The London Hospital

V podzemní místnosti, ležel na posteli jeden zabitý nebožák. Možná, že nebožák je poněkud silné slovo. Jednalo se o jistého pekaře, mezi jehož koníčky patřilo šizení těsta a týrání vlastní manželky. Zírala jsem na dvě tečky na jeho kůži, které vypadaly snad jako kousnutí hada, možná jako dvě malé bodné rány způsobené něčím ostrým a tenkým. Zamračila jsem se. Bylo to loupežné přepadení, neboť oběť u sebe neměla žádné zlato a co bylo o to víc podivné, byla s největší pravděpodobností zastřelena svou vlastní zbraní. Podle rozhovoru s novopečenou vdovou u sebe míval revolver v hnědém pouzdře, který - světe div se - také chybí.

Sklonila jsem se, abych prozkoumala hrudník. Jedna rána minula srdce jen těsně. Zůstala uvězněna v hrudním koši, mezi žebry. Druhá našla svůj cíl v srdeční komoře. Příčina smrti je tedy více než zřejmá. Co mě však fascinuje nejvíc, jsou dvě rány na krku. Něco tenkého a ostrého. Pilník? Jiný profil rány. Pletací jehlice? Příliš tenká. Plnící pero? To také nesedí. Navíc by muselo být fungl nové, aby nezanechalo stopu po inkoustu. I když to zní naprosto šíleně a tuhle teorii nechci vyslovit nahlas, abych se zase nemusela obhajovat, připomínalo to nejvíce hadí kousnutí. Proč? Proč byste někoho zastřelili a poté ho nechali kousnout hadem? Ledaže bychom tu měli sériového vraha, který si z toho udělá své poznávací znamení. Ustaraně jsem si povzdechla.

Uchopila jsem bílou plachtu a přehodila ji přes nebožtíka. Tady jsem skončila. Doktor Hinne, který udělal rozbor krve mi už potvrdil, že se v ní žádný jed nenachází. Chcete mi říct, že ho pokousal had škrtič? Možná to bylo způsobeno nástrojem, který mi není známý. Nebo mi jenom chybí fantazie. A samozřejmě musím brát v potaz, že toto zranění s vraždou vůbec nesouvisí. Avšak můj instinkt hovoří jinak.
"Takže zabíjíš ve stínech. Jak originální. Nicméně bys měl vědět, že odteď po tobě jde někdo, kdo se ze stínů narodil. Někdo, komu jsou myšlenky zločince velmi blízké. Víc, než může vůbec nahlas vyslovit." zamumlala jsem polohlasem. Jediný, kdo mě mohl slyšet byla oběť vraždy, jejíž duše se však s velkou pravděpodobností odebrala do horoucích pekel. Opustila jsem místnost, rozloučila se s lékařským personálem a spěchala podniknout další nezbytné kroky.

Konečně jsem dorazila do arélu londýnské nemocnice. Bolela mě hlava ze sluníčka a především oči, protože zrovna dnes musel být jako na potvoru jasný den. Konečně jsem vstoupila do budovy, kde panovalo příjemné šero a jenom pár lamp dodávalo tmavým zákoutím trochu světla. Sundala jsem si kapucu, která mě chránila před přímým slunečním světlem celou cestu sem. Byly tu však ještě mnohem naléhavější záležitosti, které jsem chtěla vyřešit. Hlad a žízeň. I když jsem se pokoušela obelstít své tělo a zahnat tyto nepříjemné pocity běžnou stravou, nepomohlo to. Jen na okamžik jsem se cítila trochu lépe, ale nakonec se ten strašlivý pocit prázdnoty znovu dostavil. Nemá cenu si lhát. Jsem monstrum. Živím se krví ostatních, abych přežila. Nesmím to však nechat dojít daleko jinak to dopadne opravdu zle. 

