pro John Delaney Fri Aug 05, 2022 1:53 amVzhled a osobnost
John na první pohled nevypadá jako malý člověk, a to přestože se svojí výškou blíží k průměru z těch nižších hodnot, kompenzuje to totiž jeho atletičtější a robustnější stavba těla, která se o to víc vykresluje díky skutečnosti, že John nosí především upnutější košile a perfektně sedící oblečení obecně. Rozhodně v něm ale nelze nalézat vizáž typického tvrďáka či bouchače, a to zejména kvůli jeho mladě vypadající tváři a naprosté absenci jakýchkoliv vousů. Jestli mu vousy opravdu nerostou či si je dokáže tak perfektně oholit, ví pouze on sám, jelikož v celém Londýně neexistuje živáčka, který by mohl potvrdit či vyvrátit existenci vousů anebo aspoň knírku Johna Delayneho. Navzdory svému babyfacu z něj však dokáže jít neskonalý respekt, u slabších povah či cizinců dokonce strach, mnozí to přisuzují převážně pronikavému pohledu jeho modrozelených očí, které podle báchorek z podsvětí mají moc dostat druhého do neuniknutelného transu. Byť tvář je holá, skalp mu pokrývají povětšinou upravené dozadu sčesané kadeře světle hnědých až tmavě blonďatých pramenů vlasů. Obecně se dá považovat za pohledného mladíka typicky mužských rysů, to však jen pokud ho neznáte. Dále má vedle výše popsaného ještě jednu unikátnost související s jeho vzhledem. Nosí a nikdy na veřejnosti nesundává své černé kožené rukavice, důvod je všem neznámý.
Je slušným člověkem? Záleží asi na úhlu pohledu. Kdyby dostali různí lidé, kteří s Johnem přišli do styku, za úkol ho svými slovy krátce charakterizovat, zřejmě bychom dostali spleť různých názorů, které by se mnohdy i vylučovaly. To vyplývá z Johnova postavení, které mu nedovoluje přistupovat ke každému stejně a zároveň i z nálady, kterou John zrovna oplývá. Náladovost je totiž jeho silnou charakterovou vlastností a tím také slabou stránkou. Ve chvílích, kdy je chladný, což je tedy povětšinu času, lépe mu to myslí, je schopen plánovat a řídit svůj byznys daleko snáze. Jsou však okamžiky, kdy se mu někdo dostane pod kůži a John následně poleví, uvolní se a dokáže působit na protějšek také občas jako člověk, dokonce i milý člověk. Za dočasné charisma klaďase ale potom platí svou jinak strojovou soustředěností a schopností taktizovat, vkrádá se tak šance toho, že se něco pose*e. Protože si John svou slabou stránku moc dobře uvědomuje, respektive tu část, kdy dokáže pookřát, velmi často se při takovém jednání přistihne a chybu se bezodkladně snaží napravit. Takže se vám může stát, že v jednu minutu hovoříte s přátelským chlapíkem a v druhou pak s někým, kdo působí, že vámi zcela opovrhuje, pokud mu nejste zrovna k užitku. Za běžného provozu je to pak cílevědomý člověk, který se nebojí dosáhnout svého za použití manipulace a lstí, snaží se, aby byl za každé situace právě on v sedle. Je to snílek a hráč, jež se v případě neexistence vhodnějších možností nebojí vložit all-in i na tu nejhorší kartu, pokud pro něj případný zisk na pomyslných miskách vah převažuje risk. Přestože začal úplně na dně, vidí se vysoko, jak jen je možné dohlédnout... vlastně možná právě proto. Jeho charakterové vlastnosti a s tím spojená reputace mu vysloužily v podsvětí přezdívku "Krkavec", před jejíž tajemností a osobou přezdívku držící se nejeden obyvatel Londýna třese.
Životopis
John byl od mala hravé vesnické dítě, jehož jedinou povinností bylo objevit se vždycky doma včas na oběd a večeři, protože riskovat hněv matky, která se celý den pitvoří s jídlem pro čtyři další hladové krky, si rozhodně ani troufnout nechtěl. Samozřejmě, že v rámci fungování rodinné farmy přiložil ruku k dílu, kde zrovna bylo potřeba, stejně jako jeho starší bratr Edward a dvojče, sestra Eleanor. To však malý John nebral jako povinnosti, nýbrž jako zábavu, byl pracovitý a nesmírně ho naplňovaly výsledky jeho počínání, nově zbouchaná dvířka od kurníku či zryté řádky pole, to byla doslova slast pro oči a klid na duši. John své sourozence miloval z celého srdce, Edward pro něj byl vzorem správného vůdce a Eleanor jeho druhou polovičkou, pro kterou by byl ochoten dojít až na samotný okraj světa. Právě s Eleanor často snili o všem tajemném a nepoznaném, o vesmíru, o kouzlech, ale především o temných a ďábelských bytostech. Oba měli pro strach uděláno, býti křesťany, až příliš často si koledovali o trest shůry svými pochybnými rituály opravdu jen pro otrlé povahy. Tyto choutky však Johna a Eleanor o to více stmelovaly. Matka to měla se všemi těžké, ale svou roli hlavního pilíře rodiny splňovala dokonale… co by si bez ní počali. Starý White asi chlastal už dlouho, ale John si závažnost rozpadu osobnosti svého otce začal uvědomovat až před nastupující pubertou. Ne, že by s tím do té doby něco svedl, Edward se o nápravu otce snažil už léta, ale marně, a tak se radši chopil jeho role v rodině, což naštěstí fungovalo. Otce se naučila rodina ignorovat, místy ho asi nesnášeli, ale furt to byl táta a manžel a to se těžko zapírá. I když Eleanor nejednou namítala, že by otce nejraději obětovala. Na kolik bylo normální v tomto věku podobně vtipkovat a vtipkovala vůbec? Nad tím se John raději nepozastavoval.
