Podkrovní byt otce Ezechiela

Klidnou a tichou atmosféru v bytě nenarušuje skoro nic, až na téměř neslyšitelný škrábavý zvuk, který vydává psací brk drásající povrch jednotlivých stránek. Sluneční svit se dere skrze okenní tabule dovnitř a ozařuje tak lehce nahrbeného muže, který sedí u svého pracovního stolu a něco zuřivě sepisuje. V celém obydlí panuje až přespříliš klidná atmosféra, nebýt všudypřítomného "pracovního" bordelu, skoro byste řekli, že je tento byt prázdný. Ale opak byl pravdou, tento příbytek obývá služebník Boží.

Přípravu na nedělní kázání nesmím podcenit. Ne že bych tomu vždy nedával své maximum, ale poslední dobou se mi zdá, že jsou ulice obzvlášť potemnělé a nálada panující mezi chudinou je až příliš ponurá. Odložím brk a natáhnu se pro kalich s vodou, trochu mi vyschlo v krku. O čem bych měl psát? Zjevení? Přikázání? Nebo to vzít jen trochu zlehka? Vědět, že se na vás upíná tolik lidských životů a že jsem prostředníkem Božího slova je zodpovědnost, na kterou si nikdy tak úplně nezvyknu. Ale vybral jsem si to, nebo jsem k tomu byl vybrán já, Bůh ví. Usoudím, že je čas na menší pauzičku a odložím brýle, bez kterých už toho moc nenapíši. Postavím se doprostřed místnosti a narovnám se, zatracená záda! Sedět takhle většinu dne u četby nebo u přepisu asi nebude nic moc zdravého, ale je to třeba udělat.

"Drahý Otče, pošleš mi jednu ze svých múz? O čem bych měl těm nebohým lidem povídat, co jim mám sdělit?" Zadívám se na jeden ze svatých obrazů a v kapse nahmatám růženec, který hezky korálek po korálku posouvám mezi palcem a ukazováčkem. Jeden z mála zvyků, který mi pomáhá uklidnit mysl a soustředit se. Trochu zamyšleně se nahnu přes pracovní stůl a zadívám se na rušnou ulici, Ferry Lane. Přes den vypadá celkem obyčejně, za to v noci se tam vyskytují velmi podivná individua. Pod rouškou noci velice rád sedávám právě u okenního parapetu a sleduji, co se v ulici děje či neděje. Dohlédnu i na nedaleký sirotčinec. Oh ano! Sirotčinec! Měl bych ho co nejdříve navštívit, zkontrolovat, jak se ta nebohá děcka mají a hlavně jak je na tom kapacita tohoto zařízení. Pohledem vyhledám sirotčinec a zkontroluji, zda na ulici nespatřím některého z těch malých rarachů. Ať hledám jak hledám, nikoho nevidím. To je dobře. Tahle děcka by se na ulici potulovat neměla.

Kopnu do sebe zbytek vody v kalichu a odnesu nádobí tam, kam patří, do kuchyně. I z tohoto pokoje je vyhlídka na Ferry Lane velmi hezká, ne ale tak jako z pracovny a ložnice v jednom. Nedá mi to. Jen co jsem si vybavil onen sirotčinec, nemůžu jej pustit z hlavy. Kdo ví, třeba najdu inspiraci pro své řečnění právě tam. A pokud ne, udělám alespoň radost těm malým výrostkům. Jo! To je dobrý nápad. Malá a především milá návštěva v sirotčinci určitě ničemu neuškodí.

"Kde mám zase ten kabát, u všech svatých!" Musím si ulevit, ten zpropadený kabát je všude a zároveň nikde. Ač to není typický svršek pro kněze, chovám k němu jistou citovou vazbu a to především protože, že pod ním lze perfektně schovat kolárek. Těch situací, do kterých jsem se dostal jen proto, jelikož někdo netušil, že jsem ve službách Božích. Už jen to samo by vydalo na tlustou knihu pamětí. A přesně proto takto oděn vyrážím do ulic, bez výzbroje či přetvářky, se kterou církev tak ráda vystupuje. Jsem prostě jedním z nich, nic víc, nic míň.

