Knihovna

Na počátku nebylo nic. Jen hromada knih. V místnosti panovalo příšeří, jenom pár petrolejových lamp a svíček osvětlovalo ponurou místnost s regály narvanými až k prasknutí knihami. Byly všude. Dokonce se válely i všude možně po zemi, v krabicích, i zdobených truhlách, které byly otevřené dokořán. Pokud byste očima hledali dále, našli byste podivnou a nesourodou hromadu svazků, která působila dojmem, že tu nemá co dělat. Ta hromada se najednou pohnula. Jedná se snad o knižního démona? Otevírá se portál do jiného světa? Ne. Pravda je mnohem prozaičtější. Z obrovské haldy vylezla napřed blonďatá hlava a poté i zbytek těla. Nejednalo se o nikoho jiného, než o naši mladou pařmenku, která právě bojovala s první kocovinou ve svém životě.

"Aaaj... co... to..." zamručela jsem a protřela si bolavou tvář, na které jsem měla obtisklé minimálně dva hřbety knížek. Nevěřícně jsem zírala kolem sebe. Co se stalo? Jaj. Hledala jsem jistou knihu, ve které jsem mohla vyštrachat informaci o tom, co si počít, pokud omylem přivoláte do světa něco nezvladatelného. Třeba krvežíznivého upíra, co vypadá jako mumie. Nebo jsem pátrala po něčem jiném? Kdo ví. Nepamatuju se co jsem měla za lubem. Ale proč je mi tak zle?

Promnula jsem si spánky a děkovala svému štěstí, že obrovské okno nepropouští žádné denní světlo. Jen tmu a uklidňující zvuky kapek deště. Co jsem to včera proboha vyváděla? Šla jsem jenom zahájit první den klubu Libertas, nic velkého. No ale potom se to všechno zvrtlo.
"Jak... se vůbec jmenoval?" položím si vskutku stupidní otázku. Jméno mi vypadlo, ale nikdy nezapomenu na to, jak rychle dokázal pít.
"Já a čarodějnice." usměju se připitomněle. Kdybych opravdu byla, tak odčaruju tuhle příšernou nevolnost a bolehlav. Odcházím směrem do koupelny, zatímco se neustále pochechtávám. Všechno mě bolí, ale cítím se naživu jako ještě nikdy. Je čas se vzpamatovat a vypít pár litrů čaje.

Sedím v křesle starším než Metuzálém. Mé oči nepřítomně hledí do prázdna. Byl to zase jeden z těch dní. Den, kdy nemáte chuť jít mezi lidi, nemáte ale ani chuť být sami, zavřeni mezi čtyřmi stěnami. Rozhlédla jsem po knihovně. Byl tu nespočet svazků, které jsem ještě ani nepřečetla a přesto jsem neměla energii tak učinit. Tupě jsem hleděla na prázdné židle ve svém okolí. U každé byl malý odkládací stolek a zdroj světla. Představila jsem si, že tu nejsem sama. Že je tu někdo, kdo bude všechny ty příběhy, co čekají uložené v policích zkoumat spolu se mnou. 

Venku zahřmělo a déšť zesílil. Pohlédla jsem na křeslo s modrým potahem, kde se právě začala formovat neznámá silueta. Nejasné obrysy a barvy... přesto ji znám. 
"Taky tě to už nebaví?" zeptala jsem se toho podivného obrazu humanoidní bytosti, která líně otáčela stránku za stránkou. Líně a přesto dostatečně rychle, abych pochopila, že se ani nepokouší soustředit svou divokou roztěkanou mysl na jednotlivé řádky.
"Máš pravdu, alespoň obrázky si prohlížet můžu." povzdechla jsem si. Natáhla jsem ruku za sebe a vytáhla knihu o válečnících. Byly tu opravdu zajímavé kresby. Indiáni v prériích, kteří se naučili jezdit na koních a střílet z luku, byly tu vyobrazené barbarské kmeny, které kdysi dávno válčily na germánském území. Nechyběli ani samurajové s překrásnými a zároveň trochu znepokojujícími katanami. Jen myšlenka na jejich ostrost mě naplňovala neklidem. Představte si, jakou to muselo nadělat paseku s torzem oblečeném pouze v kimonu. Dále jsem viděla obrázky z Mongolska, kde bývali a jistě i dodnes jsou obávaní válečníci. Zaujala mě kresba ženy sedící na koni. Na dalším obrazu zase tato dáma pózovala s dravým ptákem, který zvídavě pozoroval okolí, zatímco jí seděl na paži.
"Ta holka je celkem číslo." usmála jsem se směrem k modrému křeslu. Na okamžik jsem jenom kývala hlavou a tvářila se zaujatě.
"Máš pravdu. Děkuji za podporu. Přesně tahle slova jsem potřebovala slyšet. Pořád je toho tolik, co můžu udělat." dodala jsem s už živějším výrazem ve tváři a i na mých očích bylo poznat, že se jim vrátila jiskra. Zvedla jsem se ze židle a vrátila se k jistým povinnostem. Že jsem v půlce cesty dostala záchvat smíchu, to už je jenom profesní deformace.