Dům a ordinace dr. Hinneho

Místnost byla tichá a světlo pronikající dovnitř okenními tabulemi dávalo vyniknout poletujícím zrnkům prachu. Skrze zdi pronikaly tlumené zvuky rušných londýnských ulic. V krbu již nezůstal ani jediný žhavý uhlík a příjemná vůně spáleného dřeva se už jenom sotva vznášela ve vzduchu. Malá myška přeběhla místnost a svým zvídavým čumáčkem začala očichávat hromadu oblečení válející se na zemi. Poplašeně utekla, když se tato hromada pohnula a s protivným zamručením převalila na druhý bok. Zcela evidentně se jednalo o živou bytost. Ba dokonce o místního pana domácího. Ztěžka si povzdechl a s hekáním se zvedl.

Sotva jsem se probral, tak se se mnou zatočil svět. Posadil jsem se a s třeskutou bolestí hlavy se snažím vzpomenout na včerejší večer. Mé zarudlé oči zmateně těkají po místnosti. Z kapsy mi vypadne balíček karet a bohužel prázdná placatka.
"Nesuď mě Majdo..." zabručím směrem k myši, které jsem dal jméno a rozhodl se akceptovat její existenci od toho dne, kdy jsem se sem nastěhoval. Zírá a hýbe čumákem. Mám takovej blbej dojem, že se mě pokouší moralizovat bez ohledu na to, zda o to vůbec stojím. Těžkopádně se zvednu a opřený o gauč se posouvám do koupelny, abych se napil studené vody. Sotva jsem tak učinil, začal jsem analyzovat průběh své kocoviny a podíval se na své kapesní hodinky. Pomocí jednoduchého výpočtu jsem se sám se sebou vsadil, že potupně vrhnu za padesátpět vteřin.

Vyhrál jsem.

Matně si vzpomínám, že jsem toho včera hodně vypil. No shit Sherlock. Nejsem si jistý, jestli jsem se s někým porval, nebo nedej bože zaneřádil někomu oblek či malebnou zahrádku. Vytáhl jsem z kapsy zkumavku s přehledně uloženými prášky a rovnou do sebe hodil tři. Donutil jsem se jít do kuchyně a připravit si alespoň skromnou porci míchaných vajíček a silnou kávu. Trochu to pomohlo. Zasedl jsem ke stolu a byl neskutečně šťastný, že dnes nemám na programu žádné povinnosti. Můžu se věnovat samostudiu a bádání.

Usadil jsem své sedací svalstvo do křesla a nespokojeně zabručel nad těžkým vzduchem v místnosti. Rozhodl jsem se tedy otevřít okno. Naštěstí je to celkem klidná a tichá ulička. Navzdory této skutečnosti jsem v dálce v protější ulici zahlédl nenápadné siluety náhodných kolemjdoucích.

"Fuj lidi." zakřenil jsem se a pro jistotu zatáhl závěs. Teprve teď jsem se mohl usadit a začít zkoumat své zápisky. Brzy jsem se položil do přemýšlení o svých budoucích pokusných metodách.

Dostavník, ve kterém jsem seděla se blížil k cíli. Pomalu, ale jistě. Bylo tu jisté riziko, že už nenajdu toho, koho hledám. Od našeho posledního setkání uběhla pěkná doba. Jestli si však někdo myslí, že se dopočítám let, nebo snad i měsíců, tak se šeredně plete. Čas pro mne ztratil už dávno svůj význam. Vyhlédla jsem z okénka. Ulice v této čtvrti byly vcelku čisté a přehledné. Stačilo však zajít za roh a mohli jste se ocitnout někde, kam jste nikdy za celičký život zavítat opravdu nechtěli. 

