Hyde park se nachází v centru Londýna, obvodu Westminster a jedná se o jeden z největších parků tohoto města. Dělí jej Serpentinového jezero na dvě poloviny a sousedí s Kensigtonskými zahradami. Ty jsou často považovány za součást parku. Toto místo se stalo symbolem svobody projevu a dějištěm mnoha demonstrací v období 19. století.
3 posters
Hyde Park
Vetroplach- Body Osudu : 2
Počet příběhů : 4
Karma : 1
- Post n°2
Re: Hyde Park
Osoba ktorá sa na toto miesto vôbec nehodila, alebo sa ba hodila viac než ostatný, sedela pod jedným z ostromov. Bolo ťažké určiť, či ide o ženu alebo muža. Telo mala totiž úplne zahalené v hnedom kožušinovom plášti s kapucou, a v tejto polohe sa ani nedali zaznamneať nejaké krivky. No ešte zvláštnejším javom bol vlk, ktorý tejto osobe ležal pri nohách, s hlavou vyloženou na jej lone. Samotný vlk mal svetlo-hnedú farbu a prazvláštne oči. Sivé bielka s tyrkysovími dúhovkami bez zorničiek.
"Tiež si myslím, že je to dobré miesto..." Zamrmlala osoba na prvý pohľad sama pre seba.
"Áno.. ja viem..." Ozval sa po chvíľke ďalší povzdych. Ako keby sa s niekým rozprávala, s niekým neviditeľným. "Z tohoto miesta spravím háj!" Zamrmlala, no zamrmlala rozhodne. Prstami frkla nejaké zvláštne semienko pred seba. No a netrvalo ani pár sekúnd, kým z miesta, kam dopadlo, začal vyrastať malý stromček, no a tento stromček rástol, a rástol, až kým nebol vo veľkosti stromu, o ktorý sa druidka opierala. Na tvári sa jej objavil úškrn, aj keď tvár jej stále nebolo vidieť.
Druidka sa postavila, nedbalo sa oprela o svoju drevenú palicu a pohľadom prešla po okolí, po ľuďoch ktorý trávili voľný čas prechádzkou a kochaním sa prírody. Po ľuďoch ktorí rúško noci a úkryt zo stromov využili k iným, nekalím účelom. Telom druidky zrazu trhlo, vyzeralo to tak, že ju snáď napne. Netrvalo to ale dlho, a jej palica spadla na zem.. plášť v ktorom bola odetá, skĺzol tiež. No a z otvoru kapuce k stmievajúcej sa oblohe, vyletel obrovský orol, ktorý na chvíľu svojimi krídlami takmer zakryl vychádzajúci mesiac.
"Tiež si myslím, že je to dobré miesto..." Zamrmlala osoba na prvý pohľad sama pre seba.
"Áno.. ja viem..." Ozval sa po chvíľke ďalší povzdych. Ako keby sa s niekým rozprávala, s niekým neviditeľným. "Z tohoto miesta spravím háj!" Zamrmlala, no zamrmlala rozhodne. Prstami frkla nejaké zvláštne semienko pred seba. No a netrvalo ani pár sekúnd, kým z miesta, kam dopadlo, začal vyrastať malý stromček, no a tento stromček rástol, a rástol, až kým nebol vo veľkosti stromu, o ktorý sa druidka opierala. Na tvári sa jej objavil úškrn, aj keď tvár jej stále nebolo vidieť.
Druidka sa postavila, nedbalo sa oprela o svoju drevenú palicu a pohľadom prešla po okolí, po ľuďoch ktorý trávili voľný čas prechádzkou a kochaním sa prírody. Po ľuďoch ktorí rúško noci a úkryt zo stromov využili k iným, nekalím účelom. Telom druidky zrazu trhlo, vyzeralo to tak, že ju snáď napne. Netrvalo to ale dlho, a jej palica spadla na zem.. plášť v ktorom bola odetá, skĺzol tiež. No a z otvoru kapuce k stmievajúcej sa oblohe, vyletel obrovský orol, ktorý na chvíľu svojimi krídlami takmer zakryl vychádzajúci mesiac.
Joan D. Abigail- Body Osudu : 2
Počet příběhů : 16
Karma : 2
- Post n°3
Re: Hyde Park
Kráčela jsem parkem, co noha nohu mine. Má mysl už se uklidnila, poté co nad mým tělem převzala kontrolu bestie ukrytá pod nevinně vypadajícím zevnějškem. Na jak dlouho však vydržím v tomto příčetném stavu? A co na to říká svědomí? Na obličeji jsem měla na svůj věk neobvykle tragický výraz. Někomu to možná mohlo přijít k smíchu. Vzhledem k myšlenkám a pocitům viny mi však momentálně bylo všechno fuk. Každý pro to aby přežil dělá co může. Někteří kradou, nebo zabíjejí. A já?
Pohlédla jsem k obloze. Hvězdy jsou pořád stejné. Vůně trávy a zetlelého listí také zůstala nezměněná. Alespoň něco, čemu v tomhle šíleném světě rozumím. Když už jsem u těch vůní, náhle jsem ucítila něco povědomého. Vůni, která mi připomněla hluboké lesy, které jsem také ve svém prvním životě mohla navštívit. Kolik už je to jenom let? Ale k čemu ta nostalgie, tyhle časy se nemohou vrátit a ne že bych o ně přímo stála. Rozhodla jsem se tedy sejít z hlavní cesty, posadit se do trávy a opřít si záda o jeden z těch vzrostlejších stromů. Bylo tu příjemné ticho a klid. Ač se to zdálo neuvěřitelné, po pár minutách jsem si vyčistila hlavu od nepříjemných myšlenek a trochu se uklidnila. Mám co mám a musím s tím žít. Zvládnu to. V duchu jsem si přísahala, že má existence nebude nikdy a nikoho stát život.
Pohlédla jsem k obloze. Hvězdy jsou pořád stejné. Vůně trávy a zetlelého listí také zůstala nezměněná. Alespoň něco, čemu v tomhle šíleném světě rozumím. Když už jsem u těch vůní, náhle jsem ucítila něco povědomého. Vůni, která mi připomněla hluboké lesy, které jsem také ve svém prvním životě mohla navštívit. Kolik už je to jenom let? Ale k čemu ta nostalgie, tyhle časy se nemohou vrátit a ne že bych o ně přímo stála. Rozhodla jsem se tedy sejít z hlavní cesty, posadit se do trávy a opřít si záda o jeden z těch vzrostlejších stromů. Bylo tu příjemné ticho a klid. Ač se to zdálo neuvěřitelné, po pár minutách jsem si vyčistila hlavu od nepříjemných myšlenek a trochu se uklidnila. Mám co mám a musím s tím žít. Zvládnu to. V duchu jsem si přísahala, že má existence nebude nikdy a nikoho stát život.
|
|