Jedno léto však starého Whitea popadl druhý dech, dal se zčista jasna dokupy, přestal prakticky ze dne na den pít a najednou z něj byl zase ten milující manžel a táta, na kterého je v nesnázích spoleh. John, ani nikdo z rodiny tenkrát nechápal, jak je to možné a co se stalo, ale z otce najednou sršila jakási aura odhodlání a pozitivity, která sytila i všechny kolem. Najednou mu šlo všechno od ruky a co se rozhodl udělat, to se mu podařilo. Pak se to vše zvrhlo ráz na ráz. Otec se rozhodl celý statek prodat a se získanými penězi se společně s celou rodinou přesunout na blind do Londýna se snem odstartovat vlastní podnik, vyhlášenou londýnskou tavernu. Ať to byl plán sebebláznivější, rodina neměla možnost nic namítat, otec za nimi přišel s pytlem peněz a z místa, kde celý život vyrůstali, je v podstatě okamžitě vyhnali noví majitelé.
Nechybělo málo a John by otci konečně po dlouhé době zase přišel na jméno, ale tímhle krokem tuto možnost zcela zazdil. John se s tím dokázal popasovat, Edward jakbysmet, ale matka byla zprvu tuze nešťastná a co teprve Eleanor, ta se s tím vyrovnat nedokázala nikdy. A to ani potom, co se stalo něco nečekaného. Nově otevřená hospoda “The Golden Rule” se stala naprostým trhákem už během prvního měsíce svého fungování. Byznys vzkvétal a celá rodina White na tom měla svoji zásluhu, stejně jako na fungování starého statku, avšak starý otec to celé držel pod taktovkou a pod jeho rukávy nedokázal nahlédnout ani Edward. John si tak poprvé přičichl k bohatství, k luxusu, o kterém si doposud nenechal ani zdát a zalíbilo se mu to, začal se zajímat o byznys a možnosti, jak a kde lze vydělat více peněz. Každou drahou novotou se však vzdaloval své milované sestře, kterou bohatství a s tím související změny v chování odpuzovaly, o to víc, když se snobsky začal chovat už i její nejmilejší bratr.
Jednou si nahoře, jednou dole. Tomuto pravidlu se nedokázala vyhnout ani rodina White. S rostoucím úspěchem se totiž v Londýně zvětšuje i pomyslný terč, který nosíte denně na zádech.
John se probudil ke zvuku praskajících trámů pod výhní plamenů, jež pohlcovaly celou hospodu včetně horního obytného patra, kde rodina bydlela. Jak mohl něco takového zaspat, však plameny už si vzaly celý dům za svůj? Spustil se mu dusivý kašel z přibývajícího kouře v místnosti, neorientoval se. Žhár byl natolik intenzivní, že měl pocit, jakoby se mu oči v důlcích roztékaly, kouř a světlo z plamene nenapomáhaly. Konečně se prodral několika popadanými ohořelými prkny téměř ke dveřím, které směřovaly ke schodům, k jediné cestě ven. Tu se dveře rozrazily. “Johne!” křikl s úlevou v hlase Edward a k Johnovi několika rychlými kroky přiskočil popadavšíc ho za ruku. Za jeho zády se však propadl strop a obrovský trám zaterasil východ. Johnovi se z nedostatku kyslíku zamotala hlava, černobílé rozostřené vidění ještě předcházelo neodvratitelné tmě.
Ach, ten puch, ten nevydržitelný smrad, který se Johnovi usadil v nose, ale sám ho nedokázal identifikovat. Ještě dřív než otevřel oči, zbytky včerejší večeře se mu hnaly jícnem nahoru, zadržel to. Přes hlavu měl kus látky, zřejmě kabátu, který ze sebe nedokázal ze své pozice sundat, jelikož ležel pod tíhou čehosi rosolovitého, co pohlcovalo i všechny jeho končetiny. Snažil se tedy uvolnit a neznámou hmotu opatrně odsouvat, odstrkovat od sebe a uvolnit se z jejích spárů. Nebylo to přitom lehké, jelikož se mu prsty do neznámé struktury bořily jako do želé, přičemž ale občas narazil pod povrchem na tvrdé části, které po zatlačení hnuly s větší částí masy. Po necelé minutě se mu ze sebe podařilo povlak dostat, konečně si mohl sundat i látku z hlavy a opatrně vstát na nohy. Rozhlédl se kolem sebe, plameny ještě dohořívaly, vše bylo zničeno a jemu došlo, že to nebyla jen noční můra. “Eleanor! Mami!... Edwarde…” chtěl křičet, ale spíše tiše hlesl. Jakoby ho udeřil blesk, ztuhl a vzápětí se roztřásl, jeho pohled pomalu směřoval k dlaním, na kterých ještě teď cítil zbytky toho, co se ze sebe ještě před pár okamžiky snažil dostat. Slzy mu vytrskly z očí, cuknutím se ohlédl jen na okamžik na to, co už jen vzdáleně připomínalo lidské tělo. Ze zpustošené taverny se ozval zoufalý a děsivý dětský výkřik a potom už jen následný dupot nohou, které se snaží uniknout něčemu, co už bude navždy jen o krok za nimi.
