřikla velmi rychle. Každému tedy vložím do dlaně drobák a ještě než se stihnou rozutíkat do všech směrů, všem kladu na srdce, aby mě nepráskli. "Ne že to na mě povíte slečně Milton! Ta by mi dala za uši! Jo a taky by vám ten peníz zabavila." Nu co, malá lež ještě nikoho nezabila. A pokud pomůže mi samotnému před jistou smrtí skrze facku slečny Milton, jsem ochotný udělat protentokrát výjimku. Na chodníku ještě jednou okometricky zkontroluji stav budovy a lehce si povzechnu. S chutí do toho, půl je hotovo! Další zastávka - kostel, sídlo otce Quintuse.

Pachatel se vrací na místo činu! V mém případě spíš mrtvola. Procházka byla vskutku skvostná, kdyby do mě ovšem jakýkoliv gentleman či dáma jen nechtíc vrazili ramenem, sesypal bych se na zem jako domeček z karet. Buď to a nebo bych vrhnul! Ale zdravé londýnské ovzduší mi dodalo to, co jsem potřeboval a kromě mrtvolné barvy a nejistoty při chůzi jsem mohl působit jako téměř slušný občan Londýna. Při vstupu na pozemek sirotčince jsem znejistil. Ten virvál, který pocházel buďto z budovy nebo ze zahrady, začal lehce zhoršovat mou bolest hlavy, která už byla téměř ta tam. No, co se dá dělat.

"Dobrý den, slečny!" Pozdravím trojici dívek, které hrají plácanou na schodech. "Myslíte, že byste byly tak nesmírně laskavé a oznámily slečně Milton, že dorazil otec Ezechiel?" Zazubím se na dívčiny, až se sám divím, jak mi to jde. Jen co jedna z dívek zuřivě přitaká, kývnu na znamení díku a vzdálím se zase do bezpečné vzdálenosti. Dovnitř dnes rozhodně nepůjdu, záhony jsou blíž tady. Jak tam tak postávám a rukou v kapse žmoulám měšec s mincemi, nemůžu se ubránit pocitu, že toho budeš ještě pěkně litovat. Ještě víc, než dnes ráno.

Děvčata odběhla. Netrvalo dlouho a na prahu budovy se objevila slečna Milton. Elán a dobrá nálada jí zjevně nechyběly. Měla toho tolik na práci, ale děti dnes byly až podezřele hodné. Samozřejmě mladou slečnu neopustila ani její všímavost a tak když spatřila otce Ezechiela a jeho nazelenalý obličej a kruhy pod očima, ihned ji napadlo, že s ním není něco v pořádku. Věnovala mu tázavý pohled a oslovila jej.

"Dobrý den, otče Ezechieli. Copak se vám stalo? Vypadáte jako chodící mrtvola. Snad nejste nemocný? Nechcete jít dovnitř a dát si šálek čaje?" nabídla jsem zuboženému knězi alespoň drobnou pomoc. Možná se stalo něco zásadního, protože jsem očekávala, že nás svou návštěvou poctí zase až za bůhví jak dlouhou dobu. To by mu bylo podobné. Za mými zády se ozýval smích a vískot. Děti byly opravdu dnes nezvykle hodné, ale také pořádné hlučné.

Kolem sirotčince se dnes moc lidí neprochází, což je asi dobře. Ujistím sám sebe, jak sleduji pouliční (ne)ruch, mezitímco čekám na příchod slečny Milton. Musím to rychle sfouknout a pak zase hurá domů do bezpečí. Nikdo nechce vidět kněze s kocovinou, ani já bych se nejradši neviděl. Jen co zaslechnu známý hlas, otočím se na patě.

"Hehe... To víte, noci v Londýně umí být někdy krušné." Poškrábu se na zátylku a koutky mírně pozvednu. Jen na chvíli, hned co se zase ozve bolest hlavy, asi vyvolaná smíchem nebo já už fakt nevím, stáhnu koutky zase dolů a mírně zakroutím hlavou. Velmi pomalu nutno podotknout. "Jste moc laskavá, ale dnes budu muset vaší nabídku odmítnout." Pohledem sjedu ze slečny Milton na děti za ní a obočí stáhnu k sobě, objeví se nehezká vráska. Musí být tak hluční?!