Jsme na místě. Vystupuji a neomylně zamířím ke vchodu. Je to tady pořád stejné, jako si pamatuji. Ticho, jen málo chodců a v noci, pokud padne mlha, tak tu musí opravdu vládnout jedinečná atmosféra. Nedělá mi sebemenší problém představit si, jaká klientela může v noci našeho velectěného Trevora K. Hinne navštívit. Posledních pár kroků a ocitám se před dveřmi. Zhluboka se nadechnu. Tohle setkání může být traumatizující. Nemám však jinou možnost a tak studenými prsty uchopím klepadlo a počkám na odpověď. Navzdory mému psychickému rozpoložení osoba stojící ve dveřích uvidí můj zářivý, široký úsměv.
"Hinne! Dlouho jsme se neviděli! Jak se ti vůbec daří a jaký nový lék jsi vymyslel?" zahlaholila jsem optimisticky a rozpřáhla paže, jako bych se chystala svého dávného "přítele" obejmout. Než však stihl zareagovat, nebo změnit tupý a nechápavý výraz ve svém obličeji, prošla jsem okolo něj a bez pozvání neváhala využít tepla jeho krbu a posadit se na gauč. Vypadal značně rozhozeně. Nedá se říct, že bych se cítila v jeho přítomnosti komfortně, ale snad dokážu klamat tělem.

No dopr...

Beatrice vtrhla jako vichřice nejen dovnitř mého domu, ale i do mého života. Upřímně jsem si nebyl jistý, jestli ji ještě někdy uvidím, jestli je vůbec naživu a v pořádku. Měl jsem spoustu dalších otázek, včetně té, jestli mi dokázala odpustit. Ale jsou věci, na které nebudu mít nikdy odvahu se zeptat. Pro zachování psychického zdraví nás obou. Sklapl jsem čelisti a zavřel dveře. Otočil jsem se a šel směrem k obývacímu pokoji. Beato napůl seděla a napůl ležela na pohovce. Jako doma, no ovšem. Otevřel jsem ústa, abych jí něco řekl, ale pak jsem jen polkl na prázdno. Co mám jako říct? Rád tě vidím? Byl bych radši, kdybych tě už nikdy neviděl? Ne, to není pravda...
"Uhm..." pravil jsem odvážně a odkašlal si. 
"Dlouho jsi se neukázala. Měl jsem obavu, že jsi nakonec neposlechla a definitvně opustila svět živých. Jsem rád, že jsem se mýlil." vypotil jsem ze sebe větu, která snad nebyla nijak ofenzivní a asi nejlépe vystihovala mé současné emoce. Přesně jak jsem očekával. Věnovala mi pohled skoro až soucitný, jako bych snad byl slaboduché stvoření, které jen tak plácá.

Můj pobavený smích naplnil místnost. Je vidět, že neměl absolutně žádné tušení, co se mi v době našeho odloučení honilo hlavou. Ostatně, kdo by to taky mohl tušit. Pravdou bylo, že můj patetický a osamělý život by mohl hodně nešťastníků přimět k zoufalým činům. Venku se náhle rozpršelo a můj obličej poněkud zvážněl. Trevor nejspíš znal tohle nepřítomné civění do prázdna. Vzpomínám. Nejspíš se mi vybavuje něco, co bylo téměř vymazáno z knihovny mých vzpomínek.
"Vzpomínáš si na tu knihu věnovanou nekromancii a kletbám?" nadhodila jsem spíš řečnickou otázku. Hinneho vyděšený výraz na tváři mě nenechal na pochybách. Jak by jenom mohl zapomenout.
"V něčem jsem tě přece jenom neposlechla a udělala jsem dobře. Všechno jde jak na drátkách." pravila jsem a opět se spokojeně usmála.

Ano, bál se dobře. Evidentně jsem si rozhodla zahrávat se zákony magie i přírody. Dělám věc, která je v dnešní společnosti více než odsouzeníhodná. Jako by samotná představa faktu, že probouzíte mrtvé k životu nebyla dost odpudivá, existovala tu ještě jedna neméně odporná složka. Věčný nedostatek materiálu. Velká spotřeba krve. Měla jsem obavu, že pokud zakončení rituálu selže, už nikdy se nedostanu k tomu, abych získala dostatek té životadárné tekutiny.