Pozdravila jsem sestřičky, které znám od vidění a pospíchala dál. Zahnula jsem doprava a vyšla po schodech nahoru. Ještě projít těmito dveřmi... Tp už jsem se ocitla na oddělení, kde se to hemžilo ležáky. V úplně zadní části se nacházeli lidé po operacích, kteří se probouzeli z anestezie. V sousedním pokoji byli naposledy tři pacienti v bezvědomí, u nichž bych také mohla slavit úspěch. Naštěstí jsem byla známá tvář a tak se nikdo z personálu nepozastavoval nad tím, co tu dělám. Tím spíš, když jsem popadla vozík s léky a hygienickými potřebami a tlačila jej před sebou. Rutina. Po padesátéprvé ten samý úkon stále dokola. Zahnula jsem do jednoho z pokojů a zavřela za sebou dveře. Pacienti leželi za plentami a slyšela jsem jak spokojeně oddychují. Na chviličku se mi udělaly mžitky před očima. Je to tu zase. Tep svého srdce jsem cítila až ve spáncích. Vařilo se to ve mně. Měla jsem si pospíšit a utišit hlad už nejméně den předem. Momentálně jsem na vlastní kůži cítila, jak na jednu stranu slábnu a na stranu druhou se ve mně probouzí k životu jakési monstrum, které odmítá hladovět a čím více hladovím, tím větší kontrolu přebírá nad mým tělem. Vnímala jsem ležící těla jako lákavé kusy masa, které čekají jen na to, až se do nich zakousnu. Přemlouvala jsem se, ať opět přijdu zpět ke smyslům. Nemůžu se tomu přece poddat. Překonám to! Musím! Tenhle pocit, jaký zažívám v tomto okamžiku se dostavil krátce poté, co jsem se probudila ke svému druhému životu. Tehdy jsem také někoho pokousala. Sakra práce... Potřebuju... Hned! Jenom pár kapek. Bude to... v pořádku. Musí. Já... musím.

Byl to den jako každý jiný. Ticho v nemocničním oddělení narušovaly jen ozvěny hbitých kroků sestřiček či tichý šum pacientů. Na lůžkovém oddělení je ticha mnohem více než jinde. Na někoho by to mohlo působit depresivně, ovšem ne nadarmo se říká, že ticho léčí. A tu náhle zavrzal nemocniční vozík s pacientem, který rozhodně mohl nějaké to kilo shodit, támhle zase bouchlo okno o stěnu, jak se průvan dral dovnitř rozvířit zatuchlý vzduch. V místnosti, ve které se nacházela Lady Wynne byla okna zavřená a ticho tak velké, že by bylo slyšet spadnout i jehlu na podlahu. Mírně pobledlá žena v pokročilém věku posedávala na posteli a tiše vyčkávala na příchod ošetřujícího personálu.

Netrvalo to dlouho a do místnosti přišel ošetřující lékař i se sestřičkou v zádech. Lehce neformální přivítání následovalo vyslechnutí diagnózy i diskuzi o probíhající léčbě. Všichni tři "diskutéři" se na léčebném postupu jednohlasně shodli. Lékař tedy odešel za dalšími pacienty a sestřička začala čile kolem Lady Wynne poskakovat.

"Ničeho se nebojte, bude to jen chvilička. Pustíme vám trochu žilou a poté zahájíme druhou část léčby. Jak se vám líbí na venkově? Užíváte si čerstvého vzduchu?" Mladičká sestřička měla pusu pořádně prořízlou, proto ji nedělalo problém začít konverzovat i se starší a velmi váženou dámou. Kupodivu se Lady Wynne neurazila, naopak! V pobledlé tváři se objevil mírný úsměv a spokojenost v očích jenom hrála.

"Je tomu skutečně tak. Je tam krásně a je tam klid. Žádné politikaření, jen klid a mír." Pronesla hlasem tak příjemným, že byste si přáli, aby vás každou noc doprovázel do říše snů. Opatrně se opřela o čelo postele a s rukou nataženou čekala na lékařský zákrok, dnes tedy puštění žilou.

"Mírně to píchne a už to bude! Na chvíli si odběhnu, ale než skončí procedura, hned jsem zase tady u vás. Však víte, jak to tady chodí. Kdyby nastal jakýkoliv problém, u stolku vedle postele najdete zvoneček. Stačí s ním párkrát zazvonit a hned jsem u vás!" Brebentí vesele sestřička, jak zavádí Lady Wynne jehlu přímo do žíly a velmi pomalu nechává krev odkapávat do předem připravené kovové nádoby. Jen co vše ještě jednou zkontroluje, opět odhopká energickým krokem do jiné místnosti věnovat se dalším pacientům. Lady Wynne tak zůstane v místnosti sama.

Ticho v místnost doprovází pravidelné bubnování kapek krve, které naráží na hladinu. Lady Wynne se schoulí do klubíčka a skrze vysoké okno pozoruje mraky na obloze. "Kéž by mě mé zdraví tak netrápilo." Zasní se, jak hledí ven a s pomalou ztrátou tělních tekutin se dostavuje i mírný útlum. Ne dost silný na to, aby ztratila vědomí, ale dost silný na to, aby se odevzdala svým představám a nadějím.