V novinách stálo, že se z vyhořelého The Golden Rule podařilo extrahovat dohromady tři těla, které sice nebylo lehké identifikovat, ale s největší pravděpodobností patřila manželům Whiteovým a jejich nejstaršímu synovi Edwardovi. V některých místech byl požár tak intenzivní a nezanechal po sobě téměř nic, že vyšetřovatelé prohlásili za mrtvé i Johna s Eleanor, přestože se jejich těla nikdy nenašla. Reportér nezapomněl zmínit nepřehlédnutelný nápis, který byl křídou vepsaný do dlaždic před hospodou. “The Golden Rule, „Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim. “ (Bible, Tob 4,15)” Výtisk těchto novin společně s kupou dalších sloužily Johnovi jako podestýlka pod drobným mostem vedoucím přes úzký kanál v zapadlé uličce průmyslové čtvrti Londýna. Po útěku se nedokázal vrátit zpátky, nedokázal vlastně vůbec nic. Zpočátku snad jen z pudu sebezáchovy se potuloval ulicemi a kradl jídlo na trzích a v krámcích, aby přežil. Bylo jen zázrakem, že ho z podmínek, ve kterých žil, nepostihla spála nebo jiná zákeřná nemoc, která by pro něj s největší pravděpodobností znamenala pomalou a bolestivou smrt. Hrůzné vzpomínky na onen večer ho provázely každý den, celou noc, často nemohl spát. Navzdory tomu si neustále pročítal zmiňovaný výtisk novin, snad nechtěl zapomenout? Nebylo tomu výjimkou i oné noci, kdy si pod svitem úplňku odraženého na hladině kanálu pročítal článek dokola a dokola. Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim… Těla Johna a Eleanor White nebyla nalezena… Eleanor! V tom se prudce narovnal do tureckého sedu, zašmátral po svíčce a sirkách, které si zrovna dneska obstaral a následně svíčku zapálil. Dále jeho levačka sáhla po menším noži a pak bez ostychu zabořila čepel do dlaně pravé ruky, přičemž rovným svižným řezem otevřela ránu, ze které se spustil umírněný proud krve. Na kamennou desku před sebou následně pomocí své krve načmáral symbol připomínající pěticípou hvězdu a rozhořelou svíčku umístil doprostřed okultistického znaku. Zavřel oči, zhluboka se nadechl a myslel jen na jediné, na svou drahou polovičku. Rty se mu roztáhly do úsměvu plného klidu a uvolnění, svíčka po pár minutách zhasla vlivem nezvykle silného poryvu větru. John semkl zkrvavenou dlaň a otevřel oči s tváří plnou odhodlání, s druhým dechem.
Šlo o sestřinu radu, pakt s ďáblem, má rod Whiteů druhý dech v krvi, o uvědomění se či o prosté šílenství? K čemu vlastně onehdá došlo, ponecháme zapředené tajemstvím. John se od té noci začal těmi nejostřejšími lokty prodírat londýnským podsvětím, vůči jakékoliv morálce a dobrotě byl dočista slepý. Byl čas soustředit se na sebe. Začal jako kapsář, později si troufl i na větší krádeže, až se dostal k těm největším zpropadenejm sviňárnám. Neexistovalo zločinu, ke kterému by si alespoň nepřičichl, to i díky tomu, že ho brzy naverbovali do jednoho z londýnských gangů, k Vránám. Seznámil se tak s lidmi, kteří operovali ve stejné branži a moc dobře si každého zapamatoval, teda jen pokud dokázali být byť jen trošičku k užitku. Častější podávání rukou ho donutilo pořídit si kožené rukavice, které prakticky nesundával… nesnesl dotyk své dlaně na holou kůži druhých. Zanedlouho si vybudoval reputaci stínu, který zvládne téměř cokoliv a na každou práci či přání dokáže sehnat ty správné lidi. Snad jen pohledem dokázal zmanipulovat leckoho, aby následně konal právě v Johnově zájmu. Nejprve ho všichni znali jako Johna Delaneyho, své rodné příjmení používat nemohl, John White byl totiž mrtvý. Brzy se mu však v podsvětí, i za jeho hranice, začalo přezdívat Krkavec. Své okultní hrátky sice úspěšně držel pod pokličkou, ale mnozí stejně nezávisle na tom šuškali, že je přinejmenším posluhovačem Satana, když už ne samotným zplozencem. Nevadilo mu to, dokud to vyvolávalo respekt a strach u nepřátel, nechával podobné historky volně šířit éterem. Svými výkony oslnil i tehdejšího bosse Vran, asi padesátiletého Alfreda Kremmera, který z něj udělal svou pravou ruku. John během několika let vystoupal přesně tak, jak si kdysi stanovil.