"Budu potřebovat krev, těla, kosti, vlasy a vůbec rozmanitý genetický materiál. Jistě chápeš kam tím mířím." mrkla jsem na Hinneho a věnovala mu významný pohled. Nevím zda se mi to zdálo, nebo v obličeji zbledl víc, než mi přišlo možné. Vypadal strašně. Nejspíš nevede právě zdravý životní styl. Ale tak to u lékařů holt bývá. Mezitím, co jsem mu visela na rtech, proběhla po podlaze myš.

Přítomnost Beatrice byla pro mě značně děsivá. Myslím si, že to viděla v mém případě dost podobně. Máme za sebou bohatou a ne příliš hezkou minulost. Ale kdybychom se nepotkali, kdybychom tenkrát neinspirovali jeden druhého, pak by pro nás veškerá naděje už dávno umřela. Možná bych byl obyčejný řezník, někdo kdo klade důležitost svých pokusů a výzkumů na první místo a neváhá obětovat nesčetné životy těch "méně důležitých" lidí. Beze mě, by Beato nezískala svobodu a já bez ní? Bůhví jak blízko k hranici lidskosti bych se býval dostal.

"Pamatuju si, když jsi mi byla vděčná za to, že jsem si jako jeden z mála zachoval svou lidskou stránku. Protože nebýt toho, tak si spolu dnes takto nepovídáme. Nicméně, i přesto si žádáš něco takového? Nota bene, říkáš pozůstatkům genetický materiál? Kdo tě tohle naučil?" zavrtěl jsem hlavou nevěřícně. Od té doby, co jsem Beatrice viděl poprvé, jsem si o ní udělal obrázek. Obrázek křehké bytosti, která je neuvěřitelně citlivá. Někoho, kdo neublíží mouše. Jenže pravda o Beato je mnohem složitější. Málokdy odhadnu co se jí honí hlavou. Mám pocit, že i kdybych ji znal deset, nebo dvacet let, stejně bych tápal. Vinníkem je její pokřivená mysl. To je druhá věc, která mi způsobuje husí kůži. Naše minulost a prostý fakt, že si nikdy nemůžu být jistý, jestli mě opravdu ráda vidí, nebo přišla pro pomstu. Pokud by však přišla aby ukončila můj život, nejspíš bych už dávno ležel na podlaze. Ani bych ji nespatřil. Bezpochyby má prostředky jak se o to postarat. Jestli po mě chce to co si myslím, tak nemá význam mě zabíjet. Ale proč si musí ten genetický materiál proboha získávat přese mě? Že by skutečně nostalgická nálada?

Zdálo se, že pan doktor je poněkud šokován. Přijde mi ironické, že někdo kdo je schopný působit fyzické nepohodlí, pokud tak můžeme nazvat třeba trhání zubů, a provádět pitvu, má v sobě tolik citu vůči pozůstatkům. Nepochopitelné. Opravdu. Cítila jsem v sobě bolest starých křivd. I přes to jsem se usmívala a to i když jsem cítila, že se mi třesou ruce. Napomínám se, ať přestanu vzpomínat na to co bylo a soustředím se na budoucnost. Je však docela možné, že Trevorova přítomnost vrací vzpomínky, které jsem chtěla uložit k věčném spánku ve svém podvědomí.