Mé smysly byly aktuálně o něco ostřejší, než obvykle. Zaslechla jsem hlasy a kroky. Stála jsem skrytá za jednou plentou a trpělivě vyčkávala, než lékař a sestra odejdou. Naštěstí je nenapadlo zkoumat okolí, ani se podívat na zbylé pacienty. Tudíž jsem zůstala neobjevena. Problém nastal v okamžiku, kdy se celou místností prohnal průvan. Zápach krve byl pro můj velecitlivý nos nepřehlédnutelný. Během pár vteřin jsem stála za zády stárnoucí lady, která si mou přítomnost nejspíš ani neuvědomovala. Každá kapka krve byla pro mě v tuto chvíli příšerná provokace. Hlad zvítězil, s ním i bestie skrytá kdesi v mém nitru. Opustily mě veškeré zábrany a dokonce i schopnost logicky uvažovat nad možnými následky.


V dalším okamžiku byla nebohá Lady Wynne ošklivým způsobem probuzena ze svých myšlenek a říše fantazií. Na hlavě jí přistála má ruka, která jí zakrývala ústa a zároveň ji nelidskou silou držela přišpendlenou k jejímu lůžku. Možná byla v šoku z toho, že je naprosto bezbranná vůči jemné dívčí ruce, která vládne silou dospělého muže. Od tohoto okamžiku se z ní nestalo nic jiného, než má oběť. Oběť, které jsem se dostala pod kůži i jen jedním jediným dotekem. Mohla jsem si pohrávat i s jejími emocemi, a pocit, který mi u ní vyhovoval aktuálně nejvíc, byl strach. Lady Wynne ztuhla a nebyla schopna pohybu. Smrt jako by jí nejen kývala na pozdrav, ale dokonce se dostala do hlubin její duše a sevřela jí srdce do drápů, ze kterých není úniku. Nebylo pro mě vůbec těžké prorazit tesáky skrze její bledou kůži a konečně uhasit žízeň, která mě spalovala déle, než bylo zdrávo pro mě i mé okolí.

Když jsem Lady Wynne konečně pustila, ležela zcela klidně na svém lůžku. Vypadala, jako kdyby spala. Dvě malé červené tečky na jejím krku dávaly tušit, že ten ošklivý sen, který se jí právě zdál, nemusel být vlastně vůbec snem. Setřela jsem karmínové kapičky krve, co se leskly na těchto dvou čerstvých rankách a upravila jí vlasy tak, aby nebyly ihned na očích. Z ruky jsem vytáhla jehlu, která v ní zůstala vězet, abych předešla dalším ztrátám krve. Jestli jsem něco nechtěla, pak to bylo někoho zabít. V duchu jsem se staré dámě omluvila. Tohle se nemělo stát. Nebo alespoň ne takto. Se smíšenými pocity jsem urychleně toto místo opustila.

Lady Wynne se skutečně zasnila a oddala se svým představám na klidné stáří a úplný odchod z politiky. Byla to příjemná představa, plná klidu. Avšak z tohoto mírumilovného rozpoložení byla nebohá dáma vyrvána doslova brutálním násilím. Z ničeho nic semkla neznámá dlaň její rty a a nelidskou silou ji tlačila proti posteli. Během vteřiny byla Lady Wynne nucena vrátit se do kruté reality. To, co jí do reality přivítalo, byla dvojice rudých očí a obličej zkroucený do nelidské grimasy. Ještě než stihla jakkoliv zareagovat, nepopsatelný děs a strach o vlastní život zaPLAVIL každičkou buňku v jejím těle. Nebohá a již tak zesláblá stařenka se snažila bránit, oháněla se volnou rukou, kopala do vzduchu, ale marně! Po pár vteřinách už jen klidně ležela a vědomí se začínalo pomaloučku vytrácet.

Bylo to vlastně docela příjemné. Jen tak ležet a pociťovat, jak život z těla pomalu odchází. Bylo to jako usínat ve vaně teplé vody. Ač nepociťovala žádný diskomfort, život se pomalounku vytrácel a slabost nabírala na síle. Opravdu jako usínání, jen tentokrát už probuzení pravděpodobně nepřijde. Poslední zlomek vzpomínky na tento nepochopitelný útok byl pohled do rudých očí neznámé mladé rusovlásky. Ale i ten se pomalounku začínal vytrácet, jak množství krve v těle nebohé stařenky začínalo rapidně klesat. Tohle byl asi konec, smrt si pro ni přicházela.