“Sedni si, Johne,” pokynul mu Alfred s širokým úsměvem od ucha k uchu a sáhl po kříšťálové karafě s nahnědlou tekutinou, jež si doposud hověla vedle dvou nízkých skleniček na stole vůdce Vran. Alfred si nechával donášet denně jen tu nejlepší whiskey, kterou vždy přeléval právě do této karafy, potrpěl si na ní.
John jen pokýval hlavou a beze slova se posadil do příjemně nadýchaného koženého křesla, na jeho tváři také mírný úsměv, však téměř nastal čas slavit. S emocemi to nikdy moc nepřeháněl, takže i mírný úsměv mohl skrývat velké nadšení. V tu chvíli už před Johnem přistála sklenice s nalitou tekutinou, Alfred nalil samo sebou také pro sebe a posadil se do svého šéfovského křesla naproti Johnovi, dělil je pouze honosný pracovní stůl jako na každém jednání.
“Skvělá práce s těmi parchanty z východu! Že se nepoučej… rozjet si podnik na území Vran a neplatit za to?!” uchechtl se pohrdavě a nevěřícně zakroutil hlavou, “ale takovýhle šílenci se asi vždycky najdou, což?” Poslední část svého výkladu spíše zabrblal s nedočkavým pozvednutím sklenice vzhůru.
“Nic náročného, Alfrede, stačilo na to pár zkušenejch chlapů,” John také pozvedl sklenici pohybem značícím lehké přiťuknutí vzduchem a zakončil své vyjádření vyslovením přípitku, “tak na lepší zítřky. Na Vrány.”
“Na Krkavce!” Alfred se znovu typicky chraplavě zachechtal, pak už na nic nečekal a otočil do sebe celou sklenici, přesně tak, jako ho to John za ta léta jejich setkávání naučil, až se z toho stala taková tradice. Polkl možná příliš rychle, a tak se vzápětí slabě zakuckal. Poté nadzvihl překvapeně obočí, John totiž sklenici držel stále před sebou. Úsměv se Alfredovi svraštěl nejprve do zamračení, poté se úplně zkřivil do bolestné grimasy. Chtěl ze sebe vydat hlásku, ale namísto toho se ozývaly pouze sýpavé vzdechy, chytil se za krk ve snaze zbavit se svírajícího pocitu v hrdle.
John se stále stejným mírným úsměvem jako na počátku jejich jednání položil sklenici, vstal z křesla a obešel pomalými kroky pracovní stůl až ke knihovně za Alfredovými zády. Cíleně sáhl po knize knih a několika pohyby posledních článků prstů, zahalených v kožených rukavicích, nalistoval příslušnou stránku. Pohlédl přitom na dusícího se Alfreda v křesle, kterému k přechodu na druhou stranu chybělo už jen několik posledních okamžiků. „Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim… The Golden Rule.“
Vrány měly nového vůdce. John se kromě vedení byznysu a hledání nových výzev i nadále intenzivně zaobíral okultismem. Po odplatě bylo jeho novým posláním odkrývat tajemnou roušku temnoty tohoto světa přesně jako by si to přála Eleanor. Jeho novým možná troufalým snem snem bylo pak Eleanor přivést zpět.
Aspekty
Krkavec
Šéf zločineckého syndikátu
Kožené rukavice
Nevyzpytatelný
Pro strach uděláno!
Dovednosti
Krkavčí pohled 5
Psychická houževnatost 3
Špinavý boj 3
Okultismus 2
Krkavčí pohled
Jedná se o dovednost, která Johna "Krkavce" Delaneyho definuje, a která se výrazně podepsala na jeho dosavadních úspěších v životě. Nejedná se o žádnou magii ani hypnózu, i když to někteří tvrdí se zarytým přesvědčením. Je to pouze jakási neuchopitelná aura jeho osobnosti, kterou tak silně vyzařuje. Zřejmě by se dalo hovořit o unikátním typu charismatu, jež přitahuje a inspiruje ty, kteří se ho naopak nezaleknou.
Psychická houževnatost
Johna Delaneyho dnes už jen tak něco nerozhodí. Od požáru v hospodě jeho rodiny, respektive od pomyslného druhého dechu, po kterém začal zase žít, se nenašlo nic, co by s jeho psychikou zásadně hnulo. A že si od té doby zažil kupu sr***k, které by mnohé možná i upoutaly na lůžko. Máloco ho dokáže kriticky překvapit. John si s ranami osudu zkrátka umí poradit, čelí jim s lehkostí a mnohdy je dokonce tvoří.
Špinavý souboj
Ze syna anglického sedláka, který nejlepší mládežnická léta strávil dýcháním sazí z průmyslové oblasti Londýna, asi už nebude samuraj. Veškerým fintám, zákeřnostem a účinným technikám podsvětí pro případy, kdy se holt člověk z daného už nevykecá, se naučil právě na ulici prostřednictvím své gaunerské kariéry. V současnosti se už aktivně nějakým soubojům příliš nevěnuje, od toho má Vrány, ale co se v mládí naučíš... na výsluní potřebuješ jako sůl.
Okultismus
Nadpřirozeno, tajemno, neznámo i temno, to vše je pro Johna už od útlých let obrovskou zálibou, byť byla Eleanor v okultních praktikách oproti Johnovi velmistr, ani on nezůstává pozadu. Zvídavost a notorická záliba jeho sestry ho vždy hnaly k tomuto poznání kupředu. Pakliže rozpozná užitek některých praktik, využije toho.