"Hiiiineeee... Nesnažím se tě přesvědčit, abys po nocích brázdil londýnské uličky a chytal sirotky, ze kterých se chystám udělat oběti pro nějaký zvrácený krvavý rituál." pravila jsem a neubránila se hlasitému smíchu. Mám bujnou fantazii a představa Trevora, jak láká malé děti na sladkosti byla v tuto chvíli k nezaplacení.
"Vím moc dobře, že v noci jsi maximálně schopný brázdit jeden pajzl za druhým. Ale nebudeme předstírat, že čas od času se dostáváš k tělům, kterých se zkrátka musíš zbavit. Ne pokaždé pacienta zachráníš a pokud je mrtvý, co na tom, že půjde do hrobu bez jediné kapky krve v žilách? Co na tom, když mu bude chybět pár kostí? Nikdo nic nepozná. Neměj obavy, že bych ti říkala něco v tom smyslu, že mi to dlužíš. Dal jsi mi toho dost a pokud naše spolupráce bude fungovat, odměním se ti. Peníze nejsou všechno, ale určitě by pomohly v modernizaci tvé laboratoře." pokynula jsem hlavou ke dveřím naproti, kde se nacházela ordinace a skladiště roztodivných ampulek, léků a prapodivných vzorků naložených v lihu. Na tohle by mohl slyšet.
"Ale pokud se rozhodneš být zásadový. Pak se nemáme o čem bavit." dodala jsem už s vážným výrazem i tónem. Hinne si mohl jen domýšlet, co tím chci vlastně říct. V jednu chvíli jsem působila jako stará známá, možná i kamarádka z dětství, které prostě nemůžete říct ne, protože nechete ranit její city. V mžiku ten dojem může zmizet a dostavit se pocit, že ať už jsem kdokoliv, opravdu mě nechcete štvát. Má výřečnost a sebevědomé vystupování dává těmto přesvědčovacím schopnostem ještě více na váze. Je v pasti.

Dochází ke konfliktu
Má použitá dovednost - Charisma - 4

Beatrice carried out 4 launched of one FATE :

, , ,

A bylo to tady. Vysmívá se mým morálním zásadám, které jí kdysi zachránily před strašným osudem. Zlehčuje celou problematiku. Samozřejmě nezapomene zakomponovat mou lásku k alkoholu a udělat ze mě toho nejhoršího, nejhloupějšího a... a vůbec. Na druhou stranu, pokud mi opravdu může nabídnout peníze, mohl bych toho stihnout více a bádat v mnohem lepších podmínkách než doposud. Ale proboha, z jakého zdroje tyhle peníze budou?
"Beato... Chápu, že hledáš směr ve svém životě. Chápu, že hledáš snad i štěstí, ale opravdu nevidím východisko v té cestě, jakou sis zvolila. Nejsem ten člověk, kterého hledáš. Pokud máš opravdu finanční prostředky nazbyt, budeš muset oslovit někoho jiného. Možná to tak bude lepší."

Má použitá dovednost - Jemná manipulace - 3

Trevor K. Hinne carried out 4 launched of one FATE :

, , ,

A tak se stalo to, co bylo určeno osudem. Přesvědčovací schopnosti obou účastníků konfliktu byly na velmi slušné úrovni. Ovšem ani jeden z nich právě neměl svůj den. Dialog byl pro oba velmi vyčerpávající. Navzdory tomu, že prožili několik hezkých a výjimečných okamžiků, zdá se, že ty zlé mají aktuálně větší váhu. Beatrice nakonec je ta, kdo odejde jako vítěz. Přesto se nedá říct, že by právě oplývala vítěznou mentalitou. V budoucnosti však bude muset s doktorem úzce spolupracovat, pokud má svůj cíl splnit. Tito dva lidé se opět rozhodli roztočit kolo osudu tím dekadentním způsobem.

Hinne namítal, že s temnými rituály nechce mít nic společného. Něco jiného je naložit tkáň do lihu a mít ji stále pod kontrolou. Ale použít ji na vytvoření tělesné schránky, do které umístíte duši zesnulého? Zní to až příliš šíleně. Pohlédl Beatrice do očí a věděl, že stejně všechno dopadne podle jejích představ. Ty oči, které si pamatuje z časů dávno minulých jako prázdná a vyhaslá světla zahalená mlhou, měly v dnešním dni neobvykle silnou jiskru. Pamatoval si Beato jako ubohou trosku, tak křehkou, až jste měli dojem, že když ji silněji obejmete, rozplyne se jako sen. O to víc nechápal, že dokázala právě tady a teď zapůsobit naprosto odlišným dojem. Dojmem člověka, kterému neřeknete ne. Ne snad ze strachu, ale protože zkrátka nechcete.