"Tak, jak jste na tom, Lady? Všechno v pořádku" Ozývá se z chodby ještě dříve, než upovídaná sestřička vejde do místnosti a hned na zápraží se zarazí a vyjekne hrůzou. "Lady Wynne!" Pohledem sjede na vytaženou jehlu a postarší ženu snad ve spánku. Okamžitě k ní přiběhne a začne s bezvládným tělem stařenky třást. Zarazí se u podivných dvou ranek na krku, ale ani to ji nezabrání v poskytnutí první pomoci. Ruku, ve které se nacházela jehla, pozvedne do výše a přiloží ji na hrudník Lady Wynne. Po nekonečné minutě, během které se sestřičce nepodaří přivést Lady Wynne zpět k vědomí, se nebohá zdravotnice otočí na patě a s jekotem se rozeběhne do některé z dalších místností. "Doktore! Doktore! Kde jste! Lady Wynne, honem pojďte! Doktoreeee!"

Ubohá Lady Wynne bezvládně leží na posteli. Kdyby ji někdo sledoval opravdu z blízka, všiml by si, že i pohyb očí pod víčky pomalu ustával. Smrt se blížila, jako stará známá pomaloučku začínala šeptat stařence do ouška svou omamnou melodii. A jak se stín smrti pomalu ale jistě plížil blíž a blíž k bezvládnému tělu stařenky, stalo se něco nečekaného! Ze zdobeného medailonu, který Lady Wynne nosila vždy a za každých okolností kolem krku, začala vycházet prazvláštní modrá záře. Pulzovala a získávala na intenzitě až nakonec ze zdobeného kovového medailonu vypadl modrý broušený krystal, který se začal kutálet, dokonce poskakovat po podlaze. S každým nárazem o podlahu se objevil prazvláštní modrý výboj, až nakonec z krystalu jako by vyskákala celá řada run a najednou! Jak rychle se krystal rozzářil a rozdováděl, s hlasitou ranou zmizel a modrá záře s ním.


Pár minut na to přiběhla do místnosti hysterická sestřička s lékařem v patách. Dřív než byste řekli transfuze odvezli Lady Wynne v bezvědomí do jiné části nemocnice, kde se až do pozdních nočních hodin stále dokola a dokola snažili přivést postarší dámu zpět k vědomí.

Byl jsem zavolán do nemocnice v naléhavé záležitosti. Stalo se totiž něco nečekaného. A stalo se to Lady Wynne. Vlivné ženě, která utratila nemalé prostředky na léčebné procedury. Měl jsem z ní smíšené pocity abych byl upřímný. Usmívala se, ale ten úsměv jako by říkal "jen si nemysli panáčku, budeš tancovat jak já pískám, nebo se máš na co těšit". Všechny mé nepříjemné vzpomínky šly ovšem bokem. Tentokrát jde o její život a cítil jsem povinnost udělat maximum pro její záchranu. Vstoupil jsem do pokoje, kde pobíhala zdravotní sestra a doktor, kterému už docházela nejen šťáva, ale i nápady co s ní. Přistoupil jsem k lůžku, nahmatal tep, byť byl slabý, kouknul se do jejího bledého obličeje a začal mít tak trochu jasno.
"Co jste jí dělali než odpadla?"
"Pouštěli jsme žilou. Ale opravdu neztratila mnoho krve." pravila sestřička a mávla rukou směrem k nádobě, do které stihlo odkapat sotva pár kapek. Krucipísek už by to fakt chtělo nějaké jiné lékařské postupy. Normálně se ale člověk z mdlob probere okamžitě. Nadzvedl jsem Lady Wynne víčka a posvítil jí do očí. Jakmile jsem tak udělal, všiml jsem si, že na krku má dvě rány. Dvě červené tečky. V okamžiku jsem si dal dvě a dvě dohromady. Ta monstra už jsou v ulicích... Neměl jsem však čas, neměl jsem ten luxus abych si dovolil zblednout a blekotat nesmysly. Vyhrnul jsem si rukáv a požádal sestru o pomoc. 

(Poznámka mimo příběh - krevní skupiny zatím nebyly objeveny. Nicméně doktor Hinne už mnohokrát poskytl svou krev potřebným pacientům. Tato loterie pokaždé vyšla, lze tedy přepokládat, že je vlastníkem krevní skupiny známé jako 0. Absolutní dárce.)