"Měl bych vzít i pár drobných." Již v plné parádě vyrazím k almaře a v jednom ze spodních šuplíků nahmatám kožený měšec plný mincí. "Pár šilinků by mohlo stačit..." Zabrblám si pod vous a z měšce odeberu přibližně deset mincí, které hned na to zmizí v hluboké kapse kabátu. "To by bylo, mohu vyrazit." Pohledem ještě přelétnu pokoj, bordel, ostatně jako vždy. Ale to je pracovní bordel, tedy vlastně skoro pořádek! S mírným pobavením nad svou zoufalou snahou omluvit ten nepořádek se pomalu vydám na cestu. Ještě při zamykání dveří si vzpomenu na jednoho rošťáka ze sirotčince. "Běda jestli ten Bakerovic výlupek zase něco provedl. Jestli jo... Chraň ho ruka Páně." Poslední, co lze při mém odchodu zaslechnout je hlasité vrzání schodů, jak mířím do rušné londýnské ulice plné života a bídy.

"Oohh Mariaaaa! Triumfu všech cherubínů... A tak. Heheeeee! Doktůrku, to byla jízda! Doktůrku?! Doktore!!" Jančím a začnu se ohlížet po prázdné kuchyni, div nepřeletím přes stůl, jak rychle se k němu ženu, abych se měl o co opřít. Nohy neposlouchají, ruce naštěstí ještě ano. Zmateně koukám z jedné strany na druhou, celý svět je nějaký zpomalený a rozmazaný. "Joo, počkat... Já už jsem doma, heheeee!" Roztáhnu spokojený úsměv a kabát ze sebe jednoduše shodím, dobře, ne úplně jednoduše, chvíli to trvá, než vymotám ruce z dlouhých rukávů, ale povede se! Kabát zahučí na zemi a já jsem volný! "Lalaaa la lalalaaaaa..." Začnu tančit, tedy potácet se světnicí do druhého pokoje. Posilněn značnou dávkou alkoholu i nikotinu je mi ale všechno jedno, ať vypadám jako sebevětší troska, prostě je mi faaajn. Zapřený o futra chvíli vyoraným pohledem hypnotizuji postel, než se na ni usměju a přiložím prst ke rtům. "Pššššt... Já se na tebe taky těšil!" Vypadne ze mě jako bych snad chtěl postel svést. V návalu sentimentality nehledím překážek a svou opileckou chůzí se rozejdu napříč místností. Ale běda! Než se naděju, nohou zakopnu o jeden z kýblů a už letím k zemi. "Kurv..." To je to poslední, co ze mě stačí vyletět, než sebou prásknu o zem a všechno najednou potemní, zhasínáme!

Druhý den, nebo už to byl dnešek (?) mě probudily až dotěrné sluneční paprsky, které mi doslova a do písmene chtěly vypálit lebku. Ač se bráním sebevíc, i přes zavřené oči, je sluneční svit opravdu nepříjemný. Pohnu proto hlavou a to jsem neměl dělat! Jen co to udělám, ostrá bolest mě donutí zkřivit obličej a pomalu rozlepit oči. "Gaah..." Zaskuhrám, jak pomalu přicházím na svět živých. Společnost mi dělá bolest a nevolnost. Když jsem konečně schopný zaostřit, kouknu, kde že to vlastně jsem a otřu si slinu u pusy. "Kde... Kde to sem.." Ani mrtvola by se nestyděla, kdyby mluvila tak, jako já teď. "Ten klub... Doktor... Kriste pane... Jestli mě chceš zabít, udělej to rychle. Prosím!" Asi takhle zůstanu ležet celý den, už tak je mi blbě, co bude, až se zvednu. Stejně se o to budu muset pokusit. Jelikož už na břiše ležím, zapřu se o podlahu a pokusím se z lehu přejít do sedu. Špatný nápad! Žaludek bolí, hlava bolí a ten pocit v ústech, no kdybych vyžáhl flašku žabí žluče, bylo by to asi příjemnější. "Já toho doktora..." Lamentuji, jak si masíruji spánky a tak nějak se snažím existovat.