Přikývl. Dohoda byla uzavřena a už není cesty zpět. Odpovědí mu byl široký úsměv. Můžeme se jen dohadovat o tom, kolik se za ním skrývalo upřímné radosti. Beatrice vstala a doktor Hinne si mohl vyslechnout její poslední slova.
"No vida. Ani to nebolelo, že?"
Bůhví proč ta slova bodala jako nůž. Byla totiž jeho vlastní. Beatrice tím dala jasně najevo, že nezapomíná. Ozvěna jejích kroků slábla a slábla až zmizela úplně zakončená nekompromisním zabouchnutím dveří. Déšť na jejích tvářích byl příjemně osvěžující. Přesto však netoužila po tom vypadat jako zmoklá myš. Pospíšila si do čekajícího dostavníku. Kočí pobídl koně a odvezl tuhle podivnou dámu neznámo kam.

Doktor Hinne s rozechvělými prsty sáhl po krabičce cigaret a jednu zapálil. V kapse nahmatal zkumavku s prášky a odolával pokušení je do sebe vysypat najednou. Na chvíli zapomenout, ztratit se v jiným světě, ale to probuzení... To probuzení do kruté reality... Zavrtěl hlavou. Teď ne. Potřebuje přemýšlet. Jak jen z tohohle průseru ven. Povšiml si, že něco po Beatrice zůstalo. Věděl velmi dobře o co se jedná. Krystal zlatavé barvy, který pokud víte jak použít, umožní vám vstoupit do jiného světa, než na který jste zvyklí. Místo, které sloužilo Beatrice jako domov, útočiště a přesto bylo právě teď v tomto okamžiku dějištěm něčeho příšerného. Sáhl po krystalu a přichytil jej na řetěz svých kapesník hodinek. Nechce ho ztratit. I když nebylo to vlastně jednoduší? Naivní myšlenka. Tak triviální věc by ji nezastavila.

Došel ke knihovně a vytáhl lahev whiskey, kterou tu měl vystavenou. Částečně na ozdobu, ale především proto, aby byla stále po ruce. Nalil si skleničku a snažil se zrekapitulovat na co to vlastně kývnul. Nedá se nic dělat. Musí se toho účastnit. V tuhle chvíli je jediný, kdo může dohlédnout na to, že se neblíží apokalypsa.

Bylo tomu už pár dní, co jsem mluvil s Beatrice. Pošťák mi každý den přinesl dopis s pečetí, která mi nedávala sebemenší pochyby o tom, kdo je adresát. Ještě štěstí, že instrukce uvnitř napsané, byly šifrované. Nezaujatý pozorovatel by to mohl číst jako prosté recepty. Absolutně nic podezřelého se v nich nenacházelo. Věřte mi.

Nezapomeň sehnat koření, cibuli a nevynechej ani zázvor. Všechno naházej do kotle a přiklop pokličkou. Já zatopím pod kotlem až budu mít čas. Ingredience se nezkazí, neměj strach. Tenhle hrnec je totiž opravdu zázračný!

Povzdechl jsem si, když jsem to četl. Jen já jediný jsem dobře věděl, co tím měla na mysli. Díky tomu, že jsem pracoval v márnici, tak mi nedělalo problém brát si takzvaně práci domů. Měl jsem udělenou výjimku od samotné královny. Díky mým objevům se léčba určitých nemocí výrazně zlepšila a zefektivnila. Proto mi bylo pro mé výzkumy poskytnuto téměř cokoliv oč jsem si požádal. Ubožáků, jejichž pozůstalí neměli peníze na zaplacení pohřbu, natož udržování hrobu bylo minimálně deset do tuctu. Není ostatně jedno, jestli skončí v masovém hrobu a nebo jako cenný materiál pro zvrácený rituál? Někteří by zcela jistě nesouhlasili. 