"Jste si jistý? Víte že to je riskantní sázka..." pravila sestra mezitím co napichovala žílu mě i Lady Wynne.
"Ona je prakticky mrtvá. Mrtvole už nemůžete ublížit. Buď ji necháme zhebnout, nebo jí dáme alespoň šanci." přesvědčil jsem sestru, že tenhle postup má smysl. Byl jsem přesvědčený, že pokud ji může něco zmátořit, je to právě tohle. Stát se upírovou večeří je zjevně velice vyčerpávající, zvlášť pokud jste stará dáma. Udělal jsem maximum. Zbytek už je na osudu.

Něco se dělo. Trochu nevěřícně jsem pozvedl obočí. Na to, že se tu odehrává takováhle napjatá situace, doslova otázka života a smrti, musím uznat, že je tu docela kravál. Aniž bych však věnoval narušiteli jediný pohled, nebo se otočil jeho směrem, pokračoval jsem v započaté proceduře. Sestřička byla moc šikovná a žíly napíchla skvěle. Životadárná kapalina tak proudila do cév nebohé a zřízené Lady Wynne. Vzpomněl jsem si na to, že než mě zavolali, popíjel jsem doma výborné vínko. No co, přidaná hodnota dámo. Třeba vás právě tohle postaví na nohy. Krev i víno jsou ten nejlepší ročník, tak si to užijte dokud můžete.
"Silný řeči nemám rád, ale mám pochopení. Jste v šoku a bez sebe strachy. Děláme pro ni maximum." dodal jsem, v reakci na výhružku podivného návštěvníka, zatímco jsem stiskl zápěstí staré dámy. Tep stále má. Dýchá. Doufám, že jsem dorazil včas. Seděl jsem na protějším lůžku ve vyvýšené poloze a trochu litoval, že musím zůstat naprosto v klidu, aby pacientce proudila krev do žil. Potřebuje teď doslova každou kapku. Jsem zvědavý kolik můžu postrádat, než se dostaví mdloby. Střídavě jsem zatínal a povoloval pěst. Vedle uklidňujícího účinku to mělo ten efekt, že krev nepřestávala proudit. Teprve teď jsem se zahleděl na toho neurvalého návštěvníka. Rodinný příslušník? Možná syn? Vnuk? Milenec? Nepokrytě jsem na něj zíral a snažil se najít odpověď na otázku. Hele proč má vlastně modrý župan? Nenosí to náhodou psychiatričtí pacienti? Jo, to je docela možné. Počkat, ale co když je to vážně milenec. Podíval jsem se na Lady Wynne, pak na něj, pak zase na ni a znovu na něj. Ona dýchá. On vypadá, že mu brzo rupne cévka. Nechci dalšího pacienta v kritickém stavu. Možná mi sám od sebe poví, co je zač. Možná to spolkne. Možná mi bude vyhrožovat. Nevěděl jsem. Bylo mi to tak nějak fuk. Histerických pacientů či rodinných příslušníků jsem za svůj život potkal nespočet. Pro mě byla důležitá má práce.

Věnoval jsem Magnusovi nevěřícný, ale zároveň zpruzelý až unavený pohled. Nevím co se mu odehrává v makovici, ale začínám se obávat, že je to opravdu psychiatrický pacient. Buď mají dnes vycházky, a nebo nechali ten pavilon zase nehlídaný. Ono když bojujete s nedostatkem personálu, tak občas musíte doufat, že si všichni vzali poctivě svůj prášeček na spaní a nebudou dělat vylomeniny.
"Mladíku, mě už vyhrožovalo tolik lidí, že pláčete sice dobře, ale na špatným hrobě. Nehledě na to, že jste naprosto cizí člověk, který tu nemá co dělat. A co se týče jejího zdravotního stavu, nemám povinnost vydávat vám jakékoliv informace. Jste snad rodinný příslušník? Mám vás nechat vyvést? Nebo se pokusíte chovat jako civilizovaná bytost?" odsekl jsem už značně podrážděně. Významně jsem kývnul na jednu sestřičku, která odběhla. Ano, skutečně je to tenhle případ. To je tenhle měsíc už potřetí. Rozhlédl jsem se po místnosti. I kdyby mě nějakým zázrakem přesvědčil, že má opravdu všech pět pohromadě a že má nárok znát podrobnosti o případu Lady Wynne, rozhodně bych to s nikým neprobíral zde. Stěny mohou mít uši. Sáhl jsem do kapsy a pohlédl na hodinky. Stiskl jsem zápěstí své pacientky a chvíli počítal. Pouhým zrakem jsem kontroloval barvu v její tváři. Už alespoň nebyla tak bledá. Kdežto já jsem pravděpodobně zbledl více než obvykle. Chtělo by to panáka na povzbuzení. Hm. Až přijdu domů, nejspíš si dám tu výbornou whiskey, abych si trochu zklidnil nervy. Tu svoji práci vážně miluju, ale někdy je to tak náročné, že se obávám, abych se také nestal psychiatrickým pacientem.