Trvá to dlouho, než smysly opět nastartují a dovolí mi alespoň z větší části vnímat realitu, která se dnes nezdá být tak přívětivou. S výrazem mrtvoly se nakonec převalím na kolena a postupně, krůček po krůčku, noha za nohou, se postavím. "Svatý Michaeli, archanděli... Co jsem to zase provedl!" Zpytuji svědomí a když se konečně postavím na nohy, velmi rychle zjišťuji, že žaludek k tomu má rovněž co říct. "Gaaaah... Erchrrmm! Tfuj!"A už jsem zase zpátky na kolenou, hlavu zaraženou v jednom z kbelíků, jejichž primární funkce je zachytávat dešťovou vodu, no tenhle má i bonusový úkol, zachytit mé trávící šťávy. Když vyzvracím i to, co jsem rozhodně včera nepozřel, opřu se zády o postel a tak nějak se smířím s tím, že konec brzy přijde. Tohle je konec, jednoduše umřu.

Avšak smrt ne a ne přijít, za to bolest... Ač zřejmě nechtíc, pomalounku ubírá na intenzitě. "Ten doktor je pěkná podšívka... Otče... Zklamal jsem, nechal jsem se svést radostmi těla." Dlaně spletu před obličejem, už udržet je ve ve výšce očí je úkol téměř nesplnitelný, ale daří se mi! "Odpusť, odpusť svému služebníkovi. Byl jsem slabý a toto je můj trest." Vyšlu vstříc nebesům i jednu modlitbu a asi dozrál čas na to, pokusit se opět vstát. A podaří se. Tentokrát bez vrhnutí! Úspěch!

Párkrát naprázdno zamlaskám. "Vodu... Vodu bych si dal." Jen vzpomínka na včerejší večer, který byl z části zahalen stínem, vyvolává v mém žaludku obrovskou touhu jít se podívat na svět. Ale prozatím se mi daří jej držet na svém místě. Krok sun krok došourám až do kuchyně, kde si uzmu sklenici vody a pomalounku, velmi pomalounku usrkávat. Lepší. Jak tam tak opřený o stůl zírám kolem, zahlednu i kabát na zemi. Chvíli si ho tak prohlížím, na něco jsem si nemohl vzpomenout. Ne a ne si to vybavit. "Peníze!!!" Vytřeštím oči a opět jako ten největší showman sebou třísknu na zem, tentokrát jen na čtyři a divoce začnu prohmatávat kabát, především jeho kapsy. Když nahmatám kožený měšec, který navíc vydává i tlumené cinkání, spadne mi kámen ze srdce. "Všemocný dík!" Všechno bylo v pořádku. Když upustím od faktu, že asi umírám.

"Musím to odnést slečně Milton..." Povzdechnu si. Pokud mě uvidí v tomhle stavu, jedna mi přiletí. Ne, to určitě nebudu riskovat. Spolu se svou maličkostí seberu ze země i kabát, který přehodím přes stůl a ač nerad a velmi zesláblý, pustím se do ranní hygieny. Ledová vody kupodivu pomohla, především unavenému obličeji a očním víčkům, která se ne a ne od sebe odlepit. Krajíc chleba zase utišil žaludek, ne moc, ale na chvíli měl co dělat a nehlásil se tak neustále o slovo. Tiše a tak trochu v naději, že čas vše spraví, jsem šel ještě ulehnout a na dobrou hodinu jsem opět usnul. Když jsme se vzbudil, tělo už na tom bylo o poznání lépe. Na dovádění to nebylo, ale byl jsem schopný alespoň přejít po světnici a netřískat sebou při tom o zem. Následovala změna šatstva, protože, ač jsem to já sám díky všem svatým necítil, smrděl jsem tak, že by se za to nemusel stydět ani žebrák v nejzapadlejším koutku nejzapadlejší ulice. S těžkým povzdechem jsem na sebe opět přehodil kabát a doufal, že procházka k sirotčinci mi dozajista prospěje. Se skřípáním schodů, které si ne a ne dát říct, jsem vypustil z úst pár nehezkých nadávek, asi takových, které tu lítaly vzduchem v pozdních nočních hodinách.