John na první pohled nevypadá jako malý člověk, a to přestože se svojí výškou blíží k průměru z těch nižších hodnot, kompenzuje to totiž jeho atletičtější a robustnější stavba těla, která se o to víc vykresluje díky skutečnosti, že John nosí především upnutější košile a perfektně sedící oblečení obecně. Rozhodně v něm ale nelze nalézat vizáž typického tvrďáka či bouchače, a to zejména kvůli jeho mladě vypadající tváři a naprosté absenci jakýchkoliv vousů. Jestli mu vousy opravdu nerostou či si je dokáže tak perfektně oholit, ví pouze on sám, jelikož v celém Londýně neexistuje živáčka, který by mohl potvrdit či vyvrátit existenci vousů anebo aspoň knírku Johna Delayneho. Navzdory svému babyfacu z něj však dokáže jít neskonalý respekt, u slabších povah či cizinců dokonce strach, mnozí to přisuzují převážně pronikavému pohledu jeho modrozelených očí, které podle báchorek z podsvětí mají moc dostat druhého do neuniknutelného transu. Byť tvář je holá, skalp mu pokrývají povětšinou upravené dozadu sčesané kadeře světle hnědých až tmavě blonďatých pramenů vlasů. Obecně se dá považovat za pohledného mladíka typicky mužských rysů, to však jen pokud ho neznáte. Dále má vedle výše popsaného ještě jednu unikátnost související s jeho vzhledem. Nosí a nikdy na veřejnosti nesundává své černé kožené rukavice, důvod je všem neznámý.
Je slušným člověkem? Záleží asi na úhlu pohledu. Kdyby dostali různí lidé, kteří s Johnem přišli do styku, za úkol ho svými slovy krátce charakterizovat, zřejmě bychom dostali spleť různých názorů, které by se mnohdy i vylučovaly. To vyplývá z Johnova postavení, které mu nedovoluje přistupovat ke každému stejně a zároveň i z nálady, kterou John zrovna oplývá. Náladovost je totiž jeho silnou charakterovou vlastností a tím také slabou stránkou. Ve chvílích, kdy je chladný, což je tedy povětšinu času, lépe mu to myslí, je schopen plánovat a řídit svůj byznys daleko snáze. Jsou však okamžiky, kdy se mu někdo dostane pod kůži a John následně poleví, uvolní se a dokáže působit na protějšek také občas jako člověk, dokonce i milý člověk. Za dočasné charisma klaďase ale potom platí svou jinak strojovou soustředěností a schopností taktizovat, vkrádá se tak šance toho, že se něco pose*e. Protože si John svou slabou stránku moc dobře uvědomuje, respektive tu část, kdy dokáže pookřát, velmi často se při takovém jednání přistihne a chybu se bezodkladně snaží napravit. Takže se vám může stát, že v jednu minutu hovoříte s přátelským chlapíkem a v druhou pak s někým, kdo působí, že vámi zcela opovrhuje, pokud mu nejste zrovna k užitku. Za běžného provozu je to pak cílevědomý člověk, který se nebojí dosáhnout svého za použití manipulace a lstí, snaží se, aby byl za každé situace právě on v sedle. Je to snílek a hráč, jež se v případě neexistence vhodnějších možností nebojí vložit all-in i na tu nejhorší kartu, pokud pro něj případný zisk na pomyslných miskách vah převažuje risk. Přestože začal úplně na dně, vidí se vysoko, jak jen je možné dohlédnout... vlastně možná právě proto. Jeho charakterové vlastnosti a s tím spojená reputace mu vysloužily v podsvětí přezdívku "Krkavec", před jejíž tajemností a osobou přezdívku držící se nejeden obyvatel Londýna třese.
Životopis
John byl od mala hravé vesnické dítě, jehož jedinou povinností bylo objevit se vždycky doma včas na oběd a večeři, protože riskovat hněv matky, která se celý den pitvoří s jídlem pro čtyři další hladové krky, si rozhodně ani troufnout nechtěl. Samozřejmě, že v rámci fungování rodinné farmy přiložil ruku k dílu, kde zrovna bylo potřeba, stejně jako jeho starší bratr Edward a dvojče, sestra Eleanor. To však malý John nebral jako povinnosti, nýbrž jako zábavu, byl pracovitý a nesmírně ho naplňovaly výsledky jeho počínání, nově zbouchaná dvířka od kurníku či zryté řádky pole, to byla doslova slast pro oči a klid na duši. John své sourozence miloval z celého srdce, Edward pro něj byl vzorem správného vůdce a Eleanor jeho druhou polovičkou, pro kterou by byl ochoten dojít až na samotný okraj světa. Právě s Eleanor často snili o všem tajemném a nepoznaném, o vesmíru, o kouzlech, ale především o temných a ďábelských bytostech. Oba měli pro strach uděláno, býti křesťany, až příliš často si koledovali o trest shůry svými pochybnými rituály opravdu jen pro otrlé povahy. Tyto choutky však Johna a Eleanor o to více stmelovaly. Matka to měla se všemi těžké, ale svou roli hlavního pilíře rodiny splňovala dokonale… co by si bez ní počali. Starý White asi chlastal už dlouho, ale John si závažnost rozpadu osobnosti svého otce začal uvědomovat až před nastupující pubertou. Ne, že by s tím do té doby něco svedl, Edward se o nápravu otce snažil už léta, ale marně, a tak se radši chopil jeho role v rodině, což naštěstí fungovalo. Otce se naučila rodina ignorovat, místy ho asi nesnášeli, ale furt to byl táta a manžel a to se těžko zapírá. I když Eleanor nejednou namítala, že by otce nejraději obětovala. Na kolik bylo normální v tomto věku podobně vtipkovat a vtipkovala vůbec? Nad tím se John raději nepozastavoval.