Nebohá lady už naštěstí skutečně vypadala o mnoho lépe. Tep byl silnější. Dýchala klidně a její čelo už nebylo orosené ledovým potem. Moje krev zase zafungovala. Kdyby do ní pustili jinou, bůhví jak by to skončilo. Nevěděl jsem čím to bylo, ale já jakožto dárce jsem vždycky zafungoval. Zatímco stav pacientky se zlepšoval, já na sobě začal pociťovat, že jsem to v zápalu adrenalinu a z důvodu zdravého a přirozeného nas... naštvání trošku přehnal. Vyčkal jsem ještě pár minut a poté jsem vytáhl ze žíly tu nechutně tlustou jehlu. Kapka karmínové tekutiny na mém nepřirozeně bledém předloktí vykreslila opravdu zajímavou stopu. Krve už jsem ztratil ažaž. Neměl jsem pomyšlení na to si ránu zalepit, dokonce jsem použitou jehlu akorát odhodil na zem. Neubránil jsem se vtipné myšlence na to, jestli Lady Wynne po svém probuzení ucítí, že jí v žilách proudí také pár promile z vína. Cítil jsem se opravdu zesláble. Natáhl jsem se na lůžko a pokrčil nohy v kolenou. Každá kapka krve, která se z mých ztuhlých končetin dostala do hrudníku a do hlavy teď byla cenná. Hučelo mi v uších, což nebylo dobré znamení. Podíval jsem se znovu na hodinky.
"Myslím... že za šestnáct sekund... odpadnu. Hlavu dolů, nohy nahoru..." instruoval jsem pro jistotu toho naprosto cizího člověka, ale také jsem spoléhal na personál a zejména sestru, která se snad co nevidět vrátí. Ať už reagoval jakkoliv, upřel jsem svůj pohled do prázdna, marně se pokusil vzdorovat svému osudu a pak jsem konečně ztratil vědomí. Poslední co jsem viděl byly mžitky před očima a pak už jenom černo.

Nebohý lékař měl pravdu. Magnus to odhadl dobře. Skutečně se vyznal ve své anatomii natolik, že dokázal odhadnout za jak dlouho půjde k zemi. Právě tak dokázal odhadnout i za jak dlouho půjde ven z jeho těla alkohol, který pozřel a se kterým to přehnal, což nám předvedl už v minulosti několikrát. Nicméně navzdory tomu, že oplýval touto skutečně užitečnou dovedností, byl teď naprosto vydán na milost a nemilost Magnusovi. Budiž záhadnému mágovi ke cti, že se alespoň postaral o autotransfúzní polohu doktora Hinneho. Díky tomu, že začala krev znovu proudit do jeho mozku, byla částečně obnovena jeho funkce. Ne natolik, aby ihned procitl, ale dostatečně na to, aby centrum vzpomínek mohlo poskytnout nějaké cenné informace.

První myšlenka, kterou Magnus rozluštil byl Hinneho vnitřní monolog při pohledu na krev na krku Lady Wynne.
"Ta monstra už jsou v ulicích. Teď není čas panikařit a ztrácet hlavu, jde o život."


Čas posouváme kupředu. Následuje další vnitřní monolog ohledně Magnuse jako takového. Dozví se tudíž, že Hinne přemítá, zda je to vnuk, syn, nebo možná dokonce milenec Lady Wynne. Zaznamená také podezření, že se jedná o uprchlého pacienta z psychiatrické léčebny.

Následuje několik nelichotivých přirovnání na Magnusovu adresu, které snad raději přeskočíme, neboť vydatnou ochutnávku jsme si již mohli dávno přečíst. Ale ještě jedna informace tu byla. A sice jméno jakési dámy v černých šatech.
"Beatrice."