"Včera jsem vám dal slib a sliby se mají plnit. Takže mě tady máte, skoro jako na koni. I když to bych dnes asi neriskoval." Zatrhnu tenhle opravdu špatný nápad hned v zárodku a pravici s měšcem mincí vytáhnu z kapsy kabátu na světlo světa. "Jak jsem slíbil. Mělo by to stačit na opravy a zbytek využijte dle vlastního uvážení." Natáhnu pravici ke slečně Milton. Rád bych si i dnes užil její společnosti, ale mírná indispozice mě nutila vzít nohy na ramena, jak nejrychleji to jen půjde.

Noci v Londýně? Co tím asi myslí? Zkoumavě jsem si otce Ezechiela změřila pohledem. Jelikož mi neunikne opravdu nic, viděla jsem i jak se šklebí, když jedno z dětí začalo vesele vískat. Tady někoho bolí hlava? Kdyby to nebyl oddaný služebník boží, pak bych si myslela, že se včera příšerně opil a teď trpí kocovinou. To samozřejmě ani v nejmenším nepřipadalo do úvahy. Takovéhle tělesné neřesti nemohou nad vůlí otce Ezechiela zvítězit. Ani omylem!

Než jsem se stačila podivit, co to tedy má znamenat a otázat se, jestli náhodou netrpí horečkou, vytáhl ze záhybů kabátu měšec plný mincí. Nevěřícně jsem na něj zírala. Opatrně jsem jej převzala, jako bych se snad bála, že je to celé jenom iluze. Pohlédla jsem dovnitř a nevěřila vlastním očím. Je tohle možné?
"Otče Ezechieli? Jak jste to dokázal? Nevím co říct a jak vám poděkovat. Tohle určitě bude na opravy stačit a ještě zbyde na spoustu dalších věcí, co ty děti potřebují. Já... vám děkuji, děkuji mnohokrát. Snad vám to mohu jednoho dne oplatit."
Zůstala jsem v šoku. Byla jsem sice optimista, ale také realista. Myslela jsem si, že budeme shraňovat peníze minimálně měsíc a pak se nám podaří opravit alespoň tu nejproblematičtější část střechy. A postupně se dostane i na další opravy. Ale tenhle obnos se postará o kompletní opravu pravého křídla.
"Neříkejte mi, že ten... víte kdo má přece jenom slitování s těmi nebohými dětmi?" svitla mi jiskřička naděje, že dokonce i Quintus má něco jako svědomí.

S příjemným pocitem radosti a zadostiučinění slečně předám měšec mincí a ruku opět schovám zpět do kapsy kabátu. I lehký úsměv mi hraje na rtech. "Řekněme, že metody, které jsem použil k získání této finanční pomoci nebyly úplně světské, ale troufám si říct, že mě za to náš pán neodsoudí." Jen když si vybavím včerejší návštěvu kostela, přejede mi mráz po zádech. Za tohle vše to ale stálo.

"Nic mi nedlužíte, ba naopak. To my jsme vašimi dlužníky, jelikož se staráte o tolik hladových krků a ještě s grácií." Pochválím slečnu Milton. "Cokoliv mě za mé jednání čeká, je jen můj vlastní problém." Úsměv najednou zhořkne a změní se v úzce staženou linku. "Slitováním bych to úplně nenazval." Pobaveně se uchechtnu. "Ale s čistým svědomím mohu prohlásit, že dozajista pochopil, jakou funkci tento sirotčinec zastává. Drží děti z ulic hezky pod jednou střechou, již brzy neděravou." Zanotuji si. Prohlašovat své vítězství na otcem Quintusem byla sladké, snad to nebude mít hořký konec.