Jedno léto však starého Whitea popadl druhý dech, dal se zčista jasna dokupy, přestal prakticky ze dne na den pít a najednou z něj byl zase ten milující manžel a táta, na kterého je v nesnázích spoleh. John, ani nikdo z rodiny tenkrát nechápal, jak je to možné a co se stalo, ale z otce najednou sršila jakási aura odhodlání a pozitivity, která sytila i všechny kolem. Najednou mu šlo všechno od ruky a co se rozhodl udělat, to se mu podařilo. Pak se to vše zvrhlo ráz na ráz. Otec se rozhodl celý statek prodat a se získanými penězi se společně s celou rodinou přesunout na blind do Londýna se snem odstartovat vlastní podnik, vyhlášenou londýnskou tavernu. Ať to byl plán sebebláznivější, rodina neměla možnost nic namítat, otec za nimi přišel s pytlem peněz a z místa, kde celý život vyrůstali, je v podstatě okamžitě vyhnali noví majitelé.
Nechybělo málo a John by otci konečně po dlouhé době zase přišel na jméno, ale tímhle krokem tuto možnost zcela zazdil. John se s tím dokázal popasovat, Edward jakbysmet, ale matka byla zprvu tuze nešťastná a co teprve Eleanor, ta se s tím vyrovnat nedokázala nikdy. A to ani potom, co se stalo něco nečekaného. Nově otevřená hospoda “The Golden Rule” se stala naprostým trhákem už během prvního měsíce svého fungování. Byznys vzkvétal a celá rodina White na tom měla svoji zásluhu, stejně jako na fungování starého statku, avšak starý otec to celé držel pod taktovkou a pod jeho rukávy nedokázal nahlédnout ani Edward. John si tak poprvé přičichl k bohatství, k luxusu, o kterém si doposud nenechal ani zdát a zalíbilo se mu to, začal se zajímat o byznys a možnosti, jak a kde lze vydělat více peněz. Každou drahou novotou se však vzdaloval své milované sestře, kterou bohatství a s tím související změny v chování odpuzovaly, o to víc, když se snobsky začal chovat už i její nejmilejší bratr.
Jednou si nahoře, jednou dole. Tomuto pravidlu se nedokázala vyhnout ani rodina White. S rostoucím úspěchem se totiž v Londýně zvětšuje i pomyslný terč, který nosíte denně na zádech.
John se probudil ke zvuku praskajících trámů pod výhní plamenů, jež pohlcovaly celou hospodu včetně horního obytného patra, kde rodina bydlela. Jak mohl něco takového zaspat, však plameny už si vzaly celý dům za svůj? Spustil se mu dusivý kašel z přibývajícího kouře v místnosti, neorientoval se. Žhár byl natolik intenzivní, že měl pocit, jakoby se mu oči v důlcích roztékaly, kouř a světlo z plamene nenapomáhaly. Konečně se prodral několika popadanými ohořelými prkny téměř ke dveřím, které směřovaly ke schodům, k jediné cestě ven. Tu se dveře rozrazily. “Johne!” křikl s úlevou v hlase Edward a k Johnovi několika rychlými kroky přiskočil popadavšíc ho za ruku. Za jeho zády se však propadl strop a obrovský trám zaterasil východ. Johnovi se z nedostatku kyslíku zamotala hlava, černobílé rozostřené vidění ještě předcházelo neodvratitelné tmě.
Ach, ten puch, ten nevydržitelný smrad, který se Johnovi usadil v nose, ale sám ho nedokázal identifikovat. Ještě dřív než otevřel oči, zbytky včerejší večeře se mu hnaly jícnem nahoru, zadržel to. Přes hlavu měl kus látky, zřejmě kabátu, který ze sebe nedokázal ze své pozice sundat, jelikož ležel pod tíhou čehosi rosolovitého, co pohlcovalo i všechny jeho končetiny. Snažil se tedy uvolnit a neznámou hmotu opatrně odsouvat, odstrkovat od sebe a uvolnit se z jejích spárů. Nebylo to přitom lehké, jelikož se mu prsty do neznámé struktury bořily jako do želé, přičemž ale občas narazil pod povrchem na tvrdé části, které po zatlačení hnuly s větší částí masy. Po necelé minutě se mu ze sebe podařilo povlak dostat, konečně si mohl sundat i látku z hlavy a opatrně vstát na nohy. Rozhlédl se kolem sebe, plameny ještě dohořívaly, vše bylo zničeno a jemu došlo, že to nebyla jen noční můra. “Eleanor! Mami!... Edwarde…” chtěl křičet, ale spíše tiše hlesl. Jakoby ho udeřil blesk, ztuhl a vzápětí se roztřásl, jeho pohled pomalu směřoval k dlaním, na kterých ještě teď cítil zbytky toho, co se ze sebe ještě před pár okamžiky snažil dostat. Slzy mu vytrskly z očí, cuknutím se ohlédl jen na okamžik na to, co už jen vzdáleně připomínalo lidské tělo. Ze zpustošené taverny se ozval zoufalý a děsivý dětský výkřik a potom už jen následný dupot nohou, které se snaží uniknout něčemu, co už bude navždy jen o krok za nimi.