A konečně jsme mohli také vylovit vzpomínku na skvělý večer s jakýmsi knězem. Byla to velmi intenzivní vzpomínka, velice veselá. Ano, Hinne si ten pokec opravdu užíval. Necháme na Magnusovi jak hluboce chce zabřednout do opileckých keců a popela vysypaného všude možně, kromě popelníku. Na závěr si mohl Magnus vychutnat pohled do záchodové mísy, kam tenkrát Hinne vyklopil nejméně polovinu vypitých drinků z toho večera. A to je vše přátelé. Veselý konec, není-liž pravda?

Následně Hinne zamžoural očima. Přicházel k sobě. Bude v pořádku, nebo ho čeká horší probuzení, než by čekal? To je už v rukách osudu.

První co přišlo byl hrozný kravál uvnitř mé hlavy. Hučení s levelem vyhnaným na maximum. Pak jsem opatrně pootevřel oči a podíval se na strop. Točil se a trvalo sakra dlouho, než nabyl poněkud méně abstraktní tvary. Přirovnal bych to k pocitu, že jste na nějakém šíleném kolotoči a nemáte absolutně tucha kde je nahoře a kde dole. Cuknul jsem sebou a šátral rukama po okolí, abych se tak nějak ustálil a zorientoval. Výborně, ležím a dokonce na měkkém. Teprve když se mi povedlo zaostřit na stěny pokoje a také na toho divného týpka v modrém, tak jsem si vzpomněl co jsem dělal. Ta bába mi pije krev pravidelně, ale dneska to fakt přehnala. No, hlavně že nezdechla. Zatím.
"Jo.. vodu, asi." zamumlal jsem poněkud přiblble. Prospělo by mi taky se pořádně najíst, ale než mi to bude umožněno, tak si asi ještě chvíli poležím. Do pokoje vkročila sestra a za ní byl lékař a dva další muži v bílém plášti. Byli evidentně velmi dobře rostlí a vypadali, že slovo soucit jim vůbec nic neříká. Když jsem toto roztomilé procesí spatřil, musel jsem se jenom malinko pousmát. Divadlo začíná. Mezitím jsem z kapsy vylovil nějaké neidentifikovatelné prášky a dva slupnul. 
"Zdravím doktore Sokolove, nechybí vám náhodou pacient?" položil jsem otázku, která mohla hezky rozproudit konverzaci a prolomit ledy. Sokolov, muž střední postavy, za to nebývale přísného pohledu věnoval narušiteli klidu zkoumavý pohled. Dvě gorily stojící po jeho boku vyčkávaly a já mohl jenom hádat, že se nemohou dočkat, až se na svůj cíl vrhnou, a pořádně jej zmáčknou. Nastalo tísnivé ticho. Napětí by se dalo krájet. Že by tu měl někdo smůlu a skutečně se podobal jednomu z pacientů?

Sledoval jsem monolog toho nafrněnce a kdykoliv se na mě nedíval, protáčel jsem oči v sloup. Začínal jsem té přehlídky ega a toxické maskulinity mít právě tak dost. Co si o sobě vůbec myslí?
"Probere se podle toho, jak velký spánkový deficit má z dnešní noci. Nevypadá zrovna na pařmenku, takže to vidím tak hodinku maximálně. A teď když mi dovolíte v klidu umřít, budu nesmírně rád." zavrčel jsem, udělal si pohodlí a zavřel oči. Rozhodně jsem neměl v úmyslu honem rychle vstávat a pospíchat domů. Nehledě na to, že při tak velkém poklesu krevního tlaku by to byl holý nesmysl. Doktor Sokolov bez výrazu sledoval Magnusovo blekotání. Gorily, které měl sebou se ušklíbaly a pochechtávaly.
"Heh, jo tak dneska se jmenuje Magnus, zejtra zase bude královna Viktorie."
"No jasně, v tom případě jsem Julius Caesar. Haaaaaaahaha!!!!"