"Teď, pokud mě omluvíte, odeberu se zpět do svého bytu a tak budu doufat, že opět chytnu barvu a třeba i něco sním." Trhnu rameny, jelikož vážně netuším, jestli to vyjde či ne. Ale budu doma, tam si z ostudy kabát neudělám, stejně už jsem jeden kabát měl, na sobě pochopitelně. "A jen ještě než půjdu, co pan Baker? Lepší, měl divokou noc?" Stejně jako já? Pomyslím si. Kdyby se dozvěděli o tom doutníku! To by bylo, schytal bych ji zleva zprava. Ta by sedla!

Raději jsem se nevyptávala, co myslí tím, že jeho metody nebyly úplně světské. Nedokázala jsem si představit, jak velice nepříjemný rozhovor za sebou má. Kdykoliv jsem viděla Quintusův úlisný úsměv, běhal mi mráz po zádech. Na každém jeho úsměvu bylo znát, že si je velmi dobře vědomý své moci a že si ji patřičně užívá. Představa toho, že se s ním musím bavit a nedej bože ho o něco žádat mi přišla naprosto nemožná.
"Doufám tedy, že nebude dělat dusno. Jistě se svého zlata vzdával jen velice nerad. Ještě jednou děkuji. Děti budou nadšené. To rozmisťování kýblů po podlaze je už dávno přestalo bavit." mile se usměju. 
"Co se pana Bakera týče, myslím si, že dostal cennou lekci a pěkně dlouho si dá pokoj. Moc toho nenaspal. Dnes ještě zůstal v posteli a je celý zničený. Mám takové podezření, že nezůstalo jenom u doutníku." zatvářila jsem se naoko nazlobeně, ale je pravdou, že mi ho vlastně bylo celkem líto.  
Náhle začnu mávat. Za zády otce Ezechiela přichází dvě osoby. Jednou z nich je malá holčička, kterou velmi dobře známe. Žije v sirotčinci už třetím rokem. No a druhou postavou je trochu záhadná, ale přesto laskavá dívka se dlouhými vlasy spletenými do copů.
"Tak doufám, že je ti lépe. Pojď, dovnitř. Musím vám všem něco důležitého říct. Joan, děkuji, že jsi ji doprovodila. Vážně mi to pomohlo ušetřit hromadu času. Teď, jestli mě omluvíte, jsem potřebná zase jinde." věnovala jsem Joan a otci Ezechieli poslední úsměv na rozloučenou a chytila malé děvčátko za ruku. Poté jsme se otočily k odchodu v případě, že po nás již nikdo nic nechtěl.

Opětovala jsem mávání slečně Milton. Jak jsem se přibližovala ke dveřím sirotčince, došlo mi, že osoba, která si s ní celou dobou povídá, je mi poněkud známá. Byl to beze všech pochybností ten kněz, kterého jsem střetla v kostele. Něco mi však nehrálo. Vypadal až neuvěřitelně zničeně.
"Nashledanou." pravila jsem směrem k vychovatelce a ráčila se mít k odchodu. Bylo mým zvykem udržovat si odstup. Nikdy jsem nepřekročila práh sirotčince, zdržovala jsem se spíš venku a hrála si s dětmi, které zrovna šly ven. Slečna Milton si však pochopitelně mé přítomnosti všimla a začala ji akceptovat. Věřila dětské intuici. Pokud si vás ti malí raraši oblíbí, pak je velká šance, že i slečna Milton vás bude považovat za důvěryhodné. Postupně jsme se dávaly do řeči víc a víc. Jakmile to bylo možné, snažila jsem se vypomáhat. Svůj čas jsem věnovala především práci v nemocnici, která byla psychicky velmi vyčerpávající. Jakmile jsem se objevila tady, veškerá tíha ze mě spadla. Skoro jako bych před něčím utíkala a snažila se sama sebe udržet zaneprázdněnou.
"Dobré odpoledne." pravila jsem směrem k otci Ezechielovi. Možná jsem na něj zírala trochu více, než bylo vhodné, ale vážně mi přišel poněkud přešlý.