V novinách stálo, že se z vyhořelého The Golden Rule podařilo extrahovat dohromady tři těla, které sice nebylo lehké identifikovat, ale s největší pravděpodobností patřila manželům Whiteovým a jejich nejstaršímu synovi Edwardovi. V některých místech byl požár tak intenzivní a nezanechal po sobě téměř nic, že vyšetřovatelé prohlásili za mrtvé i Johna s Eleanor, přestože se jejich těla nikdy nenašla. Reportér nezapomněl zmínit nepřehlédnutelný nápis, který byl křídou vepsaný do dlaždic před hospodou. “The Golden Rule, „Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim. “ (Bible, Tob 4,15)” Výtisk těchto novin společně s kupou dalších sloužily Johnovi jako podestýlka pod drobným mostem vedoucím přes úzký kanál v zapadlé uličce průmyslové čtvrti Londýna. Po útěku se nedokázal vrátit zpátky, nedokázal vlastně vůbec nic. Zpočátku snad jen z pudu sebezáchovy se potuloval ulicemi a kradl jídlo na trzích a v krámcích, aby přežil. Bylo jen zázrakem, že ho z podmínek, ve kterých žil, nepostihla spála nebo jiná zákeřná nemoc, která by pro něj s největší pravděpodobností znamenala pomalou a bolestivou smrt. Hrůzné vzpomínky na onen večer ho provázely každý den, celou noc, často nemohl spát. Navzdory tomu si neustále pročítal zmiňovaný výtisk novin, snad nechtěl zapomenout? Nebylo tomu výjimkou i oné noci, kdy si pod svitem úplňku odraženého na hladině kanálu pročítal článek dokola a dokola. Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim… Těla Johna a Eleanor White nebyla nalezena… Eleanor! V tom se prudce narovnal do tureckého sedu, zašmátral po svíčce a sirkách, které si zrovna dneska obstaral a následně svíčku zapálil. Dále jeho levačka sáhla po menším noži a pak bez ostychu zabořila čepel do dlaně pravé ruky, přičemž rovným svižným řezem otevřela ránu, ze které se spustil umírněný proud krve. Na kamennou desku před sebou následně pomocí své krve načmáral symbol připomínající pěticípou hvězdu a rozhořelou svíčku umístil doprostřed okultistického znaku. Zavřel oči, zhluboka se nadechl a myslel jen na jediné, na svou drahou polovičku. Rty se mu roztáhly do úsměvu plného klidu a uvolnění, svíčka po pár minutách zhasla vlivem nezvykle silného poryvu větru. John semkl zkrvavenou dlaň a otevřel oči s tváří plnou odhodlání, s druhým dechem.
Šlo o sestřinu radu, pakt s ďáblem, má rod Whiteů druhý dech v krvi, o uvědomění se či o prosté šílenství? K čemu vlastně onehdá došlo, ponecháme zapředené tajemstvím. John se od té noci začal těmi nejostřejšími lokty prodírat londýnským podsvětím, vůči jakékoliv morálce a dobrotě byl dočista slepý. Byl čas soustředit se na sebe. Začal jako kapsář, později si troufl i na větší krádeže, až se dostal k těm největším zpropadenejm sviňárnám. Neexistovalo zločinu, ke kterému by si alespoň nepřičichl, to i díky tomu, že ho brzy naverbovali do jednoho z londýnských gangů, k Vránám. Seznámil se tak s lidmi, kteří operovali ve stejné branži a moc dobře si každého zapamatoval, teda jen pokud dokázali být byť jen trošičku k užitku. Častější podávání rukou ho donutilo pořídit si kožené rukavice, které prakticky nesundával… nesnesl dotyk své dlaně na holou kůži druhých. Zanedlouho si vybudoval reputaci stínu, který zvládne téměř cokoliv a na každou práci či přání dokáže sehnat ty správné lidi. Snad jen pohledem dokázal zmanipulovat leckoho, aby následně konal právě v Johnově zájmu. Nejprve ho všichni znali jako Johna Delaneyho, své rodné příjmení používat nemohl, John White byl totiž mrtvý. Brzy se mu však v podsvětí, i za jeho hranice, začalo přezdívat Krkavec. Své okultní hrátky sice úspěšně držel pod pokličkou, ale mnozí stejně nezávisle na tom šuškali, že je přinejmenším posluhovačem Satana, když už ne samotným zplozencem. Nevadilo mu to, dokud to vyvolávalo respekt a strach u nepřátel, nechával podobné historky volně šířit éterem. Svými výkony oslnil i tehdejšího bosse Vran, asi padesátiletého Alfreda Kremmera, který z něj udělal svou pravou ruku. John během několika let vystoupal přesně tak, jak si kdysi stanovil.