Sokolov byl evidentně značně podrážděný. Věnoval gorilám velice "vřelý" pohled a také je napomenul. Měl toho dost. Bylo jejich prácí hlídat, že nebude docházet k útěkům. Sice je vidno, že zatím tuto povinnost plní dobře, ale vypadá to, že pokud by došlo na nejhorší, budou mít z nastálé situace nakonec ještě legraci.
"Tenhle u nás neleží. Takovýhle ksicht bych si určitě pamatoval. Každopádně jsem rád, že se bavíte!" zvýšil hlas na dva vtipálky v bílých pláštích.
"Doktore Hinne, děkuji za pohotový report, byť to byl planý poplach. Odpočívejte. Vy, pane Magnusi, se prosím nezlobte. Upozorňuji vás, že blázni jsou má parketa a poznám je na sto honů. Jistě je vaše poznámka na adresu služeb naší nemocnice jen nešťastnou volbou slov. Jen blázen by vyhrožoval lékařům ve službách Jejího Veličenstva. Všichni zcela jistě jednáme v nejlepším zájmu jak Lady Wynne, tak Impéria samotného. Sestřičko, prosím postarejte se o ty dva spáče a nenechávejte je bez dozoru. My se teď vzdálíme a necháme pacienty odpočívat." dokončil myšlenku doktor Sokolov a významně se podíval na Magnuse. Mohlo to znamenat, že mu chce ještě něco říct v soukromí, nebo jednoduše to, aby si pohnul zadkem a nezacláněl. Je s podivem, že nebohá Lady Wynne spala natolik tvrdě, že ji tyto vášnivé debaty neprobudily.

Starý pán spal. Poslední dobou trávil v říši snů většinu času a celkem rád. Nechtěl si totiž s nikým povídat, ba ani snášet soucitné pohledy nemocničního personálu. Pokud zůstával bdělý, nudil se. Každičký den se díval na tu stejnou stěnu s flekem vlevo dole a prasklou pátou dlaždicí zprava v druhé řadě shora. Věděl, že nemá času nazbyt. Tušil, že chronické bolesti, které jej doprovázely už zůstanou jeho denním chlebem až do posledního výdechu. Čas trávil vzpomínáním na šťastné chvíle. Nedávno si nechal zdát o tom, jak jako mladý kluk kradl svému nerudnému sousedovi jablka. Ve snech ho nebolely žádné klouby a on mohl šplhat po větvích stromů jak se mu jenom zlíbilo. Netrápil ho chlad a nevlídné londýnské ovzduší. Vyrůstal na venkově, kdesi na jihu a tak si do sytosti užíval slunečních paprsků a příjemného tepla. Tento sen však skončil. Stařec otevřel oči a první co uviděl byla vlčice. Nepůsobila nijak agresivně. Dokonce mu připomněla psa, kterého měl od svých dvanácti let. Tenkrát se mu s ním velice těžko loučilo. Byl to ten nejvěrnější přítel, jakého kdy poznal. Nicméně náš pacient tušil, že se s ním již brzy setká. Proto netruchlil. Pohlédl vlčici do očí a naposledy se usmál. Alespoň nezemře sám v naprosté izolaci.

Starý muž zavřel oči a nechal si zdát poslední sen. Sen o své ženě, která jej opustila před deseti lety po boji se zákeřnou nemocí. V jeho snu však byla zase mladá, plná energie a usměvavá. Stařec už nebyl starcem. Teď byl mladým mužem, který stál uprostřed zdánlivě nekonečného obilného pole. Slunce svítilo a jeho láska na něj zpovzdálí mávala. Je čas jít. Beze strachu ji následoval. Sluneční svit byl čím dál tím jasnější, až se stal všudypřítomným bílým světlem. Poslední výdech, poslední úder srdce a byl zase svobodný.

Po několika minutách poklidného spánku a také po požití jednoho nemocničního jídla jsem došel k závěru, že bude lépe, když odsud vypadnu. Opatrně jsem spustil nohy na zem a postavil se. Šlo to. Ne že by mi pomohla nemocniční šlichta, ale to malé kafe, které mi sestra donesla čistě ze známosti dokázalo divy pokud přijde na nízký tlak. Kouknul jsem se na hodinky. Byl jsem mimo přes hodinu a půl. To je víc, než si můžu dovolit. Zkontroloval jsem Lady Wynne, která vypadala, že jí má krev obohacená kapkou vína skutečně prospěla. 
"Sestřičko, převezte prosím pacientku do horního poschodí. Je to to nejbezpečnější místo. Chci aby byla pod neustálým dozorem. Obávám se, že to mohl být pokus o cílenou likvidaci." zahrál jsem tak trochu divadlo. Věděl jsem sakra dobře o co jde a kdo je za to zodpovědný. Přesto jsem se však rozhodl nadále danou osobu krýt. Pořád jsem trochu naivně doufal v to, že neuhasitelná žízeň po krvi nebude nikoho stát život. Nezdržoval jsem se. Nemocnici jsem opustil a vyrazil pryč.