Zmínky o původním majitely hromady mincí přejdu jen mávnutím ruky, už se k tomu nechci vracet. "Kýble si už schovejte jen pro případ, že by to zase někdo přepískl. A nebo pokud některé z dětí onemocní." Doplním pro jistotu své tvrzení, abych nevypadal jako někdo, kdo takto smýšlí o sirotcích. Po nahlášení stavu pana Bakera se spokojeně poušklíbnu a přikývnu. "Rozumím, ale řekla jste to sama. Rozhodně se vytrestal sám." Neubráním se lehkému úsměvu na rtech. Ovšem, ač velice nerad, soucítím s ním. Možná jsem to nepřepískl tak jako on, ale rozhodně jsem svou hranici překročil.

Už se mám k odchodu, když se zarazím a jen přes ramenou kouknu, na koho že to slečna Milton volá a komu děkuje. Na nebohou dívčinu, tu starší, zůstanu pohledem až příliš dlouho viset. Doslova mě učaruje. Odchod se tedy prozatím odkládá na... malou chvíli? "Eh... Dobrý odpoledne i vám." Kývnu hlavou a potupně zírám do země. "Je tomu skutečně tak, zrak vás neklame. Nejsem dnes ve své nejlepší formě." Naváži nesmělý oční kontakt a ač bez barvy v obličeji, pokusím se o alespoň náznak přátelského úsměvu. "Vypomáháte v sirotčinci? Slečna Milton se o vás nezmínila." Sonduji zvědavě, možná až příliš. "I když je pravda, že poslední dobou jsem své návštěvy zde mírně zanedbával." Přiznám barvu.

Věnuji tomu zdrchanému morousovi tázavý pohled. Vypadá, jako kdyby včera vypil lahev whiskey a překouřil se silnými doutníky. To ale přece není styl zábavy, který by někdo jako on vyznával. Nebo se pletu? Rozhodla jsem se toto téma dále nerozmazávat.
"Joan Abigail." dodala jsem trochu off-topic. Ale přišlo mi vhodné se představit, byť pod falešným jménem. Začínala jsem věřit na osud. To, že jsem potkala tohohle kněze v krátkém čase podruhé, je určitě znamení od Boha. Nebo je to maximum, které mi může vzhledem k mé ubohé a nečisté životní formě vůbec seslat.
"Slečna Milton mě zná teprve krátce. Vlastně jsem s ní vůbec nechtěla mluvit. Děti mi jako společnost bohatě stačily. Ale jednoho dne za mnou přišla. Nečekala jsem, že bude tak milá a otevřená vůči někomu cizímu." smutně jsem se pousmála. Těžko říct, proč jsem od dospělých lidí čekala jenom to nejhorší.
"Nechci vás zdržovat, nevypadáte vůbec dobře." střelila jsem krutou pravdu přímo do jeho obličeje. Krutá upřímnost bylo takové mé poznávací znamení. Málokdo snesl něco takového poslouchat. Není divu, že jsem se stala tak trochu asociálem.

"Otec Ezechiel!" Vypadne ze mě automaticky. Možná jsem se už představil možná taky ne. Paměť ani mozek mi teď nefungovali úplně na sto procent. Automaticky mi vylétla pravice, ale když jsem pocítil jistou rozpačitost, ihned jsem pravici opět stáhl a schoval do kapsy.

"Ah tak... Takže jste ve městě krátce?" Dojde mi, jak neslušně se vyptávám a ihned s tím přestanu. "Promiňte, že se tak vyptávám. Je to neslušné. Nemusíte odpovídat." Pokusím se napravit škody způsobené svou neomaleností. "Jen... Ve vaší přítomnosti si nemohu pomoct." Zadívám se dívčině do očí, jen na malou chvíli. Nechceme přeci, aby to bylo další nezdvořilé gesto. Nad zmínkou o preferencích společníků jen pozvednu obočí a tázavě na Joan pohlédnu.