Každý den jsem tak do obrovských lahví hromadil krev, kterou jsem následně uložil do kufříku a odnášel pryč. Krev musela jít z těla pokaždé první, dokud byla čerstvá. Občas to bylo o nervy a pracoval jsem ve spěchu. Musel jsem aktivovat moc krystalu, který mi otevřel portál do sídla Beatrice. Samozřejmě to kouzlo nebylo ani zdaleka tak dokonalé, jako kdyby jej ovládal mistr magie. Přivolání portálu mělo své vrtochy. Pokaždé jsem musel najít jiné dveře a ty otevřít. Někdy to byl vchod do pekařství, jindy zase malá vrátka vedoucí do sklepení kdesi v přístavu. Nikdy jsem si také nebyl jistý tím, jaké dveře otevřu na cestě zpět. Tuhle jsem vylezl v té nejzaplivanější čtvrti a měl co dělat, aby mi místní parta výrostků nedala po čuni.

Nemusím vám hádam popisovat, že jsem byl většinu času pod parou. Tohle už nebyla pitva, ale bourání masa. Ano, maso i kosti, všechno se zužitkovalo na tento zajímavý recept na guláš, jak tomu Beatrice říkala. Dnes jsem odnesl poslední zásilku kostí. Po návratu domů jsem se svezl do křesla. Uchopil jsem skleničku do ruky ale rozmrzele zjistil, že je prázdná. Neměl jsem už ani sílu vstát a dojít pro lahev. 
"Jestli je to pravda, pak je mi všechno tvoje zlato ukradené Beatrice." zavrčel jsem a zapálil si cigaretu. Jak se vkrádala zima a tma do mého příbytku, napadaly mě neveselé věci. Věci o upírech, kteří se plíží Londýnem a vyhlíží si další oběť. A jednou... jednou, to vám garantuju, si přijdou i pro mě!

Hinne trávil dlouhé hodiny i dny v melancholické náladě. Čas však zhojí všechnu bolest a když neměl od Beatrice žádné další instrukce, nakonec pookřál. Ve víru všednosti odsunul všechny ty děsivé myšlenky stranou a konečně jednoho krásného odpoledne, když ošetřil posledního pacienta, který na něj celou dobu vrhal velmi nedůvěřivý pohled, rozhodl se jít všechno to šílenství, které prožil zapít.

Další den a další kocovina. Kupodivu jsem se probudil ve své posteli. V krku sucho jako na Sahaře. Opatrně jsem se vzepřel a začal vylézat z pelechu. Sotva jsem spustil nohy na zem, všechno se se mnou zamotalo. Nebudu to zbytečně protahovat. Až do času oběda jsem se přemlouval, jestli obsah mého žaludku půjde, nebo nepůjde ven. Opět jsem bodoval, věděl jsem totiž, že to nedám. Jelikož mi hlava třeštila, lupnul jsem do sebe silné prášky. Nemusím nikomu asi dvakrát dlouze vysvětlovat, že jsem se raději utlumil víc, než by bylo vůbec vhodné. Měl jsem však vzácně volný den. Mohl jsem si dovolit být tak trochu mimo. Měl jsem navíc naprosto úžasnou společnost. Cigarety, kávu a nezdravé jídlo. 

Pocit volnosti a zahálky mě opustil až v okamžiku, kdy jsem nahlédl do schránky. Pošta přišla. Už podle obálky a rukopisu jsem pochopil, že se jedná o další instrukce, které mi posílá Beatrice. Cítil jsem na sobě, že jsem bílý jako stěna. Chcete mi říct, že jsou už dva? A schyluje se k třetímu? Ruce se mi třásly. To mi nedá nikdy pokoj? Copak to nikdy neskončí? Celý tohle šílenství? Rezignovaně jsem si povzdechl. Jsem zkrátka idiot s talentem zkazit lidem kolem sebe život a navíc ho totálně podělat i sám sobě. Nač se chlácholit tím, že jsem i lékař, který zachraňuje životy. Až to tady zabalím, na jakou stranu se misky vah přehoupnou? To byla otázka, která mi zněla v hlavě od té debaty s otcem Ezechielem. Zajímalo by mě, jestli je na tom fyzicky a psychicky hůř než já.