“Sedni si, Johne,” pokynul mu Alfred s širokým úsměvem od ucha k uchu a sáhl po kříšťálové karafě s nahnědlou tekutinou, jež si doposud hověla vedle dvou nízkých skleniček na stole vůdce Vran. Alfred si nechával donášet denně jen tu nejlepší whiskey, kterou vždy přeléval právě do této karafy, potrpěl si na ní.
John jen pokýval hlavou a beze slova se posadil do příjemně nadýchaného koženého křesla, na jeho tváři také mírný úsměv, však téměř nastal čas slavit. S emocemi to nikdy moc nepřeháněl, takže i mírný úsměv mohl skrývat velké nadšení. V tu chvíli už před Johnem přistála sklenice s nalitou tekutinou, Alfred nalil samo sebou také pro sebe a posadil se do svého šéfovského křesla naproti Johnovi, dělil je pouze honosný pracovní stůl jako na každém jednání.
“Skvělá práce s těmi parchanty z východu! Že se nepoučej… rozjet si podnik na území Vran a neplatit za to?!” uchechtl se pohrdavě a nevěřícně zakroutil hlavou, “ale takovýhle šílenci se asi vždycky najdou, což?” Poslední část svého výkladu spíše zabrblal s nedočkavým pozvednutím sklenice vzhůru.
“Nic náročného, Alfrede, stačilo na to pár zkušenejch chlapů,” John také pozvedl sklenici pohybem značícím lehké přiťuknutí vzduchem a zakončil své vyjádření vyslovením přípitku, “tak na lepší zítřky. Na Vrány.”
“Na Krkavce!” Alfred se znovu typicky chraplavě zachechtal, pak už na nic nečekal a otočil do sebe celou sklenici, přesně tak, jako ho to John za ta léta jejich setkávání naučil, až se z toho stala taková tradice. Polkl možná příliš rychle, a tak se vzápětí slabě zakuckal. Poté nadzvihl překvapeně obočí, John totiž sklenici držel stále před sebou. Úsměv se Alfredovi svraštěl nejprve do zamračení, poté se úplně zkřivil do bolestné grimasy. Chtěl ze sebe vydat hlásku, ale namísto toho se ozývaly pouze sýpavé vzdechy, chytil se za krk ve snaze zbavit se svírajícího pocitu v hrdle.
John se stále stejným mírným úsměvem jako na počátku jejich jednání položil sklenici, vstal z křesla a obešel pomalými kroky pracovní stůl až ke knihovně za Alfredovými zády. Cíleně sáhl po knize knih a několika pohyby posledních článků prstů, zahalených v kožených rukavicích, nalistoval příslušnou stránku. Pohlédl přitom na dusícího se Alfreda v křesle, kterému k přechodu na druhou stranu chybělo už jen několik posledních okamžiků. „Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim… The Golden Rule.“
Vrány měly nového vůdce. John se kromě vedení byznysu a hledání nových výzev i nadále intenzivně zaobíral okultismem. Po odplatě bylo jeho novým posláním odkrývat tajemnou roušku temnoty tohoto světa přesně jako by si to přála Eleanor. Jeho novým možná troufalým snem snem bylo pak Eleanor přivést zpět.
Aspekty
Krkavec
Šéf zločineckého syndikátu
Kožené rukavice
Nevyzpytatelný
Pro strach uděláno!
Dovednosti
Krkavčí pohled 5
Psychická houževnatost 3
Špinavý boj 3
Okultismus 2
Krkavčí pohled
Jedná se o dovednost, která Johna "Krkavce" Delaneyho definuje, a která se výrazně podepsala na jeho dosavadních úspěších v životě. Nejedná se o žádnou magii ani hypnózu, i když to někteří tvrdí se zarytým přesvědčením. Je to pouze jakási neuchopitelná aura jeho osobnosti, kterou tak silně vyzařuje. Zřejmě by se dalo hovořit o unikátním typu charismatu, jež přitahuje a inspiruje ty, kteří se ho naopak nezaleknou.
Psychická houževnatost
Johna Delaneyho dnes už jen tak něco nerozhodí. Od požáru v hospodě jeho rodiny, respektive od pomyslného druhého dechu, po kterém začal zase žít, se nenašlo nic, co by s jeho psychikou zásadně hnulo. A že si od té doby zažil kupu sr***k, které by mnohé možná i upoutaly na lůžko. Máloco ho dokáže kriticky překvapit. John si s ranami osudu zkrátka umí poradit, čelí jim s lehkostí a mnohdy je dokonce tvoří.
Špinavý souboj
Ze syna anglického sedláka, který nejlepší mládežnická léta strávil dýcháním sazí z průmyslové oblasti Londýna, asi už nebude samuraj. Veškerým fintám, zákeřnostem a účinným technikám podsvětí pro případy, kdy se holt člověk z daného už nevykecá, se naučil právě na ulici prostřednictvím své gaunerské kariéry. V současnosti se už aktivně nějakým soubojům příliš nevěnuje, od toho má Vrány, ale co se v mládí naučíš... na výsluní potřebuješ jako sůl.
Okultismus
Nadpřirozeno, tajemno, neznámo i temno, to vše je pro Johna už od útlých let obrovskou zálibou, byť byla Eleanor v okultních praktikách oproti Johnovi velmistr, ani on nezůstává pozadu. Zvídavost a notorická záliba jeho sestry ho vždy hnaly k tomuto poznání kupředu. Pakliže rozpozná užitek některých praktik, využije toho.