"Vězte, že zde není laskavější ženy než slečny Milton. Pokud ale trávíte čas se zdejšími dětmi, rozhodně bude dobré ji o tom informovat." Neodpustím si poukázat na jistá pravidla a především slušnost, která by se měla dodržovat. I pokud jste ve městě noví. Až studená sprcha ve formě zhodnocení mého zevnějšku mě přiměla sklapnout a poraženecky opět sklopit pohled k zemi. "Máte pravdu... Asi bude lepší, když se pomalu vydám zpět do svého bytu."

Byla jsem zasypána dotazy. Čím více slov mi říkal, tím víc potichu jsem byla. Jako bych snad analyzovala každou větu zvlášť. Odmlčela jsem se na pár okamžiků, než jsem konečně formulovala odpověď, kterou jsem měla na srdci.
"Ano, jsem ve městě krátce a ano, slečna Milton je velmi laskavá a také ví, že s dětmi trávím čas. Jejímu orlímu zraku jsem nemohla unikat příliš dlouho. A ne, vaše otázky nejsou neslušné." podívala jsem se otci Ezechielovi přímo do očí. Má tvář zůstávala poněkud bez výrazu. Těžko říct, co jsem si o něm myslela. Připadal mi poněkud zmatený. Asi je toho na něj až příliš.
"Víte, pořád přemýšlím o tom, co jste mi řekl v kostele. Pomohlo mi to nalézt útěchu. Za to děkuji. A jestli se nebudete zlobit, půjdu kus cesty klidně s vámi, stejně teď nemám žádnou další práci." dodala jsem. Můj dojem byl takový, že ho z nějakého důvodu na své druhé životní cestě potřebuji. Jen čas ukáže, jestli z něj bude můj soudce a kat. Teď je však příliš brzo na to si s tím lámat hlavu.

Mírně zaskočen dívčinou reakcí a především tím, že na ni má slova natolik zapůsobila, že je zmiňuje i dnes, na ni zůstanu tupě zírat. "Co přesně vás ukonejšilo?" Zeptám se zvědavě. Třeba se mi dnes poštěstí a Joan bude sdílnější. Rozhodně jsem na ni nechtěl tlačit. Bylo více než patrné, že toho za sebou měla hodně a pravděpodobně pro ni nebylo lehké o něčem takovém mluvit.

"Doprovodíte mě?" Lehce se uchechtnu a hned toho lituji, opět se ozývá hlava. A dokonce i žaludek, prý už je krajíci chleba smutno a uvítal by nějakou společnost. Trapně si zmáčknu břicho, jak žaludek spustí tu svou. "Musím vypadat opravdu příšerně, když mě chcete doprovodit, i když jen kus cesty." Vytočím se, abych byl svému ženskému protějšku po levici. "Nabídl bych vám rámě, ale asi to není úplně vhodné. Až po vás." Pokynu dlaní a stejným tempem kráčíme bok po boku.

"Pokud jsem vás včera alespoň částečně uklidnil, považuji náš rozhovor za velice zdařilý." Poškrábu se ve vousech a těknu pohledem po Joan. "Někdy jednoduše klopýtneme, to je vlastně i můj dnešní případ." Zazubím se a narazím si brýle na kořen nosu, jelikož mírnými otřesy způsobené ne úplně ladnou chůzí pomalu ale sklouzávají stále níž a níž. "Dnešní setkání mě jen utvrdilo v tom, že pro vás naděje rozhodně je. Věnovat se dětem a nic nechtít na oplátku." Roztáhnu vřelý úsměv ve snaze v dívce rozdmýchat alespoň sebemenší pocit vlastní hodnoty.

Co přesně mě ukonejšilo? Složitá otázka, na kterou není jednoduché odpovědět. Stačí však naslouchat svému srdci a odpověď naleznu velice snadno.
"Víte že ani nevím? Ale mám pocit, že naše setkání byl osud." pravím a věnuji mu úsměv, kterým říkám v podstatě všechno důležité. A věřte mi, že nejsem typ, který se usmívá často a nad každou zbytečností.
"Musíte to mít někdy opravdu těžké. Lidé se vám svěřují s věcmi, které by nikomu jinému neřekli. Občas vám z toho musí být až fyzicky špatně, není to tak? Víte, myslím si, že jestli jednou najdu odvahu někomu říct, jakých hříchů jsem se dopustila, budete to právě vy. Je to ode mě vlastně hrozně sobecké. Budu stejná jako ti ostatní. Zavalím vás svými starostmi a obavami." dodám zamyšleně. A že by to vydalo na tlustou knihu všechny ty špatnosti, co jsem napáchala. A ty, kterých se teprve dopustím. Raději na to nemyslet. Jestli ale nechci umřít, nebo způsobit příšerný masakr, budu se muset poohlédnout po nějakém způsobu obživy.
"Máte pravdu i v tom, že vypadáte vskutku příšerně. Jestli jste klopýtnul, tak mi dovolte udělat to nejmenší co dokážu a sice dohlédnout na to, že nezkolabujete v nějaké špinavé uličce plné pochybných existencí." pravila jsem už zase se zcela vážným výrazem ve tváři. Slova, kterými mě konejšil v tom kostele mi stále zůstávala v paměti. Cítila jsem potřebu mu tuhle laskavost oplatit, alespoň nějak.

"Osud, říkáte? To mi lichotí." Od upřímného smíchu se začne jiskřit i v mých očích, což možná není tak patrné, jelikož se tak děje za skleněnou oponou kulatých brýlí. Bylo milé, že to Joan vnímala takto. Spousta lidí ke knězi takto mluvila, berou jejich prezenci za něco nadpřirozeného. Nebo načasování společného setkání. Prostě a jednoduše věří, že se to tak mělo stát. Boží plán, jak to někteří nazývají. Nad složitostí své profese se lehce pousmívám a mlčím. Až po delší chvíli prolomím tíživé ticho.

"Každý si volíme svou cestu. A každý také na této cestě čelíme jistým překážkám. Někdy je to těžké, někdy je to neúnosné, ale je to součástí mé cesty." Osvětlím trochu pohled na mé povolání a tak nějak se pokouším nedělat si z toho hlavu. "Fyzicky špatně?" Zopakuji lehce zaskočen a kroutím hlavou, jak se snažím vybavit si, zda se mi toto někdy přihodilo. "Tak to vás asi bohužel zklamu, tak špatné to asi ještě nebylo." Zablýskne se mi v očích. "Někdy jsme sami svým nejhorším nepřítelem, tajemství jsou jako jizvy na duši a pokud je necháme, začnou se šířit." Zafilozofuji a zahnu do jedné z postranních uliček.

"Velice si cením toho, že jste si ke sdílení svých trápení vybrala právě mě. Ale pokud by vám to bylo nepříjemné, v kostele naleznete i další kněze. Jen... Ne všichni jsou tak úplně... čistí?" Skoro se ptám sám sebe, jestli je tohle ten správný výraz. Ale varovný signál to rozhodně Joan předá a to prozatím stačí.

"Víte... sobeckost je velmi zvláštní pojem. Pokud bude mít pekař nadbytek housek a nebude se chtít rozdělit s hladovými, je to ten nejhorší sobec, jakého si umíte představit. Ale pokud někoho trápí jeho skutky a místo toho, aby se o své břímě, nebo třeba i o jeho část, podělil, zůstane ve svých chmurách a bude trápit jak sebe tak později i své nejbližší... Nemyslíte, že je lepší, být v tomto případě trochu sobecký a jednoduše požádat o pomoc či vyslechnutí někoho jiného?" Zvídavě pohlédnu na svůj drahý doprovod.

"Heh... O mém stavu bych se nadále radši nebavil. Jednoduše není každý den posvícení." Shrnu svůj hrozivý zevnějšek. "Děkuji za váš zájem a pomocnou ruku, přiznávám, ač nerad, že pro jednou je to velice příjemná změna." Ocením gesto nesmělé dívky. Vskutku příjemná změna. A opět zahnu do další z postranních uliček.